Do Brna jsem se vypravila už potřetí, takže konečně bez obav z davové sugesce a infantilního jásání s rukama nad hlavou. Jela jsem správně motivovaná: s vědomím, že Duch vane, kam chce, a je jen na nás, zda se jím necháme vést, třeba i přes klády po cestě. Můj start v pátek 9.7. totiž připomínal překážkovou dráhu: Napřed jsem nemohla najít brýle, následovalo marné hledání foťáku. Nakonec jsem vyjela pozdějším vlakem, s náhradními brýlemi a bez foťáku. Že mě to příliš nerozhodilo, jsem považovala za dar, za charisma hned na úvod. Samotná cesta proběhla bez příhod, až na to, že díky vedru ve vlastní šťávě. To napravila sprcha a pak jsem už mohla směle vpadnout do třetího konferenčního dne. Moc už z něho nezbývalo, právě jsem ještě stihla mši svatou, kterou sloužil Aleš Opatrný. A nemusela jsem uvažovat „co s načatým večerem“ – zvolila jsem jeden z paralelních programů, přednášku MUDr. Marie Svatošové v kostele sv. Michala. Své dojmy jsem si pak přebrala v útulné kavárničce na Dominikánském náměstí. Téma „Nemocný člověk v rodině“ mě uvedlo do už rozjetého programu konference.

„Uviděl ho a byl pohnut soucitem“ – motto letošní konference ve mně vzbudilo očekávání i určité obavy, protože právě pohnutí soucitem se mi párkrát v životě nevyplatilo. Podobenství o milosrdném Samaritánovi je všeobecně známé, na první pohled by se mohlo zdát, že je i naprosto jednoznačné: vidím trpícího a je mojí povinností se ho ujmout. Ale známe pravý smysl tohoto příběhu? Často asi ne tak docela…Kdo je ten zraněný v poušti? Kdo potřebuje mou pomoc? Od dětství jsem byla dost přístupná citovému vydírání. Někteří jedinci těžili i z mé tehdy právě nalezené víry a já se snažila dokázat, že své křesťanství myslím doopravdy. Výsledkem byl mírně řečeno dyskomfort. Ovšem chybná iniciativa byla i na mé straně: s nadšením jsem se vrhala do páchání dobra, i svůj nedobrovolný přechod z kliniky do LDN jsem cítila jako poslání – být tady pro ty nejubožejší, opuštěné, ztrápené věkem a chronickými chorobami, často dementní. Výsledkem nemohlo být nic jiného než syndrom vyhoření v celé své kráse. Byl to běh na hodně dlouhou trať, který bych bez kněze, „pohnutého soucitem“, nikdy nezvládla.

Obdivovala jsem jeho výdrž a trpělivost. Po svých zkušenostech s vyhořením jsem nechápala, že zůstává nad věcí. Teprve na letošní konferenci mi bylo přáno pochopit (to je zřejmě další dar Ducha svatého). Formuloval to P. Jacques Philippe v úvodu své sobotní přednášky („Ošetřil jeho rány“): bez vztahu k Bohu nemůžeme milovat svého bližního. Lásku a milosrdenství můžeme dávat jen tehdy, když je sami přijmeme od Boha. Vzpomněla jsem si na píseň Ejhle oltář, na jednu její dnes již nezpívanou sloku: Bez víry se nelze líbit Pánu, z víry růže ctnosti rozkvítá… Čili přeloženo do obecné češtiny: Boha musíme mít moc rádi, abychom mohli dávat lásku sobě i druhým.

Sám pojem „milosrdenství“ má někdy poněkud posunutý význam – někdo ho může chápat jako blahosklonné snížení se k někomu potřebnému, a tedy tak trochu méněcennému. Odpolední přednáška Katky Lachmanové, nazvaná „Milosrdenství je akční“, přinesla definici: milosrdenství je tvář Boží lásky - tak, jak to vyslovil Jan Pavel II. A protože Bůh není tím nezúčastněným prvním hybatelem deistických filosofů, je jeho láska činná, plane v hořícím keři – „viděl jsem ujařmení svého lidu v Egyptě…“, nezůstává u soucitu, má se k zásadnímu činu, vyvádí svůj lid z otroctví. Exodus, vyjití z Egypta, je předobraz spásy, předobraz křesťanství. Bůh tak miloval svět, že dal sám sebe.

Bídu kolem sebe často ani nevnímáme, je to obranný mechanismus lidské psychiky; vždyť kdybychom měli naplno prožívat každé utrpení, nemohli bychom normálně existovat. Milosrdenství ovšem není jen nějaký pocit, má být akční. A opět jsme u Boží lásky. První akční v milosrdenství byl Bůh, tím, že se nám dal poznat, že netrůní někde nad vesmírem, dokonalý, neúčastný, neprůstřelný. Všichni známe hru na tichou poštu – „pošli to dál“. První podnět dal sám Bůh a naším úkolem je „poslat to dál“, všechno dobré, co nám kdo poskytl, ať už úsměv, vlídné přijetí, drobnou pomoc.

P. Jacques Philippe

V neděli program vyvrcholil přednáškou P. Aleše Opatrného: Jdi a jednej také tak – ale jak? Jaká je úloha křesťanů? Vždyť nejsme jediní, kdo se zabývá charitativní činností, a nemáme jiné technické prostředky. Chceme-li definovat naši roli, jsme opět u příběhu o milosrdném Samařanovi: zraněný v Judské poušti dostal to, co právě potřeboval, řešila se jedna situace jednoho člověka, tedy ne celého lidstva, ba ani celého Izraele. Totalitní režimy (ale nejen ony!) se ohánějí prospěchem celé společnosti a jedinec jaksi zaniká, kalkuluje se, jak dalece je ještě perspektivní pro národ, rasu, společnost…Ovšem z hlediska milosrdného Samařana, tedy vlastně Krista, je zraněný v poušti osobou (persona – z původního per sono, tedy sám pro sebe), člověkem nejen potřebným, ale i cenným, jehož cíl je směrován do nebe. A není naším úkolem řešit, jak to s tím zachráněným nakonec dopadne. Právě tohle je třeba si uvědomit v tramvaji vedle páchnoucího bezdomovce. Máme totiž něco podstatného společné: oba jsme odkázáni na Boží dobrotu, ten bezdomovec i já. Potřebného člověka svěřujeme Bohu, protože mu s důvěrou smíme říkat Otče.

Po této přednášce už program spěl k závěru. Děti ukončily i svou dětskou konferenci, poděkovaly za to, jak bylo postaráno o jejich rodiče – to je od nich hezké ocenění, že ano? O přestávce jsem ještě naposledy obešla stánky s knihami, klášterními produkty (asi není vhodné dělat reklamu, ale prostě musím doporučit skvělý benediktinský bylinný likér!), produkty Fair Trade a bylo mi jasné, že se vrátím domů s další taškou. A pak už jen samotný závěr konference, slavnostní bohoslužba, s biskupem Františkem Radkovským.

Tohle pořád ještě není konec, na úplný závěr byl výborný oběd. Musím poděkovat všem, kdo se postarali o bezvadně fungující zázemí – to mi došlo se zpožděním, když jsem slyšela, že ty báječné nedělní řízky se začaly smažit už v půl čtvrté ráno…

Foto:archiv organizátorů CHKO