Kostely v centru ši našly své zájemce

Už dávno před zahájením celé akce se z boku kostela sv. Jakuba tvořila řada a pomalu postupovala ke dvojitému šroubovicovému schodišti, aby tak zájemci mohli vystoupat nahoru ke zvonům a prohlédnout si vnitřek 96 metů vysoké věže a starobylé krovy nad lodí. Při zpáteční cestě druhým závitem téhož schodiště se vynořil vchod na kůr. Při čekání se lidé bezděčně dávali do hovoru. „Já si každý rok vyberu něco, všechno se nedá stihnout, je toho tolik zajímavého najednou. Nevíte, jestli je na Petrově koncert?“ uvažovala nahlas starší paní za mnou.

Náměstí Svobody si vzala na starosti komunita Emmanuel. Úderem osmnácté hodiny shromážděná skupina vešla do prostoru dnes už neexistující lodi kostela sv. Mikuláše, který dříve vévodil tomuto náměstí, a zahájila celý program modlitbou a žehnání celému večeru a městu. Bohužel brzo poté plány mařil déšť, který znovu ovládl město.

Tomášek, jak Brňané s nostalgií nazývají kostel, který se výrazně zapsal do dějin města, si připravil opravdu bohatý program. Uvnitř lodi bylo dost rušno. Z prostoru obětního stolu se ozývaly nejprve dětské hlásky scholy, pak příjemné zvuky latinských chorálních zpěvů a pak moderní liturgická hudba v podání chrámového sboru. Byl čas i na promluvy a modlitbu. Komunita Emmanuel nabízela návštěvníkům, aby zapálili světlo před oltářem a věnovali jej na vlastní úmysl. K dispozici byly i materiály o komunitě.

Zájem budily i figuriny v mělkých bočních kaplích, které byly oblečeny do řcírkevních oděvů. Malé děti ukazovaly prstem na purpurové kardinálské součástky, pán vedle zase pozorně studoval popisky, které stály na balustrádě ohraničující jednotlivé kaple. Kostelem se pohybovala skupina lidí s průvodcem, který tlumeně vyprávěl o historii svatyně a stavebním vývoji. K hlavnímu oltáři se trousili lidé, aby si prohlédli hrob markraběte Jošta, který je zde pochován. 

Vzdálenější Veveří poskytovalo neméně bohatý program

Protestantské církve otevřely své stánky také. Blahoslavův sbor naproti Lužánek se hned u vchodu prezentoval svojí pohostinností. Členové sboru zdravili s úsměvem přícházející poutníky. Zvláště včera, po procházce na ostrém dešti a větru, přišel šálek kávy nebo čaje vhod a kousek buchty nebo chleba s pomazánkou jen znásobil pocit, že jsou zde všichni vítáni.

Při vstupu do modlitebny jsme stihli část exoticky znějícího koncertu. Z brožurky s programy jednotlivých míst bylo možno se dočíst, že v těchto končinách známé violoncello a unikátní strunný nástroj kora se inspirovaly hudbou západní Afriky. Sotva interpreti skončili, začal v přilehlé místnosti výklad o oděvech reformovaných církví. I když v programu ohlášený „světový unikát“ sestával pouze ze tří kompletů talárů na ramínkách, která visela na skříních, poutavé vyprávění Mgr. Alexandry Hauserové vyslechl pozorně početný hlouček lidí, kteří vypadali, že jsou do věci alespoň trochu zasvěceni. V hlavním sále mezitím probíhal koncert varhan, jejichž bílé skříně dominují prostoru.

Husův sbor na Botanické ulici doplatil na hustý, jen chvílemi polevující déšť, malou účastí poutníků. Poloprázdná modlitebna kontrastovala s plnou kavárnou Avia Café o patro níže. I přednášku o autorovi modlitebny, první funkcionalistické stavby v Brně a v Česku, si tak vyslechlo jen několik lidí. Dílo tohoto architekta, Jana Víška, tak bylo představeno nejen slovy, ale i stavbou samou.

Naopak téměř plný byl kostel Sv. Rodiny, o němž ani mnohý Brňan neví, že existuje. Právě u vchodu do Husova sboru se na něj doptávaly dvě ženy a když slyšely, že má být uprostřed Grohovy ulice, marně si vybavovaly jednotlivé domy. „Vždyť tudy občas chodím, tam přece žádný kostel není,“ přemítala jedna z žen. Vysvětlování se ujali okolostojící, kteří rozhovor zaslechli: „Ale ano, je tam kostel, ale fasáda vypadá jako běžný dům v řadové uliční zástavbě.“

Snad právě proto na schodišti kostela na Grohové ulici, chráněném prosklenými kovovými dveřmi, byla tabule se starou fotografií kostela, který po bombardování v roce 1944 dostal současnou podobu. Sestra boromejka ochotně vysvětlovala, že původní kostel měl být zmenšeným kostelem sv. Pavla Na Hradbách v Římě.

Uvnitř kostela zpívala právě schola z Biskupského gymnázia. Každá píseň byla odměněna bouřlivým potleskem. Mezi příznivci byli pravděpodobně i mnozí spolužáci, kteří zaplnili boční balkony. Temno, děšť a chlad venku tak kontrastovaly se světlem, radostí a vřelou atmosférou, která vyzařovala jak z účinkujících, tak z posluchačů.

Setmělé Brno dále lákalo do útrob kostelů - ale ne všech

Velkým překvapením byla zavřená bazilika na Starém Brně. Lidé, kteří stáli u vchodu, se snažili luštit na vývěsce informace a zklamaně odcházeli pryč. Starší pán z další skupinky, která se do kostela dobývala, príkře pronesl: „Tak ať si ho naloží, jdeme jinam.“ V prosklené vitrině u vchodu stálo lapidární oznámení: 27.5. se v bazilice nekoná Noc kostelů.

Kostel Milosrdných bratří, zasvěcený sv. Leopoldovi stojí až za Svratkou na staré cestě na Vídeň. I přes špatné počasí a pokročilou dobu bylo uvnitř dost lidí a od každé tramvaje sem mířily malé skupinky lidí. Program probíhal paralelně v kostele i v sále Milosrdných bratří, který byl před několika lety rekonstruován a slouží jako koncertní sál. Po točitém schodišti bylo možno vystoupat do patra a klášterní kapli setrvat chvíli v modlitbě.

Celý večer se městem i prostředky veřejné dopravy pohybovaly početné skupiny lidí, kteří se nedali odradit ani nepřízní počasí. Ještě před 23. hodinou, právě když jsem opuštěl kostel sv. Leopolda, mi přišla SMS: „Budeš na Petrově na Dvořáka v 23 hod?“ To už bych asi nestihl a kromě toho mé boty natolik čvachtaly vodou, že jsem vyhledal co nejdříve útočiště domova a zanechal koncert v katedrále a modlitbu otce biskupa za město, půlnoční bohoslužbu v „Červeném kostele“ a spoustu dalších programů větším vytrvalcům.