Připravil jsem pro Vás rozhovor s paní Zlatou Kuglerovou, je to má dlouhodobá kamarádka, která se rozhodla si zpestřit život cestováním jak říkajíc na blind. Ona je v podstatě trochu „šílená“ v tomto směru, ale má můj obdiv. Vyžaduje to totiž nemálo odvahy. Ostatně jsme se poznali na jednom romantickém místě v Kokořínském údolí, a to na farmě u koní. To bylo také poměrně šílené místo, ale zpět k cestování. Položil jsem Zlatce několik otázek, aby nám takovou cestu přiblížila. Zlatka se vydala s přáteli do Himalájí.

Kiev Co tě přivedlo k nápadu vydat se na tak dalekou cestu?

Náhoda, bloumala jsem po netu, jestli by se nedalo k někomu přidat na hory i v létě, když mi to celkem dobře vyšlo v zimě, měla jsem na mysli Alpy. Byla tam nabídka na Himaláje. Kopce to taky byly, tak proč ne. První kontakt nevyšel, paní chtěla jít s nosičem, ale přeposlala mi email, kde byl kompletní itinerář cesty i s převýšením. 29. května jsem zavolala na číslo, 30. května přeposlala synovi na Nový Zéland informace o letenkách a 1. června odjela spokojeně na týden na Ohři. Po návratu jsem měla zajištěné letenky na 25. září. Pak přes Kyjev, Indii a Nepál na Anapurnu.

Redakce – (To si to někdo umí zařídit, že? Koneckonců rozhovor se Zlatky synem, který je snad ještě „šílenější“, připravujeme. V současné době žije a pracuje na Novém Zélandu.)

Bylo potřeba nějakých zvláštních příprav?

Protože jsem už při prvním telefonátu zjistila, že jedu vlastně s "dětma" - druhému nejstaršímu bylo 35, ostatní třem kolem 25, tak jsem začala makat na kondičce. 15 km na kole k rybníku, 3-5x přeplavat a pak zpátky domů. 5 km do práce jsem si občas zkusila zaběhnout. V srpnu jsem pak vyrazila v podstatě s kompletním vybavením mimo stanu na přechod Vysokých tater. Vyplatilo se. Ne že bych běhala první, ale stíhala jsem bez jazyku na vestě. Pokud jde o vybavení, nic moc se nekonalo, což je dané tím, že vybavení na hory prostě mám. Kupovala jsem jen boty, které jsem pak stejně nosila uvázané na batohu, aby počasí vědělo, že nemá cenu sněžit, protože jsem vybavená, a hodně tmavé brýle, které jsem nosila pro změnu v batohu, ale bez těchhle věcí by člověk do hor jít neměl, stejně jako je nutné mít pořádnou bundu. Že jsem to celé až asi na 3 výjimky prošla v kraťasech a triku, to bylo štěstí.

Kolik vás cestovalo?

Bylo nás pět, dva kluci a tři holky, tedy celkem ideální počet, jak na výpomoc, tak na to, aby člověka nechytala ponorka. Před odjezdem byl jeden sraz na víkend v Brně, kde jsme se sešli čtyři, posledního člena výpravy jsme viděli na letišti, dva dny před odletem dorazil z Anglie.

Jak dlouho cesta trvala a byla náročná logisticky?

Cesta trvala měsíc pro mě a Marka, ostatní tři, kteří neřešili dovolenou, zůstávali ještě měsíc v Indii. Kačka, která to celé vymyslela, to dávala po troškách dohromady rok. My ostatní už jsme přišli k hotovému, měla z internetu zjištěné vlaky, místa na noclehy, prostě všechno. Fungovalo to.

S čím zajímavým ses setkala z kulturního a náboženského hlediska?

Náboženství už člověk moc nepotká, když nepočítá prapory a mlýnky kolem cest, ale ty jsou tam asi spíš pro turisty, soudě podle toho, že starý rozbitý se nahradí plechovkou od sušeného mléka, v lepším případě natřenou barvou, asi je výnosnější stěhovat zavazadla bohatým turistům, takže cesta kolem Anapurny pak připomíná spíš mravenčí stezku. Nepřetržitou řadu turistů, nosičů a mezků. Ve větších městech jsou kláštery přístupné bez poplatků, je to jako u nás prohlídky zámků. Cestou zpátky jsme to vzali přes rodiště Buddhy. To už je vůbec turistický průmysl ve velkém. V jednom parku rodný palác, ve druhém může země postavit svůj buddhistický chrám, kde poskytuje vzdělání. Vypadá to trochu jako Disneyland. Mimochodem je tam i Český chrám. Také jsem navštívila místo, kde zemřel Mahátma Gándhí.

Nádherná krajina A co tebe zaujalo nejvíce?

Třeba svatí muži, ve větších městech byli jen konkurence turistickým průvodcům, obojí naháněli turisty ve snaze si přivydělat, v horách už jsme je neviděli kromě jedné malé buddhistické kaple někde ve 4000 m, kde byl jeden usměvavý mnich s dvěma malými synky, s malým políčkem a co v té pustině dělali, ví jen ten Buddha. Ten nic nevybíral, jen měl na kapličce kasičku jako v našich kostelech "na dary". To považuji za opravdový obraz věřícího muže.

Kde jinde jste se po cestě zastavili?

Přes Kyjev jsme přiletěli do Dillí a zčásti z vlaku, zčásti ze střechy autobusu jsme si prohlédli Indii, hranice do Nepálu jsme přešli pěšky, pak ještě pár autobusů a pak tři týdny po svých kolem Anapuren. Je jich tuším pět, čtyři očíslované a jedna jižní, ale faktografii po mě nechtěj, já se spíš toulám a moc si nepamatuji.

MlýnkyCo zajímavého sis přivezla?

Přivezla jsem si tibetskou misku na hraní a náramek přátelství od tibetských uprchlíků sídlících v Nepálu. Ten malý obchůdek byl možná to nejduchovnější, co jsme potkali, poseděli jsme tam pěkně dlouho při povídání o Tibetu, i když slečna přiznala, že ani ona už se nemodlí tak často jako rodiče.

Na co by se měli lidé před takovou cestou připravit?

Pokud půjdou na stejnou trasu, tak na hromadu lidí, kteří s horami nemají nic moc společného, ale mají peníze na to, aby absolvovali módní výlet. Kamarádi mě sice připravovali, ale stejně to byl šok.

Dá se život tamních lidí srovnat s evropským?

Nedá, je to neskutečná směs ranné doby železné s novověkem. Vedle domu se satelitem na střeše se obilí vytlouká klacky. Cepy, nevím proč, nemají. Sklízí se z libovolně velkých (pravda mezi horami to nejsou žádné širé lány) polí něčím mezi trochu zahnutým nožem a trochu narovnaným srpem, na druhou stranu z turistů je spousta peněz, se kterými si tak trochu nevědí rady, někteří je investují do dalších krabic na turisty, domy se těm stavbám moc říkat nedá, někteří do hazardních her, které jsou taky zatím na úrovni "skořápek".

Kam se chystáš dál?

Nejsem cestovatel, který by plánoval, vždycky to fungovalo systémem "co se naskytne". Někde v duchu ještě možná uvažuju o Laponsku na podzim - byla jsem tam v zimě a z podzimu viděla fotky. Ale všechno je zatím problém času, do 25 dnů dovolené se delší cesta vchází špatně, pokud člověk nechce zbytek roku makat. A až nebudou problémy s dovolenou, tak zas nebudou peníze... necháme to osudu.

Děkuji ti, Zlatko, za rozhovor a hlavně více jak 2000 fotek, které jsou prostě nádherné.