Nepředvídatelná přítomnost

„Nepředvídatelná přítomnost“ je to, co Petra Pitharta, dnes místopředsedu senátu ČR, nesmírně zajímá. V důsledku toho se vrací k „nezvládnuté minulosti“, kterou prožil na vlastní kůži. V rozhovoru s Martinem T. Zikmundem tak vznikla knížka (Petr Pithart-Martin T. Zikmund: „Ptám se, tedy jsem“, Portál 2010, 278 stran), v níž se tento evangelický farář stává jeho „zpovědníkem“.

 Poznáváme zde, co Pitharta od dětství formovalo. Vyjadřuje se poutavě i v obsáhlejších líčeních, zaujme i zdánlivými detaily, potěší osvěžujícími perličkami. Zprvu na sebe hledí pomalu jak na dítě „retardované“ vězněním otce za protektorátu v Dachau, posléze jeho prominentní kariérou diplomata a v důsledku toho nehostinným, pražským internátem. Rodiče žili převážně v Bělehradě a ve Francii. Připomenut je záblesk šťastných dětských chvil u prarodičů v Luhačovicích, jinak se zpovídaný cítí být původem jaksi „odnikud“. Celkem přirozeně se jako nadaný student práv stylizuje do polohy rozevlátého básníka a je vtažen, snad i načínajícím kvasem oblevy, vstříc šedesátým letům, do komunistické strany.

Bod zvratu je popsán v kapitole „Provalila se ke mně svoboda“. Posléze i deziluze z politických poměrů, netoliko okupace vedla Pitharta k tomu, že společně s Pavlem Rychetským vystoupili z KSČ. Následně byl z partaje vyškrtnut, posléze vyloučen. A vše dovršeno podpisem Charty 77. Vyléčen z dubčekismu, přeci jen snad podléhal iluzi, že „kdyby se Dubček a spol. postavili vzdorem, miliony by šli za nimi“. Nešly by; můžeme se zde ovšem přít o „kdyby“. Prozřel snad jediný interbrigadista František Kriegel, zástupce Lidových milicí z roku 1948, oceněný za tuto úlohu Řádem rudé hvězdy a Řádem práce, poradce Fidela Castra z 60. let. Není náhodné, že právě Jeho pokání bylo pozdní a účinné, když jako vlastenec nepodepsal Moskevský protokol a naopak podepsal Chartu 77. Idealizací osmašedesátého roku je ovšem Pithartova these, že „Osmašedesátému nechyběly ideje, přebývalo v něm nadějí, ale chyběla mu poslední věrohodnost“. To poslední je určitě správně. Nadějí jsme se naivně chápali. Ideje, vzešlé od komunistů, kteří nemohli popřít sami sebe, scházely. Od bolševismu, coby zrůdnosti, se veřejně neodvážil distancovat nikdo z nich. Nakonec i potřebu obnovit klasickou sociální demokracii vyslovila jen hrstka lidí.

Logicky třetím obdobím, jemuž je výrazně věnována pozornost, je ono popřevratové. Všechna čest Petru Pithartovi, že důsledně odmítá o něm hovořit jako o revolučním. Zde čtenář najde dlouhou řadu událostí a postojů z první ruky, jež nebyly dosud publikovány, nebo již zapadly. Do popředí vystupuje Pithart jako politik snad málo ambiciózní, který vstoupí do otevřených příležitostí, ať už v čele Občanského fóra, nebo předsedy české vlády, který se bránil krajním trendům, zvl. tzv. „druhé revoluci“. Schopný ustoupit za nové situace a znovu se angažovat, kde třeba. Pouhý výčet zajímavých komentovaných témat a událostí, namnoze dosud aktuálních i žhavých (i atraktivních: návštěva u Fidela!), také vztah ke křesťanství, by přesáhl rozsah této statě. Jde spíše o pozvání k četbě, která stojí zato a rozhodně zaujme. Ptát se můžeme spíše, co snad schází. Určitě chybí podivná akce prezidenta Havla, který ostentativně odmítal nahlížet do materiálů spolupracovníků STB a těsně před volbami torpédoval rozporuplnou postavu Josefa Bartončíka. O novodobé historii Lidové strany mnoho nenajdeme. Petr Pithart je přitom následovníkem Josefa Luxe, sám jím byv vyzván, nakonec vstoupil do KDU-ČSL a v knize mu vzdává hold. Obdržel-li Petr Pithart Cenu Františka Kriegela "Za občanskou statečnost" z roku 1991, udělenou Nadací Charty 77 za postoje při dělení Československa a za protikorupční jednání, zajímalo by nás určitě více právě o protikorupčním jednání, v němž sám excelentně obstál, ač odsouzen nebyl nikdo a věc je podnes nanejvýš naléhavá. Zřejmě v nutném zúžení knihy nebyly kladeny otázky směrem k manželce a dětem. Určitě však stálo zato zařadit jmenný rejstřík pro snadnější orientaci v textu a vracení se k němu. Od věci by nebylo ani ilustrovat témata, či období, dosud nepublikovanými fotografiemi. Bezesporu však čtenáře přidrží při knize pouhá slova, evokovaná partnerem v rozhovoru Martinem T. Zikmundem a podaná skromným, leč zásadovým senátorem Petrem Pithartem.

^{Fotografie z autogramiády (12.1.),  Petr Ráček}