Jenom já mám pravdu

Účelem tohoto článku není podat „správné odpovědi“ na tyto nanejvýš obtížné otázky. Toho nejsem schopen – nedostalo se mi žádného převratného zjevení, o které bych se musel podělit. Nechci se zabývat podstatou těchto sporů, ale způsobem, jakým jsou vedeny. Domnívám se totiž, že na způsobu prezentace svých stanovisek k těmto kontroverzním problémům máme co zlepšovat. 

Diskutovat o tom, co považujeme za správné a pravdivé s člověkem, který s námi nesouhlasí, je obtížné. Sám jsem vášnivý diskutér a často se nechám unést. Cítím potřebu přesvědčit druhou stranu o tom, že pravdu mám právě já. V tomto stadiu debaty je však třeba přibrzdit a zamyslet se nad dvěma věcmi: jakým způsobem se toho druhého snažím přesvědčit a jestli jsem otevřený změně pouze druhého, nebo taky sebe. 

Začněme od otevřenosti diskuse: nemyslím si, že by se rozhovor dal vést způsobem zákopové války. Taková strategie totiž vede buď ke zranění protivníka nebo k jeho totální anihilaci. Pokud má být dialog dialogem, musí být obě strany otevřeny tomu, že je argumenty těch druhých mohou změnit. 

Tomuto postoji je často vytýkán relativismus ve vztahu k pravdě. Jeho odpůrci se domnívají, že pravdivostní nároky není možné vyřešit kompromisem. Tvrdí, že správný člověk (křesťan) má pravdu hájit za každou cenu. 

Ani jednu z těchto kritik nechci rozporovat. Jenom bych chtěl v jejich kontextu upozornit na Husovo sedmero, kterého se tito kritici nezřídka dovolávají: "Proto, věrný křesťane, hledej pravdu, naslouchej (slyš) pravdě(/u), uč se pravdě, miluj pravdu, mluv (prav) pravdu, opatruj (drž) pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí (od hříchu,) od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, kterou je věčné odloučení od boží milosti…" Tento text kupodivu nemluví o tom, že bychom měli pravdu osvobozovat z područí lži a bojovat za její prosazení i za cenu smrti našich odpůrců. Promlouvá ke mně spíš jako svědectví o „zvláštní moci“ pravdy prosadit se. Naši úlohu proto vidím v přípravě podmínek pro to, aby se pravda mohla prosadit (to jestli se pravda opravdu prosadí, totiž nezáleží jenom na nás). 

Jedním z míst, kde bychom měli pravdě dávat prostor k prosazení, jsou diskuse. 

Dostáváme se ke způsobu vedení dialogu.

Dovolím si nejprve drobné povzdechnutí nad skutečností, že „umění dialogu“ u nás pořád není věnována dostatečná pozornost. Snad to do jisté míry souvisí s ideologickým charakterem naší společnosti a jejích institucí. V řadě oblastí se předpokládá, že existuje jediné správné řešení, které člověk buď přijme, nebo nepřijme. Ke komunikaci tohoto „správného řešení“ slouží i vzdělávací soustava, ve které se člověk až příliš často setkává s jednosměrným tokem informací o tom, „jak se věci mají.“ 

V tomto ohledu mi přijde výrazně podnětnější (ale také náročnější) prostředí britské Cambridge: valná část učitelů zde předkládá celé spektrum teorií, hypotéz či „pravd“. Je pak čistě na studentech, aby zaujali k dané problematice vlastní stanovisko. V rámci esejů a zkoušek však nebudou pozitivně hodnoceni, pokud se v rámci prezentace své odpovědi na kontroverzní otázku nevypořádají také se všemi relevantními námitkami a protiargumenty. 

Nutnost seznámit se důkladně i s argumenty, které nám od počátku nejsou sympatické, je naprosto klíčová. Při studiu protichůdných argumentů se člověk dopracuje k poznání, že odpověď na danou otázku je obtížnější, než se domníval. I když nakonec své přesvědčení nezmění, dokáže si lépe představit, proč se stále nacházejí lidé také na druhé straně názorového spektra. 

Do dialogu je proto třeba vstupovat s vědomím komplikovanosti diskutované otázky a s přiznáním si vlastní omezenosti. Z toho vyplývá také respekt k partnerovi v dialogu a přijetí tohoto partnera jako spolu-člověka (popř. jako spolu-křesťana). Můžeme spolu upřímně nesouhlasit, pokud jde o názory na konkrétní věc, ale nesmíme si navzájem odpírat lidství nebo vztah k pravdě (Bohu, transcendentnu). 

Respekt k člověku, se kterým nesouhlasím, znamená podstatně více než tolik opěvovaná tolerance. Tolerovat někoho můžu i bez toho, že by mi na něm záleželo. Respekt vyžaduje obeznámení se s pozicí toho druhého a předpokládá snahu pochopit důvody, které ho k zaujetí této pozice přiměly. 

Respekt je třeba projevovat nejen ve vztahu k partnerovi v dialogu, ale také k lidem, o kterých diskutujeme. To platí především, pokud hovoříme o skupinách, vůči kterým se nějakým způsobem vymezujeme: muslimové, homosexuálové, zastánci/odpůrci potratů, zastánci/odpůrci ordinace žen atp. Za základní pravidlo v této oblasti považuji nutnost osobního setkání s (alespoň několika) nositeli dané „nálepky“: není možné diskutovat obecně o charakteristikách určité skupiny, pokud nemám osobní zkušenost s konkrétními jedinci, jejichž společné vlastnosti bych chtěl vztahovat na širší skupinu lidí. 

Vím, že vzdělávací úloha médií není v současnosti příliš zdůrazňována. To však neznamená, že bychom na ni měli úplně zapomínat. Osobně považuji za jeden z nejdůležitějších úkolů vzdělávacích institucí (ať už jde o školy, neziskové organizace, církve či média) poukazovat na to, že věci jsou většinou složitější, než se na první pohled jeví. Jsem v tomto ohledu věrným žákem francouzského filosofa Paula Ricoeura, jehož životním heslem bylo: „Komplikujme, komplikujme všechno.“ 

Jedním z nejlepších nástrojů pro poznávání komplikovanosti a komplexity je dialog. Snažme se jej proto držet na slušné úrovni.