V neděli před červencovými svátky jsem se zúčastnil katolické bohoslužby v jednom nejmenovaném středočeském městě. Kostel byl plný, mnoho lidí muselo i stát. V těsném sousedství katolického kostela je kostel Církve československé husitské (CČSH) kam se trousily jen hrstky věřících na bohoslužbu, která začala ve stejnou hodinu. Katolická bohoslužba byla rychlá, věřící odpovídali knězi jako armáda ukázněných vojáků. Po skončení liturgie připomněl kněz blížící se svátek věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Ani slůvkem se však nezmínil, že v České republice máme i další svátek, upálení katolického kněze mistra Jana Husa, nad jehož krutou smrtí vyjádřil hlubokou lítost i papež Jan Pavel II. v "předvečer milénia" v prosinci 1999.

Již několik let se zájmen sleduji jak církevní periodika informuji věřící o těchto slavných osobnostech našich dějin. Letos mě mile překvapil Katolický týdeník rozsáhlým rozhovorem s jedním z naších největších znalců osobnosti mistra Jana Husa Františkem J. Holečkem. Nebylo tomu ale vždy tak, v Katolickém týdeníku jsme v minulosti mohli většinou nalézt pouze články věnované slovanským věrozvěstům. V tomto trendu dle mého názoru pokračují některá protestantská periodika na druhé straně náboženského hřiště. V Evangelickém týdeníku-Kostnické jiskry i v časopise CČSH Český zápas byla většina článků tématicky zaměřená pouze na velkého českého reformátora. Myslím, že je to škoda. Dějiny církve nezačínají v Kostnici a mnohým evangelíkům i "husitům" (nebo lépe modernistickým katolíkům - viz článek o vývoji CČSH http://www.christnet.eu/magazin/mag.asp?clanek=1965) by neuškodilo dozvědět se více i o byzantských misionářích, kteří se významně podíleli na rozšíření křesťanství na Velké Moravě, v době, kdy reformace byla ještě hudbou vzdálené budoucnosti. Slovanští věrozvěstové například několik století před autory Bible Kralické, jako první na našem uzemí, přeložili Písmo do národního jazyka.


Tímto přístupem tak některé proudy v tradičních církvích pokračují ve vytváření mýtu dvojího pojetí českých dějin. Katolické linie opírající se o významné české světce a evangelicko - husitské stavící na velkých reformátorech. V roce 2001 proběhlo sčítání lidu, které mimo jiné přineslo i katastrofální čísla o poklesu obyvatel hlásících se k tradičním církvím. Výsledky byly novinovými články často interpretovány jako nárůst ateizmu v Čechách. Profesor Halík se v rozhovoru pro Český rozhlas tehdy ohradil nad touto interpretací a mluvil spíše o "privatizaci" víry a nárůstu religiozity českých občanů, kteří se ale neztotožňují s institucí církve. Špatné výsledky sčítání byly podle Tomáše Halíka výzvou ke změně stylu zejména pro většinovou římskokatolickou církev.

 Toto hodnocení je podle mého názoru trefné. Tradičním církvím se ne vždy daří změnit přežité tradice a stereotypy, i když je třeba přiznat, že se o to snaží. Příkladem může být i ekumenické hnutí. Je sice představiteli církví považováno za prioritu, ale praktické kroky často pokulhávají za teoretickými slovy o jednotě. Často převládá "zdvořilostní" ekuména a pokud se podaří najít společnou řeč v některých věroučných otázkách, nebo v pohledu na rozporuplnou osobnost našich dějin, velice těžko se daří uvést získané ovoce do praxe místních církevních farností a sborů. Právě proběhlé církevní svátky by mohli být na místní úrovní dobrou příležitosti pro společnou ekumenickou připomínku. Cyril a Metoděj patří i protestantům a katolický kněz Hus je jistě inspirující osobností i pro současné katolíky. Viditelnější jednota a vzájemná spolupráce křesťanů by jistě přinesla pozitivnější pohled společnosti na církve a možná více členů ve statistických tabulkách.