Letos na jaře byla v bývalé jezuitské koleji v Kutné Hoře otevřena expozice GASKu – Galerie Středočeského kraje. Galerie se koncepčně orientuje na umění 20. a 21. století a netají se svými ambicemi následovat zahraniční vzory. Na říjen chystaná výstava nejprodávanějšího umělce dneška, Damiena Hirsta, svědčí o tom, že realizační tým z GASKu nechce zůstat pouze u velkých slov. O zamyšlení nad dílem bezesporu kontroverzního Hirsta jsem požádal Ing. arch. Mgr. Norberta Schmidta, vedoucího Centra teologie a umění při KTF UK v Praze.

Před rokem mohli Češi poprvé na vlastní oči spatřit díla kontroverzního Damiena Hirsta v pražské galerii Rudolfinum na výstavě nazvané Život, smrt a láska. Předpokládám, že jste si ji nenechal ujít. Jak na vás zapůsobila?
Především jsem si po shlédnutí výstavy říkal, že moc nevím, co je na Damienu Hirstovi vlastně tak „kontroverzního“. I ty dvě mrtvoly na operačním stole s názvem Adam a Eva, vystaveni neměly, abych to trochu odlehčil, teologickou chybu. Obě těla byla zahalená plátnem… a jemně dýchala. Jediná odhalená místa byla jejich pohlaví. To možná šokovalo měšťáka na konci 19. století, ale dneska? Názorná a jemně předvedená redukce člověka na jeho pohlavnost. To byla moje první asociace. Možná až příliš okatá kritika naší přesexualizované doby, navíc v podstatě značně konzervativní. To byla druhá myšlenka. Navíc možná i zrcadlo těm křesťanům, kteří biblický příběh Adama a Evy redukují jen na prvotní hřích… Na takovou výstavu bych se nebál vzít své malé děti, měli bychom si o čem povídat. Oproti tomu mám problém s nimi zajít do lecjaké trafiky, kde se nevyhnete množství poodhalených slečen i na zcela obyčejném magazínu, nemluvě o jiných bohatě obsazených regálech. Nebo zrovna včera jsem zíral v přeplněném pražském metru na ohromný screen se zprávou o tom, jak si jakýsi populární zpěvák, který zpívá i písně pro děti, užíval v Ostravě s šesti koupenými slečnami… Proč mám tohle číst na perónu?! To jsou podstatně kontroverznější obrazy, kterými jsme chtě nechtě dennodenně obklopeni, a nikomu to moc nevadí nebo proti tomu minimálně nikdo nevystupuje tak jako proti některým „kontroverzním“ umělcům. Takže abych neodbíhal, ta výstava v Rudolfinu na mě působila klidně a jasně, v hlavě mi utkvělo několik silných obrazů, nad kterými se vyplatí přemýšlet.

Víte, co všechno bude možné shlédnout na podzim v Kutné Hoře?
V médiích se objevily zprávy, že půjde také o tolik diskutovaná zvířata ve formaldehydu, která nebylo možno v Rudolfinu kvůli jejich hmotnosti vystavit. Nechme se překvapit, co se podaří dovést a jak se vše zvládne nainstalovat.

Co je na díle Damiena Hirsta tak fascinujícího? Bude se někdo třeba za sto let chtít dívat na mrtvoly zvířat naložených ve formaldehydu?
Na mrtvoly zvířat se díváme i v každém řeznictví a na jejich části dennodenně na talíři u oběda. Pravda, nejsou většinou tak perfektně rozpůlená a ve formaldehydu, ale v nějaké výborné omáčce. Myslím, že se Hirstovi podařilo současnými prostředky zachytit záblesky tajemství těch věčných velkých témat člověka. Ten vámi citovaný název výstavy Život, smrt a láska tedy určitě není jen ironický. Zrovna u Hirsta bych si dovolil tvrdit, že bychom se neměli nechat zmást tím velkým mediálním povykem, který produkuje i on sám. Hirst je pěkné kvítko, není určitě žádný svatý fra Angelico, ale myslím, že se vyplatí s ním ujít kus cesty. Jeho díla vám napoví hodně o současném člověku. A není to jen obraz zvráceného člověka, člověka ohroženého sebou samým, ale i člověka kriticky existenciálně myslícího.

Dokážete odhadnout, proč zrovna on je v současnosti nejlépe prodávaným umělcem?
Hirstova díla jsou kvalitní a jak se říká, umí v tom skvěle chodit. Dokonale zvládá sebeprezentaci a všechny mechanismy trhu a médií. To je ostatně asi první důvod, proč je označován za kontroverzního umělce. Jen bych k tomu podotknul, že ne všichni boháči a úspěšní umělci jsou vždy špatní a hned automaticky morálně zhýralí. Určitě bychom měli být vždy ostražitě kritičtí, ale toto je strašné klišé, které má své kořeny v romantismu. V katolickém prostředí bohužel navíc ještě slouží jako určitá figura omlouvající leckde vlastní inferioritu a kulturní podřadnost. Vzpomeňme jen na Rubense, katolického umělce par excellence. To byl velice úspěšný muž, který měl vlastní uměleckou dílnu plnou malířů, kteří jeho návrhy rozpracovávali. Stal se i významným diplomatem. A jeho díla byla ve své době také jistě kontroverzní a provokativní. Na to se příliš lehce zapomíná.

Mohl byste uvést nějaký příklad?
Například Rubensovo Ukřižování sv. Petra. Jeden z posledních mistrových obrazů. Petra na něm přitloukají na kříž ale zároveň ho už napřimují. Je to velice drastické nadrealistické dílo. Navíc se pod křížem v rohu válí papežské roucho, takže je zcela jasné, kdo a kým že je tu podle Rubense v době protireformace, v době vzniku tohoto obrazu, vlastně křižován. To je zcela politicky nekorektní obraz i z dnešního hlediska! A vzpomeňte dále na Braunovo sousoší Sen sv. Luitgardy. Podle mě nejkrásnější socha Karlova mostu. Podobně jako u Berniniho Vidění sv. Terezie tam nelze přehlédnout nezakrytě erotický nádech.

Vraťme se k Hirstovi. Kam ho jako výtvarníka zařadit? Ke komu ho přirovnat? Pokračuje v nějaké tradici, nebo je neuchopitelným solitérem?
Nikdo není solitér, vždy každý vyrůstáme z nějakého kontextu a dobových souvislostí. Hirst je ale co do „tradice“ velice svobodný a bravurně sahá do všech šuplíků dějin umění a zároveň tyto dějiny spoluutváří. Tvoří abstraktní malby, sousoší, instalace, vitríny. Nejznámější jsou právě jeho ready-made, tedy objekty vytržené ze svého původního kontextu a obestřené kontextem novým. Jeho slavný žralok, ready-made s názvem Fyzická nemožnost smrti v mysli někoho, kdo žije, se stal ikonou britského umění 90. let a možná ikonou tehdejšího umění vůbec. Hirst vrátil vytěsňovanou smrt jako téma a i její estetiku do nejvyšších pater současného umění. To není málo.

Jistá touha po bizarnosti je asi člověku vlastní. Napadají mě některé příklady z minulosti jako středověký kult relikvií, manýristické kabinety kuriozit či barokní fascinace smrtí...
Ano, vyjmenoval jste to velice přesně. To vše u Hirsta samozřejmě vědomě zaznívá. Středověký kult relikvií, ani barokní Memento mori nebyly žádné laciné estrády s mrtvolami za účelem vydělávání peněz jako např. nedávná pražská „výstava“ Bodies s preparovanými mrtvolami čínských vězňů zabalená pokrytecky do hávu vědecké osvěty. Hirst je jinde a někdy se mu daří přiblížit zmíněnému „baroknímu“ výrazu. Hirst balancuje na hraně určité show zvláště tím opakováním některých nápadů a mediální prezentací, ale většina jeho děl, jak jsem řekl, má zároveň svoji existenciální naléhavost. Například to, jak Hirst nechal trhem s uměním do nesmyslných částek vyeskalovat cenu svého Zlatého telete, což je ve formaldehydu naložená kráva se zlatými rohy a zlatým sluncem mezi nimi, je pozoruhodný ironický a kritický čin. Vždy záleží i na kontextu. Hirst vystavoval nedávno v jednom oceanáriu a mezi těmi obřími akvárii prý ti formaldehydoví žraloci trochu ztratili na síle. Uvidíme, jak dopadne v konfrontaci s naší slavnou sedleckou kostnicí, která je nedaleko GASKu. Tu by si žádný návštěvník Hirstovy výstavy neměl nechat ujít.

Damien Hirst často pracuje s náboženskými motivy, byť způsobem velmi šokujícím a skandálním, za což se mu pravidelně dostává kritiky. Jedná se v jeho případě o chladný kalkul stavět na laciné senzaci, nebo skutečně o snahu uchopit skutečnosti, které člověka přesahují?
Nepodezíral bych Hirsta hned ze zbožných úmyslů, ale ani z laciné protináboženské agitace. Jeho díla minimálně dokazují fakt, že když vám jde o základní existenciální rozměr člověka, tak se náboženství nevyhnete. Hirst prostě pracuje s archetypálními křesťanskými motivy západní civilizace a vytváří konfrontační situace s překvapivými výsledky. To, že se nějaký dobrý zbožný kněz nechá nachytat ostrým novinovým titulkem či obrázkem a média to rozmáznou, je věc druhá… Mě také zaujal fakt, že těch děl s náboženskou tematikou není u Hirsta málo. Jsou to určitě nezvyklé obrazy či na první pohled šokující paralely. Například Mučednictví sv. Petra, taktéž vystavené v pražském Rudolfínu, což je skleněná laboratorní skříňka s různými baňkami a nádobami a chirurgickými nástroji, která je však postavená vzhůru nohama, jen drobný růženec visí správně, nechává široký prostor pro vlastní myšlenky… Nepřišlo mi zatím, že Hirstovi jde o laciné urážení či zesměšňování. Naopak myslím, že by teolog či každý kriticky myslící křesťan v jeho díle našel zajímavé podněty.

Oblíbil jste si něco z jeho díla?
Oblíbil asi není to přesné slovo. Určitě mě ale fascinoval Hirstův triptych Odpusť mi, otče, neboť jsem zhřešil. Viděl jsem ho na výstavě

Stopy posvátna, kterou prezentovalo pařížské Centre Pompidou a po něm ho převzal mnichovský Dům umění, a to hned jako centrální motiv první části s výmluvným názvem Soumrak bohů. Je to velice temná věc, která se nedá fotograficky dobře reprodukovat. Tři obdélníkové černé plochy s proměnlivou hloubkou zdálky navozují svým tvarem dojem oltářního triptychu. Plocha je neklidná a mění se podle pohybu návštěvníka jako nějaká vrstva drolící se ztuhlé lávy, která pohlcuje všechno světlo. Až když se nosem skoro dotýkáte obrazu, tak pochopíte, že to je poměrně tlustá vrstva milionů pryskyřicí slepených mrtvých much. Je to abstraktní, anebo předmětný „obraz“? A komu že to říká Bible posměšně Pán much?

Lze stanovit hranice mezi inspirativní a obyčejnou povrchní provokací?
Líbí se mi výrok jednoho teologa, který odpověděl, když za ním přišli s tím, že jistý kolega zastává nebezpečnou herezi: Kdyby to byla aspoň pořádná hereze, ale ona je to úplně obyčejná blbost… Tak nějak to vidím často i v oblasti umění a architektury. Člověk se nemusí hned pohoršovat a bít všude na poplach. Hranice hloupé provokace se poznat dají. Chce to asi jen trochu víc trpělivosti, studia a zdravý selský rozum. Povrchní provokace vyprchá rychle. A ta dobrá provokace, pokud se odvážíte se jí postavit čelem, vám může otevřít horizont, který jste ještě neznali. Evangelia jsou plná provokací. Ale člověk není nucen číst evangelia, když nechce, stejně jako nemusí chodit do galerií.

Po návštěvě některých výstav současných umělců, Hirsta nevyjímaje, si člověk musí nutně položit otázku, co je ještě umění?
Pojem umění se posledních sto let dramaticky mění a rozšiřuje. Mně se například líbí definice, že umění je to, co se nedá převést na něco jiného. Mnoha lidem ale stále nedošlo, že umění není jen pěkný obraz v rámu, který má zkrášlit jejich obývák. Dobré umění je samozřejmě nebezpečné. Stejně jako život je také docela nebezpečný. Dobré umění mění váš pohled na svět.

Foto: www.google.com, http://aktualne.centrum.cz

Rozhovor původně vyšel  v časopise královéhradecké diecéze IKD 10/2010

Norbert Schmidt (*1975) je architekt, redaktor teologické revue Salve a vedoucí Centra teologie a umění při KTF UK