Před několika dny  jste se vrátil ze svého tradičního pobytu v německé poustevně. Co vám tentokrát tento tichý čas dal, co jste si z něho přivezl do rušné Prahy?

Tomáš HalíkJe to každoročně čas modlitby, přemýšlení, studia, psaní, dlouhých procházek lesem – doba, bez níž bych během hektických měsíců akademického roku prostě fyzicky, psychicky ani duchovně ve zdraví nepřežil.

Z vašeho letního rozjímání v posledních letech vznikla vždy nějaká nová kniha. Jak tomu bylo letos, pracoval jste na nějakém tématu?

Ano, velmi intenzivně jsem pracoval na tématu, o němž mi moji čtenáři právem říkali, že vedle témat víry a naděje přicházelo v mých knihách trochu zkrátka: o lásce. Sekulární literatura je tohoto tématu plná od erotické poezie po psychologické rady pro partnerské soužití, náboženská literatura zas často mluví o lásce slaďoučkým jazykem kýče. Co může přinést filozofická teologie?

Může se zamyslet nad specifikem křesťanského pojetí lásky: spojení lásky k Bohu, bližnímu jako sobě samému, nad náročným příkazem „milovat nepřátele“ a nad augustinovským pojetím lásky k Bohu jako protikladu k narcismu, k „amor sui usque ad contemptum Dei“ (lásky k sobě až k zavržení Boha). Mám dopsáno 13 kapitol, ale rozhodl jsem se, že toto téma je tak náročné, že knihu dokončím snad až příští léto: také se mi v jedné hluboké meditaci na samém konci pobytu ukázalo něco, co mne nutí část již napsaného ještě podstatně revidovat a prohloubit.

Mé čtenáře, očekávající dárek pod vánoční stromek, však úplně nezklamu: před Vánoci v nakladatelství Lidové noviny vyjde pod názvem „Úvahy na prahu tisíciletí“ soubor mých fejetonů k různým významným dnům církevního a občanského roku, které před několika lety zaznívaly v ranních pořadech BBC. A také nedávno vyšla kniha rozhovorů Smířená různost; nechci čtenáře zahlcovat.

Ve čtvrtek 25. srpna obdržíte ve Vídni ocenění za nejlepší teologickou knihu za léta 2009 a 2010. Jaký význam pro vás má tato cena?

Samozřejmě je to velké povzbuzení a závazek. Bylo to překvapení: upřímně řečeno, věděl jsem, že nepíšu špatné knihy a že si pravděpodobně najdou hodně inteligentních čtenářů doma i v zahraničí; ale to, že budou sbírat taková ocenění jak v Evropě jako celku, tak i v Americe a že si najdou spoustu čtenářů i na dalších kontinentech od Austrálie po Činu, to se mi opravdu nezdálo ani v nejbujnějších snech.

Nevede mne to k pýše: umění psát a přemýšlet je charisma, které je člověku dáno k službě druhým; darem se člověk nemůže pyšnit, to je spíš závazek nenechat ho ležet ladem, stále ho rozvíjet. A protože to rozvíjení a uplatňování svěřené hřivny je docela fuška, ta cena je něco jako Veroničina rouška, která člověku konejšivě stírá pot z čela. Navíc pýchou člověk hloupne a já si ve svém povolání nemohu dovolit luxus sebespokojené hlouposti.

Zmíněné ocenění se týká vaší knihy Vzdáleným nablízku. Proč právě tato kniha – z celé řady dalších – opakovaně zaujala zahraniční čtenářské publikum, jak v USA, tak v Evropě?

Je to jistě dáno hlavně tím, že právě tuto knihu jako první a zatím jedinou vydala dvě významná nakladatelství pro dvě velké jazykové oblasti, anglickou (nakladatelství Doubleday ji publikovalo v USA, Británii, Kanadě, Austrálii a Novém Zélandě) a německou (nakladatelství Herder je předním vydavatelem na německém, rakouském a švýcarském knižním trhu). Herder i Doubleday mají nyní v plánu vydávat mé další knihy a zdá se, že se moje knížky snad objeví v dohledné době i na čínském, francouzském, italském a španělském knižním trhu.

Knížka Vzdáleným nablízku (v zahraničí pod titulem Trpělivost s Bohem) také vznikla na přímou objednávku amerického nakladatele, a tedy jsem se snažil, abych v ní shrnul to nejdůležitější, k čemu jsem dospěl v předchozích knihách, a rozvedl to dál s vědomím, že píšu pro velmi širokou obec čtenářů v různých kulturách.

Jste člověkem mnoha profesí, filosof, sociolog a psycholog, ale také religionista, teolog a kněz, a v neposlední řadě i knižní autor. Jaká vaše profese je vám nejbližší a nejmilejší?

Být knězem pro mne není „profese“ (zaměstnání), nýbrž osobní poslání, zasvěcení a určení, které prostupuje vše, co dělám – tomu jsem se naučil v době, kdy jsem působil jako kněz „v ilegalitě“ (a spojení kněžství s civilním zaměstnáním považuji za osobní povolání, kterému jsem dodnes zůstal věrný).

Všechno, co dělám, dělám skutečně rád – ať je to liturgie a služba kazatele a zpovědníka či pedagogicko-vědecká práce na univerzitě; ale literární tvorba je mi skutečnou vášní – možná také proto, že je spojena s blaženým časem prázdnin a prostředím meditace v tichu lesní poustevny, kam se celý rok nesmírně těším.

Jednu dobu jsem se obával, že tyto skutečné radosti budu muset obětovat, kdybych byl povolán do služby občanskému společenství v politické oblasti – a každodenně děkuji Bohu, že po mně tuto oběť nakonec nechtěl.

V souvislosti s vydáváním vašich knih ve světě v poslední době hodně cestujete. Neohrozí tyto časté cesty vaši pedagogickou činnost na FF UK a pastorační práci se studenty u Nejsvětějšího Salvátora?

Zatím se mně vždy podařilo vtěsnat cesty do období prázdnin nebo omezit je na tak krátkou dobu, že to nevyžadovalo delší absence ani v kostele, ani na fakultě. Ale nic naplat, s rostoucí mezinárodní známostí – to je daň za Cenu Romana Guardiniho a nyní za tuto Cenu (za nejlepší evropskou teologickou knihu, pozn. red.) – narůstají mezinárodní závazky a povinnosti; některá pozvání, jakokoliv vyžadují namáhavé cesty a obtížnou přípravu, prostě odmítnout nelze, pokud ještě mne věk neoslabí natolik, abych měl „alibi“.

Tak jak mi letos připadla úloha reprezentovat současné evropské křesťanské myšlení na univerzitách v Austrálii a Africe, tak to patrně příští rok bude znovu na univerzitách amerických a možná i čínských při příležitosti vydání mých knih. Čekají mne přednášky pro německou biskupskou konferenci, pro shromáždění všech seminaristů celého Německa, pro představené mužských řeholí v Rakousku a ženských řeholí v Římě, na obzoru je i určitá možná spolupráce s dikastérii Svatého Stolce i orgány Evropské unie v Bruselu. Nu, u Salvátora mám mladé kaplany a také na fakultě budu muset víc využívat své asistenty. Ty ceny mi opravdu nikdo nemá co závidět – nesou s sebou vždy nová břímě, i o těchto oceněních platí:  Komu bylo více dáno, od toho bude víc požadováno.

Druhou část rozhovoru, v níž se ohlédneme za mládežnickým setkáním v Madridu i zamyslíme nad aktuálními otázkami politiky, včetně kauzy Ladislava Bátory, přineseme ve čtvrtek.

Foto: Vít Luštinec