Úvodní část rozhovoru jste zakončil konstováním, že srovnání holokaustu se současnou interrupční praxí je krajně nevhodné. Počátek života je ale pro křesťany velmi citlivá otázka, jak vnímá judaismus okamžik vzniku života a jak se staví k interrupcím?
Na to není snadné odpovědět, vzhledem k tomu, že ani v křesťanství neexistuje zcela jednotný postoj k interrupcím. V judaismu, který je tradičně pluralistický, je to ještě těžší. Takže zde nalezneme řadu postojů od výslovně odmítavých až k těm liberálnějším. V babylonském Talmudu se praví, že duše člověka vzniká až po čtyřiceti dnech existence plodu. Případná interrupce by tedy musela proběhnout před čtyřicátým dnem. Pokud je ohrožen život a zdraví matky, tak je interrupce v pořádku. V zásadě však židovská tradice zdůrazňuje posvátnost života. Reformní, rekonstruktivistický a konzervativní judaismus se spíše kloní k postoji, že rozhodnutí o interrupci náleží ženě a staví se proti zákonnému zákazu interrupcí, s tím souhlasí i některé ortodoxní autority, jiné autority se svými postoji blíží katolické církvi respektive evangelikálnímu křesťanství.

Na příští rok SKŽ připravuje Jubilejní Tichý hlas pro Svatou zemi. Je i „tichý hlas“ cestou proti extremismu?
Mám název tohoto festivalu rád, protože halasným a triumfalistickým prohlášením a gestům moc nevěřím. Tichý hlas je cestou i proti extremismu, protože je to hlas dialogu, hlas tázání, hlas pokory. Letošní festival bude slavnostní – už díky onomu dvojímu výročí. Společnost slaví 20 let a festival let 10. Součástí festivalu by mělo být vystoupení řady významných hostů, ale konkrétní jména ještě neprozradím.

Ilustrační fotografie z festivalu Tichý hlas pro Svatou zemi 2009 - portal www.peplum.cz 


Chystáte mezioborovou konferenci Erós a posvátno v abrahámovských náboženstvích ve spolupráci s Institutem ekumenických studií. Není to ale jen taková snaha „liberálů“ zalíbit se moderní společnosti posedlou vším, co je spojené se sexualitou?
Musím se nejprve zastat slova „liberál“ v náboženském kontextu. Liberalita je podle sv. Tomáše Akvinského ctnost. Do historické galerie náboženských liberálů bych například zařadil křesťanské a židovské humanisty z období renesance, liberály – romantiky mezi které patří velké postavy typu teologa F. Schleiermachera nebo básníka Novalise a celou řadu křesťanů a Židů ve dvacátém století, např. Martina Bubera, na jehož odkaz do určité míry navazuje i SKŽ. Sám se za náboženského liberála klidně beze studu označím. Náboženský „liberalismus“ či lépe humanismus je legitimní a smysluplný postoj založený na předpokladu, že humanita, tolerance a smysl pro svobodu mají své kořeny v transcendenci. Co se týče naší konference: jejím smyslem je poukázat na posvátný rozměr lidské sexuality. Ve všech třech abrahámovských tradicích slouží erotická metaforika nezřídka k popsání vztahu člověka a Boha. Těchto metafor užívali katoličtí mystikové jako sv. Jan z Kříže a sv. Tereza z Avily, židovští kabalisté i rabínské autority nebo islámští mystičtí básníci jako Rúmí či Attár. Naše doba mi přijde spíše posedlá sexem konzumním, mělkým, tržním a virtuálním. Lidská sexualita je ale výsostný Boží dar a v abrahámovské tradici je posvátná. Možná ta přesexualizovanost je reakcí na letité (nebiblické) puritánství křesťanských dějin. V judaismu byla sexualita téměř vždy hodnocena pozitivně a nebyl jí upírán posvátný význam.

Vraťme se ale ještě do dnešních dnů, nedávno Židům skončil svátek Chanuka a křesťané oslavili Vánoce. Mohl byste Chanuku blíže charakterizovat?
Chanuka (doslova „zasvěcení“) neboli Svátek světel je osmidenní svátek připomínající zázrak při opětovném vysvěcení Chrámu po povstání Makabejských v 2. st. př.n.l. Podle tradice byla v chrámu nalezena pouze jedna nádobka s olivovým olejem, který by vystačil pro menoru jen na jeden den, svícen však hořel osm dní. Proto se rituálně zapaluje po osm dní osm svící na památku tohoto zázraku, a to vždy po západu slunce. Tento svátek není spojený s žádnými omezeními týkajícími se práce. Součástí svátku je také obdarovávání dětí a chudých. Patří k němu řada tradic a her. Teologicky je jeho smyslem připomenutí Boží věrnosti vyvolenému lidu, který i v čase útlaku nechává hořet „své světlo“.

Mají křesťanské Vánoce své kořeny ve svátku Chanuka nebo spíše se časově napasovaly na pohanské svátky slunovratu?
Křesťanské Vánoce mají své kořeny v tradici slunovratu. Někteří lidé považují Chanuku za cosi jako židovské Vánoce, ale to je spíše symbolická shoda okolností. Jsou to svébytné tradice, které k sobě mají blízko pouze díky symbolismu světla a také díky tomu, že spadají zhruba do stejného období v roce.

Může člen SKŽ slavit obojí bez strachu ze synkretismu :-)? Co slavíte Vy osobně?
S tím synkretismem je to složitější. Dnes někteří teologové mezináboženského dialogu hovoří o „sdílené spiritualitě“ nebo dokonce o „vícečetné náboženské identitě“, jsou to fenomény, o kterých je třeba přemýšlet otevřeně a bez předsudků. V mém okolí jsou někteří lidé, kterým je blízká jak křesťanská, tak židovská identita a pokoušejí se je nesnadně, leč odvážně skloubit. Myslím, že běžný křesťan může klidně slavit i svátky Chanuky. Zde není žádná teologická překážka. Pro židovského člena SKŽ by asi slavení Vánoc bylo složitější. Určitě by nemohl slavit „vtělení Božího Syna“, ale možná si může připomenout narození pozoruhodného židovského duchovního učitele. Já slavím Vánoce, ale židovské svátky k mému životu patří – především ten nejdůležitější – každotýdenní – šabat. Snažím se jej na svůj způsob také slavit, s evangelickým teologem Moltmannem (a vlastně i s adventisty) se domnívám, že tradice šabatu je s křesťanstvím nejen slučitelná, ale že je krásná a spirituálně nesmírně plodná.

Děkuji Vám za rozhovor.
Také děkuji a přeji čtenářům ChristNetu požehnaný rok 2011.