Viděl jsem kněze, jak mu tekly slzy

V sobotu 13. listopadu L.P. 2010 zemřel biskup skryté církve Stanislav Krátký

Lidé / Jiří Baroš / 15. listopadu 2010

13. listopadu L.P. 2010 zemřel biskup Stanislav Krátký (* 1922) , probošt mikulovské kapituly. Krátký byl brněnským knězem a tajně svěceným biskupem. Působil i jako teolog a vysokoškolský pedagog. V minulosti byl perzekvován komunistickým režimem, patřil mezi významné představitele skryté církve a iniciátory mnoha aktivit církve během pronásledování. Na biskupa byl vysvěcen biskupem Felixem M. Davídkem v roce 1968 (jeho biskupským heslem bylo Ad plenitudinem – K plnosti). Byl tak trochu na okraji, působil v pohraničním Mikulově (od roku 1999), přitom stál u zrodu mnoha velkých věcí (např. Rádia Proglas či Jeruzalémská bible). Mezi jeho žáky patřili rektor Masarykovy university prof. Petr Fiala, předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová, astronom Jiří Grygar či otec Milan Badal. S biskupem Krátkým vyšla kniha "K plnosti - Rozhovory Jana Mazance s dobrým bratrem a biskupem skryté církve" (Brno, Cesta 2004). Urývek z knihy byl publikován i v Magazínu ChristNet.eu.

Člověk, který hořel pro Krista

Jednou mi jeden velmi známý kněz připomněl při svátosti smíření větu, která vystihuje pravdu o Kristových učednících: „Kdo chce zapalovat, musí sám hořet.“ Byl to žák otce Stanislava, který kdysi v rozhodující chvíli svého života zakusil v přístupu otce Stanislava k němu skutečnou velkorysost, která vítězí nad zákonictvím („struktura je pro člověka, nikoli člověk pro strukturu“). Již od svých dětských let jsem se setkával se svědectvím mnohých, jejichž nezažehlé pochodně zažehlo právě hřejivé srdce otce Stanislava, pravého duchovního pastýře, který tak miloval Krista.

Na životě „pane profesora“, jak se mu říkávalo, jsem viděl asi nejzřetelněji, jak Kristus proměňuje srdce svých „vyvolených“, těch, kdo se mu dají k dispozici, kdo s plným vědomím říkají s Ježíšem slova „buď vůle Tvá“ a s Marií vyslovují „ať se mi stane podle Tvého slova“. Jeho oči plné lásky, jeho upřímná radost z těch nejmenších potěšujících událostí, všechna ta gesta zájmu o každého člověka a křesťanské pohostinnosti, ohnivý hlas při kázáních („Máte hlas jako zvon!“ - k tomu mu jednou po mši gratuloval jeden „Boží blázen“), tiché a pozorné naslouchání při zpovědi a neustálé, neskutečně nakažlivé povzbuzování, jež vlévalo do posmutnělých srdcí jistotu, že Kristus je naším nejlepším přítelem, který člověka při všech strastech doprovází a na kterého se vyplatí vsadit vše – to vše si doufám budu po celý život pamatovat. A uvažovat o tom a podle svých darů a schopností pod vedením a podle vůle Kristova Ducha také uskutečňovat. Pokračovat svým jedinečným způsobem v tom, co v mém životě bylo započato právě skrze velké ANO otce Stanislava, jež jsem měl možnost v jeho stáří sledovat. Říkat tak, „aby to slyšeli i andělé v nebi“, „ano a rád, i když je to těžké“ a na ďáblovy nabídky rezolutně odpovědět „táhni“. Tato hesla učil otec Stanislav vždy ty nejmenší, které brával k sobě k oltáři. Věděl, co v dětech může zanechat tato drobná vzpomínka z dětství, a proto jim věnoval mimořádnou pozornost.

V době komunistického temna se moji rodiče přes brněnského podnikového právníka Vladimíra Čermáka, pozdějšího soudce Ústavního soudu České republiky, dostali do kontaktu s otcem Stanislavem a začali občas navštěvovat jeho všem dobrým bratrům a sestrám otevřenou faru v Hrádku u Znojma. Na zdevastovanou faru v ateistickém pohraničí byl vyhnán komunisty a vytrval tam až do roku 1999, kdy byl jmenován proboštem mikulovské kapituly. Jeho dům se ale stal místem setkávání, kam se sjížděli lidé ze široka daleka. Dobře si pamatuji, jak jsme ho jezdili v 90. letech do Hrádku u Znojma navštěvovat, jak na mších pro pár babiček v románské rotundě probíral na vysoké úrovni a přitom pro všechny srozumitelně nejnovější papežské dokumenty (ostatně byl to právě on, kdo měl z českých kněží asi největší přehled o aktivitách papeže), jak jsem u něj přijal první svaté příjímání a také svátost biřmování. Nejintenzivnější vzpomínky mám ale na to, jak jsem po 15 let sledoval příklad otce Stanislava v jeho pravidelných bohoslužbách v Brně u sv. Michala na Dominikánském náměstí. Až postupem času jsem začal chápat, co to znamená být pro všechny vším (a přitom každému jiným způsobem) a jak moc dobře to, že člověk už nemá žít sám (podle sebe), ale má v něm žít Kristus (a má jednat podle Kristova Ducha), pan profesor ztělesňoval.

Fascinovalo mě jeho naprosté nasazení

Poznal jsem ve svém dětství jako dlouholetý ministrant v sakristii chování mnoha kněží k těm, kdo jim pomáhali ve službě při oltáři, i k těm, kdo je přicházeli s různými přáními navštěvovat. A žádný mě nezasáhl tak jako přístup otce Stanislava. Ten jeho zájem o každého člověka, se kterým měl to štěstí se setkat, ta jeho nesamozřejmá a přitom tak naprosto přirozená zvědavost na to, jak se člověk má, co nového se v jeho životě událo, jak žijí jeho rodiče, nejbližší a přátelé. Co mně jako mladému studentovi imponovalo, byl i rozsah znalostí pana profesora. Jednou mě vezl autem domů a velice mě udivilo, jak dobře byl seznámen s osobnostmi jednotlivých středověkých papežů, jindy se mne zase ptal, co zrovna čtu, a pak si ode mne půjčoval Kanta, kterého jsem se ve svých 16 letech snažil docela bezvýsledně přelousknout. Ale největším potěšením bylo pro mě sledovat jednou za 14 dní kázání otce Stanislava, kdy jedna vybroušená myšlenka sledovala druhou. Fascinovalo mě jeho naprosté nasazení v tom, jak se snažil Krista ve svých kázáních lidem přibližovat. Někdy jeho hlas burácel na celý kostel, viděl jsem ale párkrát – a jsem moc vděčný za to, že jsem toho byl svědkem –, jak se mu při promluvách zlomil či zadrhával hlas. A po večerní bohoslužbě odjížděl většinou povzbuzovat další své přátele a domů se vracíval až v hluboké noci. Potřeboval totiž jen málo hodin na spánek.

 Když člověk všechno toto pozoroval, musel se ptát: kdo je Ten, kdo stojí za tím vším, kdo tvoří tohoto ztělesněného biskupa – apoštola, člověka, který se přímo setkal s Kristem a se kterým jsme měli to privilegium se setkávat. A odnášet si od něj naději, protože on viděl dál a svou osobností stvrzoval, že navzdory vší temnotě nakonec světlo bude, protože Kristus už nad smrtí zvítězil. Však kolikrát jsme si o otci Stanislavovi a vůbec o celé skryté církvi s Markem Orkem Váchou při školních výletech na Biskupském gymnáziu v Brně vykládali… Přestože jsem nakonec vždy nemohl souhlasit se všemi názory otce Stanislava, co jsem ale udělat nemohl, bylo odolat jeho velkému nadšení pro Krista.

I Kristus byl smutný a plakal

Jednu z nejkrásnějších mší, co jsem ve svém životě zažil, mám spojenu právě s kázáním otce Stanislava. Byla v týdnu po smrti papeže Jana Pavla II. Tu středu bylo u sv. Michala plno, lidé se tísnili v kostelních lavicích a pozorně naslouchali, jak otec Stanislav připomíná ve svém brilantním kázání několik typických rysů pontifikátu tohoto velkého papeže. V té chvíli jsem poprvé a prozatím také naposled viděl kněze, jak se mu při kázání zlomil a zadrhával hlas a jak tento jinak neskutečně silný a vytrvalý kněz tak těžko vyslovoval některá svá slova. U žádného jiného kněze jsem toto krásné znamení lidskosti – vždyť i Kristus byl smutný a plakal – doposud neviděl. Stejně jako otec Jan Pavel II., kterého otec Stanislav všímavým posluchačům přibližoval, bojoval i otec Stanislav až do konce a nenechal se všemi kritiky svého jednání a nepochopením a nepřijetím znechutit. Bojoval pro toho, kdo ho miloval. A ten mu proto, že jeho lásku opětoval, dával potřebnou sílu, aby přes veškeré ústrky, které zažíval, nikdy nezmalomyslněl. Však byl jako studnice elánu a Boží moudrosti, jak jsem o něm kdesi četl. Jen ten, kdo sám nese za něco odpovědnost, může pochopit a docenit, jak velkou osobností otec Stanislav byl.

V posledních letech jsem k otci Stanislavovi začal brát své přátele. Hned první, jen asi desetiminutové, setkání na faře v Mikulově bylo neskutečně intenzivní. Zkoušel nás, zda uhádneme v seznamu mikulovských proboštů, co u něho, XXV. mikulovského probošta, chybí. S humorem sobě vlastním říkal, že chybí už jen datum jeho smrti. Radostně očekával svoje setkání s Kristem. Kázání v kostele sv. Jana, na které jsem své přátele vzal, určené pro malou hrstku věrných věřících, muselo probudit každého bojácného člověka. Přesvědčivě odpovídalo na velkou výzvu, kterou křesťanství adresoval Jean-Paul Sartre. Jindy nám zase přednášel o poslední encyklice papeže či nám vyprávěl o svém bohatém životě. Několikrát mohli ti pozorní a všímaví spatřit i jeho slzy. Byly to okamžiky, kdy byla v jeho dojetí tak intenzivně cítit blízkost někoho, kdo nás přesahuje a objímá.

A Kristu patří člověk plně i v bezmoci posledních dní svého života. Minulý víkend jsme ho s rodinou přijeli navštívit do Rajhradu u Brna. Vůbec nás již nepoznával a při modlitbě nad jeho lůžkem byl schopen udělat jen kříž. Mluvil nesouvisle, měl ale o naši návštěvu zájem a ptal se, kolik je nám každému let. I my jsme mu řekli to jeho číslo. Byl překvapen, že víme, že to jeho číslo bude za pár dní již 88, a na to prohlásil: já vám tleskám. I já Vám tleskám pane profesore a díky, díky moc…

Mezititulky a úvodní odstavec redakční, foto:archív Magazínu ChristNet.eu

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Líbí se vám polská akce „Růženec na hranici“ proti islamismu?
Ano, Panna Marie zachránila Evropu před hrozbou islámu již v minulosti
47%
 
Ne, je to zneužití modlitby. Islám chová k Marii velkou úctu
14%
 
Ne, islám neznamená jen fanatický islamismus, Polsku žádná invaze nehrozí
37%
 
Nevím
1%
 
(Počet hlasů celkem: 76)