Nepatřím k lidem, kteří byli vychováváni ve svatováclavské tradici, dokonce mohu říci, že oba její nejdůležitější momenty jsou mi cizí. Mám tím na mysli římskokatolický kult patronů (skutečně jsem chtěl napsat patronů a nikoli světců) a ono staré katolické vlastenectví navázané na ideály monarchie. Ačkoli bych tedy nezvedl v parlamentu ruku pro státní svátek spojený s památkou svatého Václava, je pro mne tento světec již několik let výzvou k různým úvahám, k přemýšlení. Zdá se mi příliš jednoduché a falešné smést jeho poselství jen tak ze stolu, pronést pár slov o zastaralosti, o neoprávněné expanzi římskokatolické mentality a zlomit hůl nad tím, co po tolik generací zaměstnávalo srdce i mysl mnoha Čechů, co tvořilo důležitý svorník jejich národní identity. Pokusím se nejprve nastínit, co by mohla slova jako národ nebo státnost znamenat pro člověka mé generace dnes, tedy na začátku 21. století. Obrátím se tak opačným směrem, než jsem původně ve svých úvahách šel; neboť mimo jiné i rozjímání nad svatým Václavem mi umožnilo ujasnit si aktuální obsah zmíněných slov.

Národ není rasa a samotný pojem rasy přinejmenším v současné Evropě snad nemá ani smysl. I kdyby někdy před třemi tisíci lety existovalo na našem kontinentě několik čistých, ostře definovaných ras, i kdyby se dalo říci, že každé dítě, které se narodí rodičům téže rasy, bude jednoznačně patřit právě do jejich rasy, bylo by dnes velmi obtížné (když pomineme, že je to prakticky nemožné) hledat člověka, který by skutečně ve svém rodokmenu nikde neměl rasu cizí. Pokud se týká ale národnosti, ta není určena našimi rodiči, naším rodokmenem, naopak záleží na našem zcela svobodném rozhodnutí. Ano, mým mateřským jazykem je čeština, česká kultura mne výrazně ovlivnila; dokonce, pokud připustíme, že něco takového existuje, mám i český způsob myšlení. Narodil jsem se do toho, to je fakt, pouhý fakt; vnitřní přijetí tohoto faktu je přitom naprosto odlišná věc. Za velmi nešťastnou, za přímo člověka nedůstojnou považuji logiku, jež by mne chtěla přimět cenit si češství jen kvůli tomu, že já jsem Čech. Vlastně je to směšné a hloupé, když někdo uvažuje tak primitivně emocionálně, že skupinu, ve které žije, označuje za lepší, než jsou ty druhé, jen proto, že v ní žije.

Právem je nacionalismus, byť by se skrýval za pozlátkem tzv. národního obrození, nechutný a zapomenutí hodný. Obdiv, úctu a sympatii si zaslouží ti jednotlivci a ty skupiny, jimž se podařilo naplnit všelidské ideály slušnosti, tvůrčí činnosti a bratrství. Tedy přihlásit se k nějakému národu může být velmi inspirativní v tom, že přijmeme za své jeho dějiny jako boj o naplnění těchto ideálů; že se přihlásíme k tomu, co je v jeho tradici všelidské a budeme to rozvíjet; že být Čechem pro nás bude příležitostí být plným člověkem, jehož historická identita sahá hluboko do minulých staletí. Nechci nyní řešit otázku, zda lze dosíci takové plnosti i v zapomnění na minulost, na životy těch, které člověk pokládá za své předky, avšak z dlouhodobého hlediska musí podle mého názoru každé takové vykořenění vyústit v orwellovskou říši Velkého bratra.

Svatý Václav je inspirativní právě svou cestou za naplněním hodnot, které vnímal jako univerzální; jeho cesta je popřením nacionalismu. O historické osobě knížete toho ovšem víme velmi málo. Nedovedeme, jak se zdá, plně posoudit jeho nenásilnou politiku vůči německým sousedům, dokonce ani příčiny bratrovraždy, kterou na něm spáchal potomní kníže Boleslav I. Patrně nelze sv. Václava spojovat historicky se vznikem české státnosti, protože její základy položil mnohem spíše jeho děd Bořivoj a hlavně strýc Spytihněv. Ostatně to, co tehdy znamenalo zakládat stát, nebylo příliš obdivuhodné. Jednalo se o mocenské spory, o vraždy, o uplácení, o vydírání, tedy o proces spíše hanebný. Existují náznaky, že kníže Václav se těchto věcí neúčastnil, že před nimi uvážlivě couval, čímž se ve své době jevil možná politicky slabým, tak i v důsledku nebezpečným pro osud budovaného českého státu. Ale pokud jde o historického knížete Václava, považuji za postačující poctivě uznat, že na něm svatováclavská myšlenka nestojí; on je sotva tím svatým Václavem, jejž oslavujeme a jenž nás inspiruje.

Ačkoli byl svatému Václavovi zasvěcen první kostel už v roce 972 a ačkoli byl kníže Václav vnímán jako světec zřejmě už od okamžiku své smrti, k oslavě jeho kultu přispěl až mnohem později Karel IV. Ten sestavil tzv. Novou historii o sv. Václavu, mučedníku a českém vévodovi, liturgicky zaměřené dílo. Do ochrany zemského patrona byla za Karlovy vlády svěřena česká svatováclavská koruna. V roce 1346 dal upravit světcův hrob a v roce 1358 nechal zhotovit zlaté obložení Václavovy lebky a postavit mu zlatý náhrobek zdobený drahokamy. Tak nějak vzniklo všechno to, co je mi na svatováclavské tradici cizí. Zlato, relikvie, osvícený monarcha, dovedné dokreslování faktů. Pro dějiny je příznačné, že tímto způsobem se oslavují ideály veskrze opačné duchu oslavování samotného.

Legendární svatý Václav je opravdovým světcem, je unikátní inspirací, základem české státnosti; je totiž ztělesněním ideálů, které dovedeme docenit možná teprve v moderní době, kdy se vzdělanost a humanismus poctivosti, služby bližnímu, tolerance a vzájemnosti považují za fundament liberální demokratické společnosti. Velmi dobře tohoto Václava vystihuje staroslovanská legenda citovaná Františkem Palackým (Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě): "...i vložil Bůh milost takovou na knížete, že uměl knihy latinské jako dobrý biskup aneb kněz, a když vzal knihy slovanské, pročítával je naskrze bez ouhony. Netoliko pak že knihy uměl, ale víru naplňoval: všem ubohým pomáhaje, bídné krmil a odíval, vdovám a sirotkům ublížiti nedal, vězně a paroby prodávané, zvláště duchovního stavu, na svobodu kupoval, pohostinným dobře činil, i lidi vše chudé i bohaté miloval a o ně se staral." Naučíme-li se toto ctít jako základ české státnosti, bude to jen dobře.