Seznamka
Pominu fakt, že tehdejší zákony byly namnoze "zhůvěřilé". Pominu i fakt, že často ani tyto zákony všelijak pokroucené nebyly dodržovány. Našli se tehdy prokurátoři, soudci i policisté, kteří se snažili o právo a spravedlnost. Našly se i jejich protějšky, které pružné paragrafy dokázaly natahovat, jak se dalo. O tom není pochyb. A v tomto systému nejen padaly vysoké tresty za podvracení republiky či hanobení spřátelených státníků, ale padaly i hlavy. Na to nezapomínejme.
Po letech se situace údajně změnila. Mnohé paragrafy byly zrušeny, mnohé rozsudky anulovány, komunismus byl vyhlášen za režim lidstvu škodlivý. "Nejsme jako oni!" volali jsme v ulicích. Podívejme se, jestli to je pravda a jestli to je klad, či zápor.
Právní prostředí se příliš nezměnilo. Kdesi ve výšinách je alespoň ten Nejvyšší a Ústavní soud, kde se snaží hledat právo a spravedlnost. Na nižších úrovních se spíše dbá, pokud už se vůbec o něco dbá, na doslovnou dikci paragrafů. A nastává potíž. Podobně jako ten socialistický, ani náš právní řád není dokonalý. Ten, kdo jako alibi používá jen a jen formální stránku zákonů, napáchá lecjaké škody. Pravda, většinou neuškodí sobě samému. Protože odjakživa platí, že kdo nic nedělá, nic nezkazí.
A tak při dodržování zákonů a předpisů vypochodují z vazby ti, kdo zpronevěřili a ukradli ne miliony, ale miliardy. Není jaksi zájem je hlídat, a tak mizí kdesi v dáli. Na tichomořských ostrovech sotva mají náladu na přijímání obsílek od české policie a českých soudů. Člověk by si řekl, že to je pochopitelné – mají peníze a jsou daleko, jak se u nás říká: "jsou za vodou". To v každém případě. Co však s případy, kdy obžalovaný je tuzemský důchodce. Podle žaloby měl spáchat trestné činy tím, že nedodržoval jako policejní vyšetřovatel ani ty pokroucené socialistické zákony. Jeho oběti se těšily na spravedlnost. Ne snad, že by prahly po tom, aby Grebeníčkovi staršímu někdo vyrazil zuby jako jim, aby ho mučil bitím a elektrickým proudem. Ba dokonce ani nepočítají s tím, že by staroušek milený šel sedět. Jen tak si říkali, že by nebylo marné, kdyby už konečně někdo řekl oficiálně, kdo vlastně komu ubližoval a na čí straně je alespoň to morální právo.
Grebeníček starší (ten mladší, docent, je poslancem a předsedou jisté vlivné parlamentní strany) předvádí, že nemusí cestovat na Tahiti, aby se vyhnul soudu. Připusťme, že jeho vhodně načasované zdravotní obtíže jsou skutečné. Soud může probíhat i ve zdravotnickém zařízení. A hle - zázračné uzdravení v poslední chvíli. Zatímco si v nemocnici soudní zřízenci špičatí tužky, obviněný je už v domácím léčení. Aniž bych chtěl spáchat urážku soudu, skoro se mi zdá už i divné, že pět let není možné uspořádat hlavní líčení. Někteří lidé by už v této chvíli měli na jazyku zbytečné řeči o neschopnosti. Já myslím naopak, že jde o schopnosti až příliš velké.
Ba věru, prý nejsme jako oni. Prý si nebudeme špinit ruce a svědomí tím, že bychom zákony využívali a zneužívali. Já si spíše myslím, že jsme přesně jako oni. Ona totiž chyba nemusí být jen v tom, co děláme, ale i v tom, co neděláme. Hodí se nevyužít všech možností, jak Grebeníčka dostat k soudu, a to je chyba. Je to jasný signál, že o nějaké právo vlastně nejde. Morální satisfakce obětí nás nezajímá. Je to už moc dávno a Grebeníček byl přece jen jedním z mnoha. A vlastně ani nikoho neubil. A myslel to dobře. Ať si pěkně užije důchodu. A má takového vzdělaného syna. A mocného. Třeba bude za chvíli předsedou vlády...tak abychom nepopudili.
