Opět máme polovinu srpna, léto vrcholí snad nejkrásnějším mariánským svátkem, který je v naší zemi bohužel vytlačen z obecného povědomí. Komunistické totalitě se toto spojení velmi nelíbilo, a protože se jí jaksi nedařilo poručit dešti a větru, poručila aspoň občanskému kalendáři. Seznámila jsem se s tím ve svých pěti letech. Zaměstnaní rodiče mě poslali na léto i s babičkou do Nezvěstic. Moc jsem se podivila, že mám svátek ve stejný den jako obě tetičky. Ta starší, prateta, řečená Mařenka, prohlásila, že musím slavit svátek jindy, protože se nejmenuji Marie. A že Haničky mají svatou patronku Annu a hotovo!. Babička zaváhala, ale druhá Marie, takto maminčina sestřenice Máňa, mi honem, honem gratulovala k svátku. Než jsem se pustila do připravených dobrot, zaslechla jsem její zašeptání: Nepleťte tomu dítěti hlavu, ještě něco kecne ve školce…Teta Máňa měla zřejmě své zkušenosti, byla totiž učitelkou MŠ. Léta plynula, svátek jsem slavila 15.srpna, a teprve mnohem později, v období fascinace nalezenou vírou, jsem se snažila občanský kalendář ignorovat, než mi hodný pan farář vysvětlil, že Hany jsou pod zvláštní ochranou Panny Marie Nanebevzaté. Mám tedy dobrý důvod k zamyšlení nad poselstvím tohoto svátku a jeho významem pro dnešní svět.

foto: utraquistická madona - exponát z výstavy Umění české reformace konané na Pražském hradě v roce 2010

Než odpovíme, co je Nanebevzetí Panny Marie, musíme se zeptat, kdo je Maria. Právě mariánská úcta se často jeví jako překážka ekumenismu. A přitom nemusí být kamenem úrazu; vždyť rozdíl mezi protestantským a katolickým pojetím Marie je jen v pohledu z jiného úhlu: prostá dívka z Nazareta nebo žena oděná sluncem. Myslím, že pro obě strany je dobré se zaměřit na to, co je mezi těmito dvěma póly: Maria je především jedna z nás, lidí, je ženou a matkou. A přece je výjimečná, o tom svědčí oslovení: plná milosti. Jak se zpívá v mariánské písni, parafrázi na modlitbu Zdrávas Maria: „Ty, z Evy dcera, požehnaná žena…“ – v původní textové verzi „ty, z Evy dcer, ta požehnaná žena“, což lépe vyjadřuje, kdo Maria je: původní, autentický člověk, jak ho Bůh zamýšlel; z Evy dcer, tedy jediná ze všech žen, ten jediný člověk, kterého se nedotklo žádné zlo. Být bez hříchu ovšem neznamená stát mimo tento náš svět – to by přece bylo smutné a upřímně řečeno i nudné. Maria pro své naprosto výjimečné poslání patřila jedině Bohu, přitom ale poznala život tak jako my všichni, určitě se radovala z nových šatů, uměla se zasmát vtipu, jistě měla kamarádky, s potěšením si zařizovala domácnost a hrála si se svým dítětem – třeba na schovávanou. Při hledání ztraceného synka v Jeruzalémě ji drtil stejný stres jako mě, když mi v Praze uteklo dítě. A na Golgotě protrpěla stejnou mučivou bolest jako všechny matky, které se dívají do otevřeného hrobu svých dětí. Pokřivená mariánská úcta lidskou stránku Matky Boží úzkostlivě přehlíží, asi je to podle ní příliš přízemní.. Baroko nám odkázalo triumfalismus a devatenácté století sentimentalitu.

Slavnost Mariina Nanebevzetí může svádět k jejich spojení, což by znamenalo slepou uličku a ekumenickou katastrofu. Proto se i mnozí katolíci tváří trochu rozpačitě a evangelíci namítají, že o takové události není v Písmu svatém žádná zmínka. Samozřejmě, apokryfní evangelia, kde se to jen hemží zázraky, nejsou v tomto smyslu relevantní, ale není důvod, proč neuznávat tradici, která dosahuje až do apoštolských dob. Prvním symbolem Nanebevzetí je žena ze Zjevení svatého Jana, oděná Sluncem, s dvanácti hvězdami kolem hlavy. Má to svou logiku: Bůh nezamýšlel ve svém plánu pro lidstvo zmar a ani smrt v podobě, jakou známe, a Maria je člověkem podle Boží představy, dokonalým Božím obrazem, kterého se nedotkla vada, proto i její smrt je vlastně usnutím. Je příznačné, že v prvních stoletích se v západní církvi slavil svátek, zvaný Dormitio , usnutí, ve východní liturgii se tak nazývá dodnes. Na západě se v 8. století změnil na Assumptio – to doslova znamená „vzetí vzhůru“, čili Nanebevzetí. Jako článek víry bylo vyhlášeno ex cathedra roku 1950, papežem Piem XII.

ikona zesnutí panny Marie

Termín Assumptio, je teologicky odlišen od Nanebevstoupení – Ascensio. Ježíš vystoupil k Otci vlastní mocí, kdežto Panna Maria byla právě touto mocí vzata k Bohu. Nevíme, jak se to stalo, z apokryfních evangelií a ze zbožných legend není možné vycházet, a tak „technická“ stránka celé události zůstává skryta, vždyť i Kristus vstal z mrtvých neokázale, pod rouškou noci. Nakonec samotné termíny nejsou zcela přesné. Nebe totiž není astronomický pojem, výstižnější vyjádření by nejspíš bylo čtvrtý rozměr

Pokud se lidová zbožnost nevymkne z mezí, dovede pozoruhodně vystihnout i podstatu poměrně složitého dogmatu: „Usnula jsi láskou, touhou po Ježíši přesladkém, však moc smrti nesměla se těla dotknout rozkladem“ Klokotský kancionál se na první pohled může jevit jako naivní a přeslazený, nicméně uchoval nám promodlené poklady našich předků. „Na světě jen služebnice, v nebi světa Královna…“ Samozřejmě, středem Nového zákona je Ježíš. Maria jednoznačně ustupuje do pozadí. To ale neumenšuje její zásluhu o radostnou zvěst. Ježíš dává skrze Marii odpověď i těm ženám, které se cítí nedoceněny, když nemohou dosáhnout na svátostné kněžství: Pán si sice vyvolil jen apoštoly-muže, ale žádný z nich, ani milovaný Jan, nebyl ušetřen smrti. Tohoto privilegia se dostalo pouze ženě - Marii. „Nebe jásá, ave pějí svatí, cherub, serafín, když svou dceru Otec vítá, Snoubenku Duch, Matku Syn“ Trochu „civilněji“ vyjadřuje totéž vstupní antifona slavnosti: Maria pro své spojení s Kristem byla povolána k životu, stejně tak i my.

15.srpna se na všech loukách a stráních fialově červená prapůvodní karafiát, botanickým názvem hvozdík kartouzek, známý jako slzičky Panny Marie. Už tradičně dostávám kytičku k svátku, i když nejsem Marie.