Dobré víno

Téma dobrého vína bylo pro letošní Katolickou charismatickou konferenci nosné, vinulo se celým programem jako červená nit. Víno dává radost, je to Boží dar a Bůh nám dávíá více, než o co prosíme.

Loni jsem si dala předsevzetí, že letos, tentokrát už ale opravdu, si udělám čas na celou charismatickou konferenci. Nebylo to možné, po návratu z dost náročné dovolené v horách jsem si musela dát odpočinek. A tak jsem do Brna dorazila teprve v pátek, bohužel až v pozdním odpoledni, a tak jsem stihla jen paralelní večerní program. Zvolila jsem si přednášku mons. P. Aleše Opatrného „Jak potěšit zpovědníka“. Zdálo by se, že toto téma má s dobrým vínem pramálo společného, ale není tomu tak; stačí se zamyslet nad mottem letošní konference: „ Udělejte všechno, co vám řekne.“ Což znamená: nechte se vést Pánem Ježíšem.  Ve svátosti smíření je to totiž sám Pán Ježíš, kdo k nám promlouvá osvobozující slovo – napravuje naše chyby (errory neboli hříchy), zrovna tak, jako nepříjemnou situaci svatebčanů v Káni. A zpovědníka potěší, když právě tohle je nám jasné. Přednáška by vydala na samostatné téma. I když se už považuji za osobu v církvi dosti zkušenou, teprve v Rotundě brněnského výstaviště mi došlo pár zásadních věcí o svátosti smíření. Především jsem si poopravila představu o pojmu „dokonalá lítost“. Překvapilo mě, že se dá vyjádřit prostou větou: „Pane Bože, máš pravdu, že…“. Nemusím a nemám litovat především toho, že nejsem až tak skvělá, jak bych se ráda viděla, nýbrž toho, že nejsem dokonalý Boží obraz. Kněz-zpovědník je člověk jako my, vždyť zná mřížku zpovědnice i z té druhé strany. A proto tu největší radost mu uděláme, když se za něho budeme modlit – aby zpovídal dobře!

Po přednášce jsem se zastavila v bílém stanu -  adorační kapli. Napadlo mě, že Židé při svém putování pouští měli nadčasový nápad, jejich stánek setkávání je dodnes funkční, místo Archy úmluvy je v něm sám Pán. A pak jsem se už vydala večerním městem na setkání s přáteli do útulné vinárničky na Starém Brně. Pak jsem měla nepříliš chytrý nápad, vracet se pět minut po půlnoci pěšky po Cejlu (nejezdily noční tramvaje), ale asi mám výkonného anděla strážného nebo zapůsobilo charisma a modlitby za účastníky konference; nepříjemnou srážku se svým bližním jsem zvládla bez úhony.

Sobota začala ranními chválami a pak už přišel na řadu hlavní host letošní konference, P. Raniero Cantalamessa. Papežského kazatele, kapucína, narozeného v roce 1934 jsem si představovala jako vážného, přísného, asketického mnicha. Ale on takový vůbec není – je to usměvavý starší pán s živýma, mladýma očima a s báječným smyslem pro humor. Má pozoruhodně široký záběr, takřka přímo od nás míří na sever, do Finska. Je  totiž zván i protestanty, pořádá duchovní cvičení pro pastory. S ekumenismem problém nemá, vychází totiž důsledně z toho, co křesťany spojuje a  ekumenismus víry staví proti „ekumenismu“ nevěry. Jeho přednáška nesla název „Naplňte džbány vodou“ a jako motto by mohla mít sborově opakovanou větu: My věříme v lásku Boží. Prázdné džbány jsou symbol, Pán nás vyzývá, abychom je naplnili vodou. Svatebčanům to přišlo divné, ale poslechli. Věřili Pánu Ježíši, uvěřili v jeho lásku, která je nechce ponechat v nouzi a nedopustí, aby se svatba pokazila. Bůh ustanovil Ježíše  Pánem a Mesiášem. Kdo ho chce hlásat světu, musí napřed projít ohněm Letnic. A opět jsme všichni opakovali: My věříme v lásku Boží. S vírou to není tak jednoduché, jak by se zdálo: i Babyloňané byli věřící a chtěli postavit velkolepý, nebe se dotýkající chrám. Mělo to ovšem jednu chybu: chrám ne pro slávu Boží, ale pro slávu vlastní. Bůh jim zmátl jazyky, aby se ve svém slavomamu nemohli domluvit. Letnice jsou pravým opakem Babylonu: před Letnicemi apoštolové měli své lidské limity, mysleli především na sebe a báli se. Oheň Letnic vše změnil, oslavovali Boha, a proto jim všichni rozuměli. Přednáška končila výzvou: Naberte víno a dejte okusit všem!

Oběd byl výborný, je to už tradice, ale přesto jsem musela znova obdivovat perfektní organizaci. Tím víc, že letos přijelo do Brna více než 6000 účastníků. Siestu jsem strávila v adorační kapli a u stánků s knihami. I když jsem letos byla odhodlaná nenakupovat, neodolala jsem, a rozšířila jsem svou knihovnu o dva tituly: první je Maminky, které milují příliš (což je pro mě velmi aktuální téma…) od  italského autora Osvaldo Poli; druhý je přímo od Raniera Cantalamessy: Panenství.

Odpoledne se nám představili manželé Viola a Augustin Svobodovi. Jejich přednáška nesla název „ Ježíš a dobré víno“. Velmi jsem se na ně těšila, jsou to kolegové-lékaři a já jsem je dosud neznala. O vínu se v bibli mluví mnohokrát, ve Starém i Novém zákoně.  V antickém světě bylo víno běžným nápojem, podávalo se, zředěné vodou,  prakticky každodenně k jídlu. Vinná réva je jednou z nejstarších kulturních plodin – to symbolizuje i „zkušenost“ s jejím opojným účinkem, kterou s ní udělal Noe. Židé si vína vážili jako ušlechtilého nápoje, který přináší radost. V evangeliích se pojednává o vínu na mnoha místech a jed příznačné, že právě Ježíšův první zázrak má co dělat s vínem a svatbou. Kána galilejská je znamení dobrého vína. Svatebčané pozvali na svou svatbu Ježíše a jeho matku Marii. Trochu jim závidíme takové hosty. Ale nemusíme – vždyť i my můžeme pozvat Ježíše a Marii, nejen na svatbu, ale i do našeho života. Kána je znamení hojnosti a dobrého vína – Pán Ježíš nám není vzdálený v nějaké strnulé vznešenosti, naopak, je nám blízký ve svém lidství.  To nemohli pochopit úzkostliví farizeové ani přísní esejci. Bůh si nelibuje v utrpení, není Bohem mrtvých, ale živých. „Pán Ježíš je ten, kdo přišel, aby ovce měly život „(Jan 10). Událost na svatbě v Káni je předznamenání celého Ježíšova poslání. Víno má zde i nadčasový, symbolický význam: jde o radost, kterou nám Spasitel přináší. S tím souvisí i největší dar Ježíšovy lásky – Eucharistie. Dobrého vína je třeba si vždycky vážit a jeho nejvznešenější užití je v eucharistii.

Kdosi z pléna připomněl známou píseň Sváti Karáska Víno tvé výborné. „..Máti volá na Syna, zůstali jsme bez vína, a to byl by svatby konec zlej…“ Nemohu tady dlouze citovat, snad jen to, že na věčnosti nás čeká Pán: „…smrti svý jak přejdeš most, Bůh zavolá další host…“ Paní Viola Svobodová připomněla, že píseň končí slovy: „Kalich můj oplývá, přijímej!“ Takže je třeba, abychom Ježíšovo víno ochutnali už dnes. A nakonec předbášející připomněli slova mešní modlitby, recitované knězem potichu, při proměňování: „Jako se tato voda spojuje s vínem, tak ať jsme spojeni s jeho slovem, v němž se božství spojuje s lidstvím.“ To jsem si připomínala při mši svaté, které předsedal P. Jiří Ramík.

Večer byl věnován modlitbám za účastníky konference. Trochu jsem váhala, přece jen ve mně zůstal stín obav z „kolektivních emocí“. Ale zažila jsem překvapení. Po počátečních rozpacích jsem cítila, že se modlím jako snad ještě nikdy, a že to není davová sugesce. Dokonce jsem skousla i výzvu ke spontánní modlitbě, třeba i jazyky – v první chvíli jsem si sice zaraženě pomyslela, zda snad mám říkat blebleble, to byla ale opravdu jen chvilka. V jazycích jsem se nemodlila, to ne, nicméně jsem byla zasažena až do hloubi srdce.  Do penziónu jsem ale raději odjela taxíkem, přes veškerá charismata jsem nechtěla spoléhat na Boží milosrdenství.