In Spiritu veritatis

Dominik Jaroslav Duka (*1943) jako člen řádu kazatelů, tedy dominikán, má řádové heslo Veritas (Pravda). Téma pravdy začlenil i do svého biskupského hesla in Spiritu veritatis (V Duchu pravdy). Pro toto řeholní společenství je sledování pravdy bezprostřední součástí duchovního života. Lze-li to posoudit zvenčí, nedominují v profilu dosavadního hradeckého biskupa charismata pastýřské péče, i když má za sebou i pětiletou zkušenost s tradiční farní pastorací. Není na rozdíl od svého předchůdce na pražském stolci odborníkem na administrativní a právní otázky, v tom bude odkázán na kvalitní spolupracovníky. Je v zcela v řádové linii, že je nepochybně nejvzdělanějším z českých hierarchů. Je pravda, že žádný z českých diecézních, emertiních ani pomocných biskupů nesplňuje obvyklý kvalifikační předpoklad k této funkci, jímž je doktorát v oboru teologie nebo církevního práva. Mons. Duka s licenciátem teologie je tomu nejblíže. Je sečtělý a zběhlý v teologickém myšlení. V získání doktorátu, které padalo v úvahu na začátku devadesátých let, mu zabránila jen hora povinností, která ho od prvních dnů v nové situaci zavalila. Odborně je zaměřen na biblistiku blízkou tomu, jak ji pěstují dominikáni kolem Jeruzalémské biblické školy. Můžeme počítat s tím, že v roli velkého kancléře bude dbát o dobrou úroveň Katolické teologické fakulty v její současné nesnadnými reformami prošlé podobě.

Chceme-li v určité publicistické zkratce vyjádřit postoje biskupa Duky jeho zařazením do schématu obvyklých směrů a skupin, mohli bychom ho označit za inteligentního konzervativce. Jeho tradicionalismus rozhodně nezahrnuje podporu pověrečných a povrchně emocionálních projevů takzvaně lidové zbožnosti. Nebyl dosud ani příznivcem liturgických návratů do minulosti. Je mu cizí ceremoniální okázalost.

Dominik Duka bude šedesátým třetím nejvyšším představitelem pražské diecéze založené r. 973 a třicátým šestým arcibiskupem. Pražská diecéze byla povýšena na arcidiecézi r. 1344. Prvním arcibiskupem byl Arnošt z Pardubic. Bude ve shodě s generální linii současné římskokatolické církve tak, jak je dnes reprezentována mimořádně vzdělaným tradicionalistou Benediktem XVI. Bude mužem vnitrocírkevní loajality a solidarity. Tyto vlastnosti se dosud projevily například tím, že s plnou důvěrou začlenil do práce v diecézi různé činitele někdejší tzv. podzemní církve, kteří u všech ostatních jeho kolegů měli problémy. Doposud byl a jistě dál bude kultivovaným bojovníkem za zájmy církve. Je však zároveň svým založením diplomat. Kdyby byl stoupencem někdejšího prezidenta T. G. Masaryka, mohli bychom říct, že se drží jeho výroku rámus není autorita. Vždy spoléhá spíš na argumentaci, než na ostré velení a sankce.

Jaké konkrétní postoje můžeme čekat, to lze z dosavadních projevů vyčíst jen částečně. Je např. spoluzakladatelem Společnosti křesťanů a Židů, ale proslul v poslední době ostrými výroky proti islámu. Co z toho můžeme vyčíst k dnes tak důležitému tématu mezináboženských vztahů? Selektivní vztahy na různé strany, nedotvořenou koncepci, míšení teologie s politikou? Pokud jde o jiné křesťanské církve, bere vážně ty z nich, které lze nazvat historickými a které se vyznačují znatelnou členskou základnou. Respektoval jejich vynikající osobnosti, např. i přes částečný odborný nesouhlas prof. Jana Hellera. Nová vstřícná ekumenická gesta vůči sesterským církvím však bohužel čekat nemůžeme, i když nutno uznat, že soukromý názor může být jedna věc a praktická činnost ovlivněná různými činiteli může nakonec vyznít jinak.

Pokud jde o politické sympatie, Dominik Duka se netají s oblibou Občanské demokratické strany a demonstruje dobré vztahy s jejím zakladatelem a víceletým předsedou, který se s ní prozatím rozešel, s Václavem Klausem. Mostem k ODS mu byl Václav Benda, který do ní vplul jako r. 1996 s celou Křesťansko demokratickou stranou po marném pokusu dělat společnou politikou s lidovci. Je pokládán za podporovatele opoziční smlouvy v létech 1998 – 2002, což může být významné pro politickou linii po příštích volbách do sněmovny.

Z veřejných projevů budoucího pražského arcibiskupa lze vyčíst na rozdíl od kroků jeho předchůdce umírněný postoj k vlastnictví svatovítské katedrály a budov na Pražském hradě, které k tomuto majetkovému celku patří. Nechce konflikt se státem, ví, že to církvi neprospívá. Je diskutabilní, nakolik se to týká i tzv. církevních restitucí, tj. velkorysé finanční nabídky někdejší Topolánkovy vlády, jíž měla být kompenzována ztráta příjmu této a dalších církví počínaje pozemkovou reformou z r. 1919. Koneckonců to nebude on, kdo o tom bude rozhodovat, spíše bude prostředníkem a aktérem různých jednání a více slyšeným dodavatelem podnětů a nápadů, než dosud.

Roli, jíž se Dominik Duka ujímá, není radno přeceňovat. Bezprostřední kanonickou moc bude mít jen nad pražskou arcidiecézí ve středních Čechách. Jako metropolita je představeným čtyř sufragánních biskupů, tedy představitelů ostatních čtyř diecézí v tradičních hranicích Čech (Litoměřice, České Budějovice, Hradec Králové a Plzeň). Je jistě žhavým kandidátem na předsedu České biskupské konference, až vyprší mandát Janu Graubnerovi, který reprezentuje Římskokatolickou církev v celé ČR dnes. Deset jeho předchůdců počínaje Zbyňkem Berkou z Dubé (1592 – 1606) a konče Miloslavem Vlkem (1991 – 2010) bylo s nějakým odstupem po nástupu na pražský stolec jmenováno kardinály. Lze to předpokládat i u něj. Tím vzroste jeho role u nás, ale zároveň i vliv na celocírkevní poměry.

(V článku jsou použity pasáže z komentáře Inteligentní konzervativec na pražský stolec uveřejněného v Deníku Referendum, www.denikreferendum.cz, dne 13. 2. 2010.)

Ivan O. Štamapach je docentem religionistiky na Univerzitě Pardubice

Jeho nedávný článek pro ChristNet.eu Co čeká česká veřejnost od nového pražského arcibiskupa najdete zde

^{Foto: Dominik Duka v katedrále sv. Ducha v Hradci Králové; www.diecezehk.cz}