Seznamka
Slavíme Letnice, svátky Ducha svatého. Kdo je to Duch svatý? Co a jak působí? Odpověď hledáme v svědectví proroků a apoštolů. Odpověď nalézáme v Bibli.
Duch svatý je Bůh, který nechce zůstat daleko od nás, Bohem nám vzdáleným a neznámým. Duch svatý je Bůh, který za námi a pro nás – k naší záchraně a k záchraně světa - poslal svého Syna. V něm, v jeho díle, v jeho smrti a vzkříšení vykonal a dokonal to své dílo záchrany /Jan 19,30/. Po Kristově nanebevstoupení je Duch svatý Bůh, který se ze své iniciativy za námi vydává a k nám přichází. Lukáš ve Sk 2 vypráví o „náhlém hukotu z nebe, jako když se žene prudký vichr“ /Sk 2,2/. Tím nám Lukáš sděluje: Duch svatý je Bůh, který na cestě za námi překonává všechny překážky, všechno, co jsme mu postavili do cesty, odstraňuje všechno, čím jsme se mu odcizili, když jsme na jeho lásku odpověděli tím, že jsme zavrhli, ukřižovali a pohřbili jeho Syna. Duch svatý je Bůh, který - tomu všemu navzdory - za námi přichází a dává se nám poznat, dává nám poznat všechno, co pro nás vykonal a připravil.
Duch svatý je Bůh, který se stará, abychom o tom uslyšeli. Činí to tak, že nám dává zvěstovat Kristovo evangelium: “Tu povstal Petr s jedenácti, pozvedl hlas a oslovil je...“ /Sk 2,14/. O čem Petr ve svém svatodušním kázání mluví? Začíná tím, že otvírá Starý zákon a odtud dosvědčuje, že Bůh splnil, co skrze své proroky zaslíbil. Petr zde cituje Joela 3,1-5 a pak Žalm 16,8-11. Pamatujme si proto: Duch svatý je Bůh, který působí tak, že otvírá a vykládá Písma svatá /Sk 2,14-36/. Přitom středem Petrova – a každého dalšího - kázání, musí být: lidé Ježíše Krista ukřižovali, ale Bůh jej vzkřísil a Ježíš Kristus žije a pokračuje ve svém díle tím, že nám posílá Ducha svatého. Dá se to povědět také takto: Duch svatý je Bůh, který působí, že nám Bible přestává být knihou starobylou a nesrozumitelnou, a my z ní slyšíme slovo Boží a živý hlas Kristova evangelia.
A nejen to: Duch svatý je Bůh, který působí, že poselství Bible nejen slyšíme, ale on tomu svému slovu také otvírá naše srdce /Sk 16,14/, takže to, co slyšíme, také radostně přijímáme a bez odmlouvání posloucháme. Ještě jinak pověděno: Duch svatý je Bůh, který v našem srdci působí víru /Řím 10,17!/, a tu naši - častokrát rozkolísanou, ochabující a přímo hynoucí – víru obživuje, zachovává a rozhojňuje: “Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi...“ /Sk 2,37/. V řečtině přesně stojí: “...byli probodeni v srdci“.To si také pamatujeme: to, co Duch svatý působí, když nás osloví, to bolí: otřásá to naší sebespokojeností, rozráží to naši sebejistotu. Ale právě toto působení Ducha svatého nás osvobozuje od soustředění na sebe sama a od všech falešných božstev. Duch svatý působí v nás „pokání“, obrací nás k Bohu živému, pravému, jedinému, nejvýš milosrdenému. A tento Bůh, před nímž jsme dosud utíkali a jehož jsme se báli, nás obdarovává „odpuštěním hříchů“ a „dává nám Ducha svatého“ /Sk 2,38/. A tak v nás Duch svatý působí naše „znovuzrození“ /Jan 3,3nn/: smíme znovu začít, smíme začít žít nový život. K tomu nám Duch svatý do našich skeptických srdcí vkládá „živou naději“ /1Pt 1,3/: budoucnost před námi - až k životu věčnému - až k vítěznému příchodu Božího království je otevřena a nikdo ji nezavře. A již nyní se dočkáme ovoce Ducha svatého. Jen si o tom skvělém ovoci přečtěte Gal 5,22: “láska, radost, pokoj...“ A ne dosti na tom: nadto Duch svatý každému dává „rozličné dary, charizmata /o tom 1Kor. 12-14/. Největší dar Ducha svatého však je a zůstane láska, která slouží, „nevychloubá se a není domýšlivá“ /1Kor 13,4/. Z ostatních charizmat apoštol nad jiné staví dar „prorocké řeči“, která „napomíná a povzbuzuje“ /1Kor 14,3/.
A to už se dostáváme k církvi, takže nyní musíme povědět ještě toto: Duch svatý je Bůh, který jednotlivým věřícím nedovoluje, aby každý sám pro sebe pěstoval svoji spiritualitu, ale všechny pokřtěné spojuje do společenství bratří a sester, do těla Kristova, do jedné svaté, obecné církve Kristovy: "b y l i s p o lu, lámali chléb a modlili se ...“ /Sk 2,42/.
Zbývá dodat: Duch svatý je Bůh, který do srdcí věřících vkládá také radost /Sk 2,46/. V řečtině je přesně: “...přijímali chléb /večeři Páně/ s jásavou radostí /AGALLIASIS/ a chválili Boha" /Sk 2,46n/. - A ti, co to „viděli a slyšeli“ /Sk 2,33/, byli v extázi, ž a s l i /Sk 2,6/, a ptali se: “Co to má znamenat?“/ v. 12/. A Lukáš odpovídá: vylití Ducha svatého je Boží zásah. To slavné, co se o Letnicích děje, nepochází z lidí, nepůsobí to nadšení apoštolů ani naše nadšení - to je div Boží.
Zbývá ještě něco dodat? Zajisté! Lukáš ve Sk 2 mluví o tom, že v den Letnic byli v Jeruzalémě lidé “ze všech národů na světě" /v. 5/. Tomuto důležitému upozornění máme rorumět takto: Duch svatý je Bůh, který přichází za námi, vzbuzuje v nás víru a vytváří Kristovu církev. S tím se však Bůh Duch svatý zdaleka nespokojuje, ale nezadržitelně míří ke všem lidem, ke všem národům, ke všem generacím - až „na sám konec země“ /Sk 1,8/, „až do skonání světa“ /Mt 28,20/. Všem srozumitelně slouží misijním kázáním evengelia k víře a záchraně. Tak ukončuje zmatek, který začal zpupnou stavbou věže bábelské /Gen 11/, překonává a odstraňuje bariéry rozkladného nacionalizmu a „obnovuje tvář země“ /Žalm 104,30/.
Bude na to stačit ? Když na to dnes myslíme, zmocňují se nás pochybnosti. Bůh to však skutečně zaslíbil: “Já vyliji vody v místa zprahlá žízní, bystřiny na suchou zemi.“ /Iz 44,3/. Tak nepochybujme, ale spolehněme se: “Ten, který dal zaslíbení, je věrný“ /Žid 10,23/.
Modleme se písní: “Ó milý Duchu svatý, rač naším hostem býti, jenž jsi v darech bohatý, nemeškej k nám přijíti. Spravuj jazyk k mluvení, dej dobré naučení, nachyl uši k slyšení, zapal srdce k věření.“ (Stará píseň českých bratří.)
J. Doležal 7. června 2011
Autor je emeritním farářem Českobratrské církve evangelické v Pardubicích. Dlouhá léta se podílel na vzdělávání mladých duchovních ve své církvi.
