Mešita v blízkosti Ground Zero rozdělila americkou veřejnost

O plánu stavby mešity v blízkosti Ground Zero v dolní části Manhattanu, která rozdělila americkou veřejnost na dva značně nerovné celky (70 % proti stavbě a 30 % pro), jsem se dozvídal z plamenných debat v médiích od června tohoto roku. Zintenzívněla s věřejnou podporou starosty New Yorku Michaelem Bloombergem a eskalovala podporou prezidenta Baracka Obamy. Cítil jsem povinnost se k situaci vyjádřit a nakonec se rozhodl, že do sporu sám tělesně vstoupím. Vzal jsem na ten výlet na Downtown i svou patnáctiměsíční dceru.

Vystoupili jsme na stanici metra Park Place, prošli podchodem ke Ground Zerou (směrovky tam pořád ještě chodce navádějí k World Trade Center) a ušli dva bloky k diskutovanému místu sváru a zlé krve. V sobotu 21. srpna odpoledne postával před vchodem do domu čp. 51 v ulici Park Place hlouček asi pěti lidí, kteří mlčky a pasívně pózovali turistům se zdviženými cedulemi před namířenými hlavněmi objektivů, jimž přes plochu po domácku vyrobených transparentů sdělovali svou podporu výstavbě islámského centra Cordoba House (nazývaném také Park51). Četl jsem na nich: AMERICA SUPPORTS ALL FAITHS, PEACE a READ THE FIRST AMENDMENT. Tři z těch domahačů náboženského práva byli nemuslimsky vypadající běloši, dále jedna Afro-Američanka a ještě jedna dáma, která svými kořeny patrně pocházela z Pakistánu. Zaparkované policejní auto se dvěma pasivními příslušníky nerušilo ani demonstranty ani fotografující turisty.

Patnáctipatrový komplex s orientálním kabátem

Věděl jsem z grafického návrhu uveřejněném v The New York Times (11. srpen 2010), že Cordoba House by měl vyrůst do výše patnácti pater z komplexu dvou pětipodlažních domů v čp. 51 a 43 vedle lahůdek Amish Market a že jeho orientální kabát ze skla plný květin a kudrlinek měl promlouvat jasnou řečí ke komukoliv, co že to tu stojí a k jakému účelu slouží. Oba domy, na které jsem z protilehlého chodníku hleděl, měly být zbourány. Ten levý, který stále ještě patří energetické společnosti Edison Con měl svou auru—je jeden z několika domů v New Yorku postaveném v letech 1857-8 ve stylu italského renesančního palazzo. Nechápal jsem, proč památkářský spolek města stavbu neprohlásí za historical landmark, historickou památku, a dovolí jeho likvidaci. Jeho kamenná, renovovaná fasáda na mě působila důstojným klidem, až mi bylo divné, že by dům měl uvolnit místo novostavbě ze skla a oceli. Druhý dům, postaven roku 1850 a zničen 11. září 2001 podvozkem letadla, který narazil do jednoho z „dvojčat“, byla původně Burlington Coat Factory, továrna na výrobu oděvů a měl fasádu ledabyle přetřenou na šedozeleno jak vojenská kasárna, a to i s okenními tabulkami a únikovým schodištěm. Tedy na první pohled nic moc.

V časopise Time (30. srpen 2010) jsem také četl, že za bývalou továrnu na oděvy původní majitelé marně žádali osmnáct miliónů dolarů, že ji nakonec prodali za „pouhých“ čtyři a půl, že ji koupil Američan egyptského původu developer Šaríf el-Gamal a původně ji chtěl přestavět na byty. Přestavba má stát 100 miliónů dolarů, otcem myšlenky islámského centra s mešitou uvnitř postaveného záměrně co nejblíže u Ground je imám Feisal Abdul Rauf, a že v domě má být knihovna, přednáškový sál pro 500 lidí, plavecký bazén, galerie, divadlo, fitness centrum, basketbalové hřiště, dětský koutek, knihkupectví, potraviny, mešita pro 2000 lidí a kanceláře.

Přestal jsem okounět a přistoupil blíž

Přestal jsem okounět a přistoupil blíž. Mezitím se k té petičlenné skupině přidal asi třicetiletý muž v šortkách. Slečna z Pákistánu (lépe Američanka pakistánského původu) se na mě obrátila s otázkou, jestli jsem také přišel podpořit stavbu centra. Řekl jsem ji že ne, že stojím na druhé straně, že sám za sebe a s respektem k 70% všech Američanů považuji tak mohutnou stavbu spojenou s islámem v blízkosti Ground Zerou za inapropriate and insensitive, nevhodné a necitlivé. Slečna z Pakistánu vzdychla a rozpovídala se. Byla výmluvná, bystrá a seběvědomá. Každou větou mi dávala najevo, že je nad věcí a že jakýkoliv argument proti stavbě centra je projevem bigotnosti, náboženské netolerantnosti, islamofobie a snad přímo i nenávisti vůči islámu a muslimům bez rozdílu země. Její argumenty mě ničily. Bránil jsem se, že já přece nejsem islamofobista, že respektuji všechna náboženství, pokud učí lásku, pokoj a mír, tak proč tolik zbytečných slov na mou adresu? Řekl jsem jí, že pokud to neví tak v USA žije dva a půl miliónů muslimů, že v USA stojí pět set mešit (z toho jen sto jich je v New Yorku), že kousek odtud jsou dvě velká islámská centra (jedno na východní 96. ulici a druhé na Long Island) a otázal se, jestli tato čísla dokazují, že by muslimové v USA byli nábožensky diskriminovaní. Odpovědí mi byl její přehlíživý pohled a mlčení. Muž v šortkách nás poslouchal a vmísil se do rozhovoru. Byl to bývalý voják U.S. Army a v letech 2003 až 2006 pobýval na Středním východě včetně Iráku. Přišel, aby stavbu centra u Ground Zero podpořil. Měl v hlavě jasno. Šmahem odsoudil politiku USA v arabských zemích a neváhal jít dokonce tak daleko, že tvrdil, že za útok na věže u Ground Zero si může Amerika sama. Oponoval jsem. Po dvaceti minutách jsme se rozloučili s kompromisem, že stejně tak jako je projevem nedostatku respektu k 70% Američanů, kteří se stavbou centra z jakéhokoliv důvodu nesouhlasí, tak je i nedostatkem respektu, když Američané na všechny muslimy hledí jako na členy Al Kajdy. Slečna z Pakistánu se na naši konkluzi tvářila s velkou nevolí.

Když se ona slečna od hloučku oddělila s tím, že jde domů, rozloučila se s vojákem U.S. Army, pochválila ho za podporu a vybídla ho, aby sem druhý den, v neděli 22. srpna v deset hodin ráno, přišel podpořit odpůrce anti-mosque rally. Vmísil jsem se do jejich hovoru a řekl, že rád přijdu podpořit všechny ty, kteří se stavbou centra a mešity u Ground Zero nesouhlasí a že doufám, že ten spor vyhrajeme. Pak se slečna obrátila na mou patnáctiměsíční dceru a popřála jí, aby z ní vyrostl nábožensky tolerantnější člověk než je její otec. Odcházela a ze vzdálenosti tří metrů se obrátila ke mně, aby mi ironicky a zcela nesebevědomě a netolerantně sdělila, že jsem red-blooded Američan, „opravdový“ Američan čili omezený, nesnášenlivý bílý patriot. To mi přišlo vtipné, neboť kromě českého občanství už žádné jiné nevlastním.

Autor je teolog, žije a pracuje v New Yorku. Dopisovatel Magazínu ChristNet.eu

Foto: autor a Wikipedia Commons