Jakmile se začaly na plátnech kin objevovat tehdy ještě němé postavičky, rozpoutaly se diskuse o budoucnosti do té doby nejpřevratnějšího média lidských dějin - knihy. Podobný osud čekal samotný film, jakmile byla vynalezena televize. Také s rozvojem internetu se začalo uvažovat o tom, jak zaniknou časopisy. Tempo nových objevů se sice neustále zvyšuje, ale pohřbívat dosavadní způsoby veřejné komunikace se mi zdá předčasné.

Knihy nebyly zapomenuty a odloženy, také do kin nepřestali lidé chodit a zdá se, že i časopisy přetrvají. Co je ovšem neoddiskutovatelné je skutečnost, že se všechna tato média proměňují. Knihy se rozrůznily na spotřební paperbacky na jednom pólu a na výpravné barevné publikace slovníkového typu na pólu druhém. Film se stále více orientuje na umělecké ztvárnění a aktuálnost filmových týdeníků definitivně vzala za své. Také časopisy spějí ke stále větší barevnosti a krátkosti textů.

Ocitli jsme se v době a v zemi, kde se dají s určitým malým zpožděním oproti vyspělému světu využívat všechna dostupná média. Do této situace jsme ovšem postaveni nejen jako spotřebitelé, ale i jako křesťané, členové církví. Po listopadu 1989 jsme měli co dohánět v oblasti knižní produkce i dalších směrech. Toužená svoboda přinesla ovšem i nové netušené komplikace. Z amatérských dobrovolníků jsme se jako tvůrci museli stále více profesionalizovat a s tím souvisely i vyšší finanční nároky.

U čtenářů by dnes těžko obstály cyklostylované samizdaty na nejlevnějším papíře, byť by měly sebeúžasnější obsah. Církví vlastněná a církvi blízká nakladatelství jsou podnikatelskými subjekty, ze své činnosti živí řadu zaměstnanců, musejí alespoň trochu vydělávat. Z hlediska uživatele jsou knihy nekřesťansky drahé a tak si už nemůže pořídit všechno, co by srdce chtělo. Peněženka umožňuje dávat knihy jako nákladné dárky, kupovat spíše ty, které často a dlouho využije, tedy publikace encyklopedické.

Svoboda přinesla i možnosti v oblasti rozhlasu, televize a filmu. Ve veřejnoprávních médiích jsou náboženská studia, vznikl Proglas, Telepace, a další křesťansky orientovaná studia. S proměnou vysílání analogového v digitální se otevřou možnosti finančně dostupných křesťanských televizních kanálů a rozhlasových frekvencí. Po roce 1989 vznikla i řada novin a časopisů s křesťanským obsahem. Řada z nich ovšem musela už ukončit svou činnost pro malý zájem spotřebitelů. Na dotování takových činností jako záměrné pastorace naše církev prostě nemá. Také konkurence nových technologií se jistě trochu podepsala na současném stavu. Internet u nás využívá stále více lidí, kteří vyžadují aktuálnost a různorodost informací.

Abych se vyhnul výtce, že si hraji na mediálního odborníka, rád uvedu, že se za takového nepovažuji. Mám jen jisté zkušenosti z práce v nakladatelství Petrov, Zvon, v sedmiletém šéfování Katolického týdeníku, v práci pro rozhlas a televizi. Kromě toho jsem civilně vystudoval vědecké informace a psal diplomovou práci o grafické úpravě knih pro děti a mládež a léta jsem pracoval v knihovnách. Momentálně jsem mimo jiné angažován v Radě České televize. Přispívám do různých médií a jedním z nich je i internetový Magazín ChristNet.eu.

Tím se po předlouhém, ale nutném úvodu ocitám přímo uprostřed věci samé. Na scéně internetu vznikla řada nových možností a během několika málo let se profilovalo několik hlavních webů, na nichž může uživatel najít to pravé, co hledá. Abych nikoho neurazil tím, že jej opomenu, nebo budu charakterizovat svým trochu ironických způsobem, odvážím se spíše typologické úvahy: je řada internetových adres farností, řádů, kněží či laiků - to vše v pestrém provedení graficky i obsahově méně či více zdařilém. Tato různorodost má nepochybně význam, ale dosah snad spíše v řádu desítek, nebo stovek čtenářů.

Jiné jsou ambice celocírkevních či ústředních serverů. Tam se jedná o zprostředkování aktuálních informací pro široký okruh zájemců, ale také o pravověrné postoje zajišťované tím, že vlastníky jsou ústřední církevní instituce. Ale i zde je mnohdy ambice pracovat s jednotlivcem, s jeho problémy a dotazy, byť je nutné je zevšeobecnit. Nejsem pro to, aby se v rámci jakési umělé konkurence špinil ten či onen magazín, aby se někomu nasazovala psí hlava bulváru a vůbec aby se vycházelo z předpokladu zlovolné komerční konkurence.

Možnosti v naší zemi jsou takové, že se v tak omezeném počtu schopných serverů pohodlně dá ne konkurovat, ale doplňovat vzájemně své možnosti. Nepochybně najdou své čtenáře taková média, která se budou více orientovat na výkladové články, na zodpovídání dotazů, individuální práci se čtenářem. Nebudou jim konkurovat ti, kdo se více soustředí na aktuální zpravodajství a výše uvedené pastorační sklony si ponechají jen jako doplňkový servis. V minulých letech nepochybně šlo právě o ono diferencování, o hledání vlastní identity a právě toto hledání mohlo být jinými tvůrci považováno za "konkurenci". Dnes se, díky Bohu, začínají i tato média profilovat, mají svou vlastní tradici a vlastní tvář.

Nechtěl jsem se nikoho dotknout příliš adresnými úvahami, v případě ChristNet.eu si to snad dovolit mohu. Stále větší důraz klade na zpravodajství. Je pochopitelné, že se chová jako ostatní třeba tištěná média, tj. že využívá servisu agentur - ČTK, ČBK a zahraničních agentur. Přináší ovšem i vlastní zprávy, je však omezen ve své činnosti finančními a personálními možnostmi. Kromě zpravodajství se právě v oblasti vlastní činnosti soustředí tedy více na publicistiku. Každý den chce přinést alespoň jeden hlavní článek, který zůstává k dispozici po celý týden, pak mizí do archivu.

Kromě těchto prioritních činností má ChristNet.eu i své stránky diskusí, akcí a pohlednic. Snaží se reagovat na náměty čtenářů a zodpovídat jejich dotazy. Dá se říci, že na jeden publikovaný dotaz ve formě článku, vyřídí ChristNet.eu dalších 5 dotazů osobním dopisem a naváže tak mnohdy i opakovanou korespondenci se svým čtenářem. Tolik ze zákulisí. Doménou webu ChristNet.eu tedy zřejmě zůstane právě oblast zpravodajství a publicistiky. Vědomě se také vydal cestou odlišnou od jiných serverů, nemá drobnou inzerci, nemá seznamku, která jinde zvyšuje počet návštěvníků. I tak se za poslední rok podařilo zdvojnásobit počet návštěv i návštěvníků. Za této situace logicky musí být položena otázka po větší profesionalizaci celého webu.

Řada čtenářů ani totiž neví, že redakce existuje pouze virtuálně. Magazín ChristNet.eu má svého šéfredaktora, šéfeditora, editory, jazykové korektorky, člověka, který se stará o účetnictví a úřední obchodní záležitosti. To vše z vnějšího pohledu ukazuje na běžnou firmu. Navíc při založení a v následných měsících ve vizi úspěšného rozvoje byly vytvořeny mnohé funkce tzv. ředitelů. Ve skutečnosti je věc mnohem prostší: všichni, kdo se na zajišťování chodu webu ChristNet.eu podílejí, dělají tuto činnost jako svého koníčka, mimo běžnou práci a jen někteří dostávají symbolické odměny, jako určité přilepšení pro svůj studentský život.

Jako bývalého ředitele a šéfredaktora řady firem mne polévá chladný pot, když si uvědomím, na jak dobrovolně - smluvních základech ChristNet.eu stojí. Protože za málo peněz bývá i málo muziky, nemůže šéfredaktor jinak než přátelskými prosbami vyžadovat dodržování termínů, zajištění práce a podobně. Spolupracovníci kdykoliv logicky mohou uvést, že hrubší zacházení nesnášejí a za to, co z toho mají, mohou prezentovat své schopnosti kdekoliv jinde.

Tím jsem se konečně dostal tam, kam jsem chtěl, k otázce financí. ChristNet.eu je živ z příspěvků čtenářů. Při dnešních 28.000 návštěv a 25.000 návštěvníků měsíčně by se zdálo, že vlastně o nic nejde. Po zrušení kanceláře, sídla firmy, řady telefonů a honorářů potřebuje totiž ChristNet.eu ke svému životu 10 - 15.000 korun měsíčně. Tím se zaplatí užívání agentur, drobné honoráře, nutné telefony a základní připojení k internetu. Korunka od jednotlivého návštěvníka měsíčně by celý problém hladce vyřešila.

Jenže… Korunky sype téměř stále jedna a tatáž skupinka lidí, obětavých přispěvatelů, kteří pravidelně či nepravidelně posílají stokoruny, či dokonce tisícikorunové dary. Počet takových dárců se počítá spíše na desítky. Je tedy veliká disproporce mezi možnostmi čtenářů a skutečnými dárci. Pravidelné zoufalé žebravé akce a účet neustále kolísající kolem nuly vynesou finance na třetinu roku, při nejvyšší skromnosti na půl rok činnosti. Kde vzít zbývající prostředky? Snažili jsme se v posledním roce sehnat inzerenty, něco málo se podařilo. Podle realistických prognóz by mohl ChristNet.eu přežít ve stávající podobě i v tomto roce. Ano, přežít. Jenže on se potřebuje měnit. Měl by mít novou grafiku, měl by ukotvit některé spolupracovníky alespoň tak, že bude možné od nich požadovat za peníze některé práce, měl by dokonce hledat další způsoby, jak se přiblížit čtenářům.

Ze statistik a analýz vyplývá, že nejvíc návštěv se odbývá v pracovní dny a v pracovní době. Jde nepochybně o uživatele, kteří jsou v zaměstnání a ve školách, kde mohou využívat internet. Pěkně se na statistikách odráží zkouškové období a prázdniny. Návštěvníci ChristNet.eu jsou v převážné většině ti, kdo mají k internetu přístup - více muži, než ženy, více středo- a vysokoškoláci, než lidé se základním vzděláním. Potěšitelné je, že nejde jen o pravidelné návštěvníky kostelů, ale o hledající, ty, kdo jsou v "šedé zóně" sympatizantů, jak říká Tomáš Halík.

Myslím, že právě od těchto lidí lze očekávat určitou solidaritu. Nemyslím, že se ChristNet.eu vydá cestou nějakého předplatného či vymezeného přístupu k informacím. Více spoléhám na čtenáře a jejich dostatečnou inteligenci, která jim prozradí, že chtějí-li stránky ChristNet.eu nalézt na internetu i v příštích měsících, měli by se ustrnout a něco málo poslat. Je ale také možné, že uživatelé nebudou považovat takový projekt za dost dobrý a že usoudí, že není třeba jej udržovat při životě. V takovém případě bude muset ChristNet.eu svou činnost ukončit, a čekat, že za pár let se probudí jak čtenáři, tak církevní velitelství a s velkou námahou a obrovskými náklady budou zakládat něco, co už léta fungovalo.