Křesťané jsou šedí, nudní, nezajímaví a naprosto nepoužitelní k životu, ještě něco, neumějí se vůbec bavit. Pořád mají jen to své modlení, stačí jim tři otčenáše a jsou čistí, ale že by něco udělali pro lidi, to ne.

Další z nářků na adresu křesťanství, ani první, a naštěstí, ani poslední. Proč naštěstí? Každé podobné hořekování, někdy až plivání jedu, nás nutí probrat se. Když už nic jiného, začneme se dušovat, že tohle není pravda. Ale zároveň v nás zaseje zrnko pochybností a otázek, potřebu ujistit se, že to tak není a křesťané jsou vlastně fajn.

Nevím, jestli podobně se potřebovali ujistit lidé, kteří si dokáží plivnout do rukou a nebojí se práce. Možná. Třeba jen mají "úchylku" dělat něco pro ostatní. Dostala jsem příležitost poznat takové lidi a díky za ně.

Ač se teologii vyhýbám zuby nehty, nechala jsem se přesvědčit k návštěvě Sympozia o církevní práci s mládeží konaného na Teologické fakultě v Českých Budějovicích. Uznávám, ten název akce je strašný a dává tušit jen samou nudu. Jistě, některé přednášky, když všichni toužili po jídle, byly krapet delší. Ale zároveň jsem mohla prožít atmosféru upřímného hledání, občas bouřlivějších diskusí, neočekávaných zvratů, a hlavně setkání lidí, kteří byli na jedné lodi, byť se někteří tak úplně nemuseli. Sympozium mi dalo skvělou teorii o mé generaci, která se dá uvést do života.

Za pomyslné uvedení teorie do života mohu považovat Slavnostní zakončení školního roku v Nekoři. Pivo v bílých plastových kelímcích, noční chlad, úžas nad směsí barev a světel při ohňostroji, možnost se naprosto uvolnit a na čas zapomenout, kdo vlastně jsem, a hlavně to vše bylo, řečeno jazykem mé generace, v pohodě.

Prohlížím si fotografie z obou akcí, vidím křesťany, kterým rozhodně nechybějí známky života. Že bychom opravdu nebyli tak nudní? Asi ne, jen to okolí někdy netuší.