Křest jako motto doby postní

Benedikt XVI. ve svém poselství pro letošní dobu postní volí jako hlavní téma, které by mělo toto období příprav na oslavu Velikonoc předcházet, křest. Jaký je vztah mezi dobou postní a křtem? Jaké motivy a témata by mohl do svého života přinést každý z nás právě v oblasti spojení postu a křtu?

Papež toto sepětí ukazuje již v prvním bodě svého poselství. Život nám byl dán skrze křest. Právě křtem se stáváme Božími syny, těmi kdož jsou účastni na Kristových tajemstvích. Všimněme si zásadního momentu, který bývá často – v rámci gendrové korektnosti – podceňován či dokonce převracen, a to je ono synovství. Syn je ten, který má účast na životě otce, který s ním bude až do konce a přebírá jeho dědictví. On je nositelem víry, předsedá liturgii rodiny. Být Božím synem tedy znamená být stále v Otcově blízkosti, být správcem Božích tajemství, jak píše Pavel Korinťanům. Syn na rozdíl od dcery neopouští otcovský dům. Role dcery není menší nebo horší, je ale zásadně teologicky odlišná. Každý pokřtěný byl přijat za Božího syna v teologickém slova smyslu a nikoli za dceru. Tato tendence oba pojmy spojovat, může být v konečném důsledku teologicky zhoubná a může mít vážné resonance ve spiritualitě věřících. Syn není označením pohlaví člověka, ale symbolem odkazujícím k Otci.

Jsme-li skrze křest přijati za syny, je přirozené, že vztah s Otcem prochází řadou změn a je nejrůznějším způsobem zatěžován a poškozován. Nutno říci že čistě z naší strany. Pokání či svátost smíření není usmiřování rozlobeného Boha, ale obnovováním pouta lásky z naší strany. Bůh není závislý na svém stvoření, nepodléhá změně, nemůže se na nás rozhněvat. Postní doba je tak výzvou k obnovení toho vztahu na základě našeho svobodného rozhodnutí o obnovení a prohloubení vztahu s Bohem.

Doba postní byla časem, kdy hříšníci vykonávali svá veřejná pokání a nesměli se účastnit liturgického slavení. To, že byli přijati do plného společenství církve opět o Velikonocích, jen odkazuje na obnovu křestního daru právě osobním pokáním. Přitom je třeba mít na paměti, že pokání nemusí a nemá být čímsi nepříjemným a útrpným. Jde především o to, aby se člověk očistil od všeho, co ho svazuje a činí nesvobodným. To, že tato činnost někdy působí člověku obtíže, je přirozeným, ale jen vedlejším projevem této očisty, která v nás obnovuje základní pilíře lidství – schopnost milovat a být svobodný.

Křest je něco, co si nemůžeme zasloužit a čeho není možné dojít na základě vlastních skutků či přesvědčení. V tomto kontextu se mluví o milosti – tedy o něčem, co je zdarma dané, nabídnuté každému, kdo o to má zájem. Tím ale nijak neklesá jeho cena. Křest je v naší společnosti jedna z mála věcí, která nic nestojí a přitom se na něj netvoří fronty. Je to tím, že křest je také závazkem.

Křestní formule vznikaly postupně v prvních staletích, neboť bylo třeba definovat, do jakého společenství katechumen vstupuje a čemu věří. Tradičně se v nich objevují otázky na víru v Trojici – tedy přesvědčení o existenci milujícího Boha, zřeknutí se otroctví hříchu a víra v život věčný. Definuje se tak vlastně sama podstata křesťanského způsobu života – tedy svobodného rozhodnutí přijmout lásku Trojice a vstupovat svým životem do jejího tajemství. Když Evagrin z Pontu definoval teologii, řekl, že je to kontemplace Trojice. Každý, kdo se modlí, proniká do těchto tajemství a stává se teologem.

Postní doba nabízí spojení askeze a mystiky; půstu, almužny a modlitby. Je časem, kdy je možné zvážit, co je v našem životě opravdu důležité a jakou tomu přikládáme váhu, kolik těm důležitým věcem věnujeme času. Pro katechumeny je doba postní završením dlouhé přípravy na křest. Učí se v ní dělat poslední kroky jako nepokřtění, dorůstají do tajemství vztahu člověka a Boha. Ten poslední krok ale učiní až svátost křtu na Velikonoce. Tomáš Akvinský svým životem ukazoval, že je smysluplné a užitečné usilovat svým rozumem o nejvyšší možné poznaní Boha a jeho vlastností. Přitom je třeba ale mít na paměti, že onen poslední krok v něm učiní Bůh sám a je kvalitativně zcela odlišný od těch krůčků lidských.

Letošní doba postní nás tedy staví před problematiku křtu – vede nás nejen k rozvíjení osobní teologie, která je s ním spojená – ať již jde o Boží synovství v nás, všeobecné kněžství nebo otázky lásky a pokání, ale staví před nás naléhavý úkol žití ze křtu. Možná tak nebude neužitečné vydat se analogickou cestou katechumenů v letošní postní době – možná se zkušeností křtu – ale přesto s pocitem chvění a nejistoty z toho, co nám Pán přichystá.

Autor je studentem programu Teologie na CMTF a a programu Fyzika na PřF MU.

^{Foto: Pietro della Francesca, Křest Krista, National Gallery London}