Josef II. (1741-1790), jeden z posledních císařů Svaté říše římské, se do historie zapsal zejména jako osvícenský panovník a reformátor. V době, kdy si připomínáme 60 let od tzv. „Akce K“, při níž komunisté v Československu zlikvidovali mužské kláštery, bych se chtěl mimo jiné věnovat právě jeho počinu rušení klášterů a zřízení tzv. Náboženské matice.

Mezi nejvýznamnější činy Josefa II. patří patent o zrušení nevolnictví neboli člověčenství (1781), toleranční patent (1781) a tzv. josefinský katastr (započal 1785), jenž umožnil efektivnější výběr daní z výnosů pozemků. Josef II. prosazoval rovněž humanizaci trestního práva, na nějaký čas dosáhl zrušení cenzury a také mimo jiné učinil významné kroky směrem ke zrovnoprávnění židů (byť za cenu ztrát určitých jejich privilegií).

Z hlediska náboženského lze císaře Josefa označit jako postavu značně kontroverzní. Není pochyb o tom, že Josef II. byl praktikující a upřímně věřící člověk prodchnutý myšlenkami osvícenství. Věřil, že služba státu a láska k bližnímu jsou službou Bohu. A tak bychom i jeho reformy měli chápat jako osobité snahy o dobro poddaných konané v dobré víře.

Císař byl velmi pracovitý a vzdělaný muž (jako jeden z mála habsburských panovníků uměl i česky) a za celý život vydal přes 6 000 výnosů. Určitý rys jeho vlády, který se později začal označovat josefinismus, „vycházel ze zásad merkantilistického populacionismu: zastánci josefinismu totiž argumentovali tím, že církevní majetek je málo produktivní a málo zdaněný, hierarchicky organisovaný klerus představuje příliš nákladný aparát, celibát odporuje lidské přirozenosti i příznivé populační bilanci státu, množství svátků omezuje píli obyvatelstva, zaslibování nezletilých řeholnímu životu jde na úkor počtu platných občanů i stavu finančních prostředků v zemi.“1

Přímým důsledkem realizování těchto idejí byla vlna rušení klášterů. Rušeny byly zejména kláštery kontemplativní, které navenek nevykazovaly „žádnou užitečnou činnost“. Uvádí se, že tak v celé monarchii zanikla takřka třetina všech klášterů. Jenom v Čechách bylo mezi léty 1782 až 1787 zrušeno na 71 mužských a ženských klášterů. Jen omezené množství klášterů si ponechal stát pro svoje účely. Většina byla prodána a přestavěna např. na továrny, sklady apod. Přitom došlo k nenávratným škodám na našem kulturním dědictví. Smutný osud potkal nejenom budovy, ale i jejich zařízení. Cenné kostelní vybavení, bohaté klášterní knihovny a ostatní zařízení klášterů bylo zničeno či rozprodáno v dražbách. Jen minimum se podařilo zachránit např. převozem do jiného nezrušeného kláštera či zakoupením pro církevní účely. Takto se nám např. dochoval ve Vysokém Mýtě hlavní oltář ze zrušeného cisterciáckého kláštera v Sedleci u Kutné Hory, přičemž obrazy z bočních sedleckých oltářů byly zakoupeny farností ve Světlé nad Sázavou.

"Kláštery, které chtěly přežít, musely přijmout stejný způsob života, ať měly poslání a spiritualitu jakoukoli. (…) Řeholníci přeživších klášterů se v podstatě také museli přizpůsobit tomuto režimu. Proto byla např. zakázána klauzura, chudoba, řeholní oděv, chórová modlitba, procesí a bohoslužby mimo kostely, zrušena řada svátků atd. Na druhé straně museli přijmout buď duchovní správu ve farnostech nebo u armády nebo vyučování ve škole nebo pečovatelskou službu v nemocnicích a starobincích - jakékoli jiné aktivity byly řeholníkům zapovězeny. Kněží, aby mohli působit jako duchovní správci, museli přijmout všechny státní požadavky a slíbit věrnost státu a pak v podstatě fungovali jako jedno z ramen veřejné správy: vedli například evidenci obyvatel, oznamovali úřední vyhlášky, vydávali osvědčení o spolehlivosti atd.“2 V důsledku reforem pokleslo i církevní vlastnictví pozemkového fondu, a to z 10 % na asi 3 % (bráno z hlediska současného území České republiky).

Nutno podotknout, že peníze získané tímto prodejem nešly do pokladny státu, ale do tzv. Náboženské matice, jež byla založen kabinetními listy roku 1782. Z tohoto fondu se financovalo mimo jiné vybudování asi 1700 nových farností v monarchii (v Čechách jich bylo 250), a to tak, aby každá obec s nejméně 700 lidmi měla faru a nikdo neměl mít pěší chůzi cestu do kostela delší než hodinu. Z tohoto fondu se rovněž financovaly příjmy kléru (náhrada za zrušené desátky). „Součástí náboženské matice se stala i solní pokladna a jiné jmění církve. Josefinský stát převzal nad matičním jměním hospodaření a závazek doplňovat tento majetek podle potřeby z majetku státního, poněvadž duchovní byl považován za státního zaměstnance a církev za státní instituci. Náboženský fond byl zřízen v každé zemi monarchie a byl spravován zvláštní komisí za účasti katolické církve. V Čechách vznikl český a na Moravě a ve Slezsku moravskoslezský náboženský fond. Ze strany Svatého stolce byly náboženské matice uznány až roku 1855.“3

Hodnocení vlády Josefa II. je spíše pozitivní. Většina jeho reforem předběhla svou dobu (po jeho smrti jich byla značná část zrušena) a nepochybně pomohly ke zlepšení života zejména lidových vrstev. Nicméně direktivní rušení klášterů lze hodnotit jako událost zápornou. Když pomineme škody materiální, nemůžeme souhlasit se stěžejní myšlenkou tohoto procesu, že kontemplativní řády a jejich kláštery nejsou prospěšné. Pokud ovšem věříme na moc modlitby. Rovněž podřízení církve v habsburské monarchii pod centralizovanou státní správu a její využití pro státní zájmy byla záležitost nežádoucí, která duchovním ztrpčovala život, vyčerpávala jejich síly a překážela jim ve svobodné seberealizaci a duchovní službě.

Josef II. byl typickým absolutistickým osvícenským panovníkem, jenž pod přesvědčením, že jedná správně, často se zapomínal dívat na svá rozhodnutí z pohledu druhých.


1) BĚLINA P. a kol. Dějiny zemí Koruny české II. Praha – Litomyšl, 2003.
2) http://klaster-vyssibrod.webdesignum.cz/Historie/Sekularizace-na-konci-18-stoleti-a-nasledne-statni-cirkevnictvi [15-04-2010]
3) http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1bo%C5%BEensk%C3%A1_matice [15-04-2010]

Autor je studentem historie a ochrany hmotných památek.