Právě jsem navštívil nové strhující historické drama s názvem Velké české Bathory. Musím konstatovat, že jeho tvůrce si nezadá se slavnou postavou svého předchůdce, dávného slovenského režiséra Juraje Jakubiska, přestože si nevybral látku z uherských, ale českých dějin počátku 21. století. Je to velkolepá podívaná v působivých historických kulisách Pražského hradu, arcibiskupského paláce, kostela sv. Salvatora, Strakovy akademie, budovy ministerstva školství a rezidence u Bílého lva. Ve srovnání s Krvavou hraběnkou by to mohl být vlastně komorní příběh, takové malé české Bathory, kdyby v něm však nevystupovaly postavy ve výpravných kostýmech a s velkými gesty, spikleneckými teoriemi, patetickými proslovy a téměř romanticko-obrozenskou rétorikou, v níž nejde o historická fakta, ale o národní ideje a mýty.

Je to vlastně dramatický příběh lásky a cti, plný intrik, dějových zvratů a nakonec velkého prozření. Rozkohoutěný Mocnář v něm šermuje s hrdým Akademikem, zbraně řinčí a vzduchem létají peprné výrazy. Druhá klíčová dvojice postav je tajemný hrabě Bathory a jeho ministerský Palatin, hledající vzájemné spiklenecké spojení s využitím mocných inkvizitorů z agentury Bílého lva, v níž si Palatin vybudoval dříve kariéru. V epizodní roli se ukáže zavalitý Hodnostář, žehnající tu Mocnáři, tu zase Akademikovi, podle toho, kdo má právě navrch.

Peripetie, kolize, krize, katastrofa, stavba děje jak v antické tragédii. Zdá se, že už je vše od počátku předurčeno, když tu se ze záhrobí ozve temný hlas pátera Koniáše připomínaje tím ducha Hamletova otce. Hrabě Bathory se právě koupe v krvi poťouchlých židozednářů, pravdoláskařů a proevropských přisluhovačů, což je následně vyzrazeno a ohrozí to pozici Palatina, nad nímž drží ochrannou ruku Mocnář. Hlas Koniáše ale oznámí, že v zájmu budoucnosti národa musí dojít ke smíření Akademika s Mocnářem, kteří uzavřou tajnou dohodu. Podle ní se stane Akademik později Mocnářem a Mocnář usedne na akademickou katedru. Součástí dohody je ale politicky korektní usvědčení Bathoryho ze zločinů, za něž bude inkvizičním tribunálem upálen. Navenek ponese ovšem odpovědnost za smrt Bathoryho Palatin, následně odstraněn vlastní inkvizicí. S Hodnostářem je však domluven rychlý proces kanonizace Bathoryho, který zaručí budoucnost a sílu národa na základě nové legendy o jeho hrdinských ctnostech.

Všichni hlavní aktéři, kteří přežili, odcházejí ze scény za slavné árie z Prodané nevěsty.

Celkově musíme říci, že film je sice dějově strhujícím příběhem s dobrými hereckými výkony, ale možná místy poněkud zdlouhavý a s nejasně motivovanými pohnutkami hlavních aktérů. Jejich gesta a činy jsou někdy až příliš spektakulární, což sice odpovídá neklidnému duchu doby, ale také nabourává estetickou celistvost díla. Celkově bychom mohli tento snímek žánrově a tematicky přiřadit někde k Trnkovým Starým pověstem českým či ještě lépe k Shakesperarově hře Mnoho povyku pro nic...

foto: Oficiální obrázek k filmu Bathory