Je to poučný příběh o tom, jak fungují dnes soudy, média i politika. Příběh smutný a varující. To pro každého, komu opravdu záleží na fungování demokracie a na prosazování spravedlnosti. Pro mě navíc proto, že významně a celoživotně ublížil člověku, kterého dobře znám a kterému – přes jeho všemožné chyby – důvěřuji.

              Realita

           Významný pražský lékař MUDr. Karel Svoboda desítky let ošetřoval sestry Kaprálkovy, noblesní paní z aristokratické prvorepublikové rodiny. A jak to u lékaře, který má důvěru pacientů, bývá – hovoří se nejen o nemocech, ale i o životě. Tak došlo k tomu, že začátkem 90. let (sestrám Kaprálkovým bylo již skoro 80 let) zařídil Karel Svoboda přes svého syna Cyrila (v té době právníka Úřadu vlády ČSFR) restituci jejich nemalého majetku zahrnujícího zejména několik nemovitostí. A když se věc zdařila, z důvodů a za okolností, které dnes už nezjistíme (byť si můžeme domyslit, že to byla odpověď na vděčnost Marie Kaprálkové hlavně jemu samému), požádal pan doktor Karel Svoboda Marii Kaprálkovou, zda by jeden z restituovaných objektů neodkázala jeho synu Cyrilovi (který o tom neměl ovšem tušení). Marie Kaprálková to obratem učinila. Dokonce chtěla původně Cyrilovi dům hned darovat, ale ten ji přemluvil, ať mu jej odkáže v závěti, aby až do své smrti z něj měla příjmy. Závěť tedy byla v roce 1992 sepsána, Cyril navštěvoval Marii Kaprálkovou několikrát v roce a dokonce zprostředkoval, že významná část výnosu z tohoto domu putovala ve prospěch Domova Svaté rodiny (neboť se dobře znal se sestrou Akvinelou, zakladatelkou domova a významnou osobností české církve). Začátkem nového tisíciletí si Marie Kaprálková Cyrilovi občas stěžuje, že ji (kdosi neurčený) přemlouvá, aby předmětný dům odkázala Domovu Svaté rodiny, ale ona že to nechce udělat. A pak se – po smrti Marie Kaprálkové na jaře 2005 – Cyril Svoboda dozvídá, že v listopadu 2004 došlo ke změně závěti. Podle nové závěti připadá onen dům Domovu Svaté rodiny, další objekt Jedličkovu ústavu, hotovosti na vkladních knížkách manželům Kopeckým (kterým současně za pakatel prodala třetí dům, ve kterém dožila) a 1 milion Kč odkázala Cyrilu Svobodovi za „právní služby“. Jelikož takové jednání bylo zcela v rozporu s tím, jak Marii Kaprálkovou znal, nabyl Cyril podezření, že ke změně závěti nedošlo v důsledku jejího svobodného rozhodnutí, nýbrž nějakou manipulací. Kromě tohoto podezření a několika nepřímých indicií však neměl žádný jednoznačný důkaz, o nějž by se mohl jasně opřít. Pokoušel se tedy – marně – domluvit s Domovem Svaté rodiny, že za odhadní cenu (cca 6 milionů Kč) dům odkoupí. Posléze se však ukázalo, že existuje naprosto jasný důkaz o tom, že Marie Kaprálková skutečně závěť změnila pod tlakem okolností značně nesvobodně: Svědectví Soni Adamové. A tak v roce 2007 Cyril zahájil soudní spor o pravost druhé závěti. To jsou tedy suchá fakta.

              Právo

           Řešit pravost závěti není nijak triviální úkol, byť existují podpůrné metody, které k tomu mohou napomoci. Jenomže zrovna to, zda byla závěť sepsána pod nátlakem nebo ne, těžko prokázat bez jasného svědectví – buď písemného, které by musela zanechat sama osoba, jež závěť změnila, nebo někoho, komu se s tím svěřila. Ač to bylo naprosto nepravděpodobné, samosoudkyně Mgr. Petra Andršová z obvodního soudu na Praze 6 takové svědectví z první ruky měla – navíc od osoby, která nebyla nijak zaangažovaná na tom, aby závěť byla či nebyla platná. Svědectví Soni Adamové, která zcela náhodně byla přítomna tomu, kdy manželé Kopečtí s advokátkou Domova Svaté Rodiny JUDr. Alenou Štumpfovou přinesli Marii Kaprálkovou do advokátní kanceláře JUDr. Jaroslava Palase k podpisu nové závěti. Soňa Adamová tam tehdy pracovala jako koncipientka (tedy pomocná právní síla) a opakovaně podala toto svědectví: Paní Marie Kaprálková mně v osobním rozhovoru svěřila, že by závěť nikdy neměnila, kdyby se nebála, že se o ni manželé Kopečtí přestanou před smrtí starat a nebála se, že v bezmocném stavu bude „na pospas“ cizím lidem. To jsem v obecné rovině svěřila blízkým a známým lidem dávno před tím, nežli jsem obdržela předvolání ve věci. Paní Kaprálková měla u našeho rozhovoru slzy v očích a držela mě za ruku, resp. měla svoji ruku položenou na mojí.

           Samosoudkyně Andršová se ale rozhodla jinak: „uvěřila“ svědectví lidí, kteří měli eminentní zájem na tom, aby pravost nové závěti nebyla zpochybněna, protože se sami na jejím vytvoření podíleli – JUDr. Jaroslav Palas, který závěť sepsal, Mgr. Michal Knitl a Mgr. Hana Kukrálová, kteří v ní figurovali jako svědkové, a manželé Kopečtí, kteří Marii Kaprálkovou ke změně závěti přímo přiměli (jedno, zda z vlastní iniciativy, nebo jako prostředníci někoho jiného). A svědkyni Soňu Adamovou označila za „nedůvěryhodnou“. Právní řečí se „přiklonila“ k verzi obžalovaných – zatímco s argumenty žalobce (Cyrila Svobody) se „vypořádala“. Jak prosté. K čemu ještě hledat vysvětlení otřesné skutečnosti, že dnes soudům v naší zemi plně důvěřují jen 3% lidí.

           Není divu, že takové soudní rozhodnutí volá po odvolání k vyšší instanci. Také stát, který byl vedlejším účastníkem jednání (protože v případě neplatnosti 2. závěti by část majetku Marie Kaprálkové připadla státu), se ihned odvolal. Byl by se odvolal i Cyril Svoboda. Jenomže to by nesměl být v té době předsedou KDU-ČSL.

              Média

           Média žijí z peněz těch, kteří je čtou, poslouchají či sledují. Jejich rozhodujícím kritériem není „pravda“, ale zisk. Alespoň ta „veřejnoprávní“ by měla mít jiné ambice, jenomže jak uspět v mediální džungli dneška, kdy lidé už ztratili smysl pro to, co je skutečností a co fikcí? Jde o prodaný náklad, o počet posluchačů, o počet diváků. Všechno ostatní je druhotné, pokud ne úplně bezvýznamné. A lidé se chtějí hlavně bavit. I zpravodajství a publicistika musejí být „zábavné“.

           Zábavnosti je možno docilovat všelijak. Spolehlivě zaberou „kauzy“ známých lidí. Cyril Svoboda byl snadný a spolehlivý úlovek. Je tak trochu suchar, nemá milenky, ale věrnou manželku a čtyři děti, bydlí v paneláku. Kdyby nebyl křesťanskodemokratickým politikem, byl by hodně nezajímavý (být dobrým ministrem zahraničí není až zase tak velký tahák). To, že se kandidát na předsedu a posléze předseda KDU-ČSL soudí „s Charitou“ – to je ale výživné. Konečně jsme ho lapili, svatouška jednoho. Teď jsme se dostali na kobylku té jeho zbožnosti: je to hamoun, jako ve skutečnosti každý církevník.

           Od počátku média hlavního proudu (a téměř všechna) „hrála“ tuto kauzu jako spor o to, jestli Cyrilu Svobodovi stačí za právní služby milion, nebo ne. To, že navíc se jako křesťanský politik soudí s jiným církevním subjektem, plně zapadalo do představ, které v naší veřejnosti převládají o církvích a jejich členech: Jsou to moralizující pokrytci, kterým jde hlavně o sobecký prospěch. Tradiční předsudky bylo potřeba jen trochu polechtat. Nikdy nebylo pochyb o tom, kdo je skutečný viník: lidovec Svoboda. Očerňuje nevinné lidi jen proto, že mu nestačí milion. Kdo ze čtenářů, posluchačů nebo diváků měl možnost kdy vidět či slyšet svědectví Soni Adamové?

Nejkřiklavějším případem manipulace s veřejným míněním byl pak nedávný pořad ČT v seriálu Reportéři ČT. „Investigativci“ této veřejnoprávní instituce nám předložili tklivý příběh o dojemné lásce manželů Kopeckých k „Maňce“ Kaprálkové a hamižném spratku Cyrilu Svobodovi. A ubezpečili nás, že teď se konečně dovídáme holou skutečnost. Kupodivu po nějaké Soně Adamové tam nebyla ani stopa. (Osobně připravuji stížnost na Radu ČT pro hrubé porušení zákona 231 Sb. § 31, odst.. 2) a 3)).

  Politika

Politika by měla být „správou věcí veřejných“. Karel Marx byl přesvědčen, že politika je plně zapřažena jako nadstavba do uskutečňování dějů v ekonomické základně. Kdyby znal moderní média, nejspíš by doplnil, že zprostředkující úlohu v tom hrají právě ona. Kapitalismus „pozdní doby“ mu bohužel dává skoro plně za pravdu: Ekonomika určuje působení médií a ta dále dění politické. V mediálním věku je rozhodujícím božstvem veřejné mínění. A to se nejvýrazněji dá manipulovat masovými médii. Tam to přece člověk vidí na vlastní oči.

Cyril Svoboda je nejen občan, manžel a otec čtyř dětí. Je také politik. Tedy aspoň byl. Dnes je v médiích označován za „politicky mrtvého muže“. Přesto se někteří současní představitelé KDU-ČSL domnívají, že ani po této své „politické smrti“ nemůže Cyril jednat jako „normální občan“. Nejspíš skutečně ne.

Vždycky jsem pokládal jeho soudní spor o platnost závěti za jeho politickou „achilovu patu“. Navzdory tomu, že byl v právu a to, co se událo kolem závěti Marie Kaprálkové, je skutečně nehorázné, vždycky jsem ho měl k tomu, aby spor co nejrychleji ukončil. To, že mu politicky škodí a škodí i straně, kterou reprezentoval, bylo evidentní. Právě u nejvěrnějších voličů KDU-ČSL argument, že „hamižný“ Svoboda se soudí s Charitou, nejvíc zabíral. Možná i několik desítek tisíc lidí tím strana ztratila (to jsem ostatně uvedl ve svém povolebním komentáři zde na Christnetu).

Cyril pod tlakem své odpovědnosti za stranu se neodvolal proti zjevně vadnému rozhodnutí samosoudkyně Andršové, posléze, když se odvolal stát (vědom si své reálné šance u vyšší soudní instance uspět), stáhl svůj souhlas i s tímto postupem státu. Bylo mu to zjevně politicky málo platné, lidsky se tím ale zbavil možnosti prosadit právo. Nejen své. Aspoň myslím, že nikomu čestnému nemůže být jedno, jak je spravedlnost pošlapávaná a zlo vítězí.

Nyní tedy podal stížnost na postup městského soudu, který projednával odvolání státu proti rozsudku samosoudkyně Andršové z obvodního soudu na Praze 6. Stížnost se týká procedurálního pochybení. To je však přílišná jemnost pro rozlišování médií, veřejnosti i politiků. Pro ně Cyril Svoboda nedodržel svůj slib, že nebude ve sporu pokračovat.

Osobně si myslím, že Cyril Svoboda tu měl svůj kříž dotáhnout až do konce – tedy k celé záležitosti se už nijak nevracet. Prohrál ji lidsky i politicky. Je skutečně pravděpodobné, že tento jeho krok bude v následujících volbách do senátu i místních zastupitelstev nějak proti KDU-ČSL zneužit, ačkoliv je dnes už jen jejím řadovým členem. Současně ale pokládám reakce některých představitelů KDU-ČSL – z nichž některé dobře znám a rád jsem jim pomáhal (v první řadě Míše Šojdrové) – za zcela nepřiměřené. Svědčí mně to o hysterii, která zachvacuje tuto stranu, jedinou, kterou jsem kdy volil a pro jejíž comeback jsem připraven se nasadit. Skutečný politik-státník by vyslovil politování nad tím, že Cyril Svoboda tímto krokem, byť neúmyslně, mohl nějak straně ublížit. Nikdy by ale po člověku, který toho pro stranu udělal tolik, nežádal ukončení či přerušení členství.

KDU-ČSL má jiné, daleko závažnější zátěže, než je kauza Cyrila Svobody. Na mnohé jsem ve svém červnovém komentáři upozornil. Zatím jsem nepostřehl, že by se o vedení v této straně už hlásily ony „osobnosti“, o nich hned po Cyrilově rezignaci byla řeč. Také jsem nezaznamenal, že by se rozeběhla nezbytná vnitrostranická sbírka pro zalátání díry ve stranické kase. Taková sbírka – to by byl skutečný tah, který by voličům ukázal, že se s tou stranou konečně něco podstatného pozitivního děje.

Jiří Zajíc