Na webu České evangelikální aliance www.ea.cz mě zaujala svědectví dvou křesťanských učitelek: "Hodinu týdně trávím vyučováním v nedělní škole a každou neděli mě zvou dopředu, aby se za mě sbor modlil. Zbytek týdne pracuji jako učitelka na plný úvazek a za to se sbor nemodlil nikdy. Každou neděli se ve sboru modlíváme za učitele nedělky, kteří pak stráví s dětmi hodinu a půl. Já trávím ve škole s dětmi každý den šest hodin a za mou práci se nikdy nikdo nemodlil a mnozí ani nevědí, že jí dělám".

Tato svědectví zazněla na konferenci „Hodnoty a angažovanost křesťanů ve školství“, která proběhla před několika lety. Její závěry zůstaly dodnes aktuální. Hlavním hostem této konference byl Mike Simmonds, ředitel organizace CARE pro Velkou Británii, dlouholetý pracovník ve školství a člen školních rad, který pořádá workshopy, semináře a vzdělávací akce pro rodiče a věřící učitele. Součástí programu byl seminář o situaci věřících učitelů na sekulárních školách.

Učitel, jeho osoba a jeho hodnoty, jsou neodmyslitelnou součástí toho, co se učí, prohlásil Mike. Víme to o církvi a požadavky na ty, kdo vyučují v církvi, jsou značně vysoké. Ale co ti, s nimiž naše děti tráví nesrovnatelně více času? Na ně takové požadavky nevztahujeme? Za učitele ve školách se nemodlíme? Závěr zněl, že jsme ztratili z očí celistvost našeho života a vědomí, že náš boj je jen jeden, pouze se vede na několika frontách.

Mohu uvést podobné postřehy jako výše uvedené křesťanské učitelky. Katolická církev je zaměřena jen na katechety a učitele na církevních školách. Věřící učitelé zápasící osaměle v sekulárním školství jako kdyby neexistovali, přestože pracují s mládeží, která o Kristu, kostele a církvi nic neví, a mohou nabídnout cenné zkušenosti. Netuším, jestli se v některé diecézi konají aspoň jednou za čas setkání všech učitelů s biskupem, nebo jak to vypadá v jednotlivých farnostech. Za sebe mohu konstatovat, že se mě za celé roky nikdo z kněží působících mezi mládeží na mé profesní zkušenosti nezeptal.

Církev naslouchá především studentům a mládeži, zatímco mnohé učitele s akademickými tituly a životními a profesními zkušenostmi z církevního dialogu vylučuje. Obávám se, že v tomto případě dostává subjektivní, zkreslené a jednostranné informace. Také je třeba zdůraznit, že mládež účastnící se světových a diecézních setkání nebo navštěvující farní společenství neposkytuje komplexní a objektivní obraz celé mládeže. Kromě toho je jasné, že se mládež na těchto akcích chová úplně jinak než ve škole a v běžném životě. Jedná se o psychologický efekt, kterému podléháme všichni, když se octneme v pěkném a svátečním prostředí, nebo navštívíme nějakou významnou osobu. Svoje chování tomu automaticky přizpůsobíme.

V některých diecézích se koná na začátku akademického roku setkání studentů a pedagogů. Je pěkné, když se tyto dvě vždy antagonistické skupiny sejdou, ale jinak než na formálně zdvořilostní úrovni to nemůže probíhat. Studenti mohou pokračovat ve sdílení zkušeností a řešení problémů ve svých společenstvích, ale pro většinu učitelů to touto akcí končí. Před sebou mají náročný školní rok, během něhož se zájmu ani povzbuzení od církve nedočkají.

Koncem ledna vydala ČBK prohlášení, kde jsme se dočetli, že na současné krizi společnosti mají podíl učitelé, kteří se zajímají víc o své platy než o výsledky ve školství. Nechám stranou, že platy pedagogů jsou indikátorem demokracie, protože ukazují, nakolik si společnost váží vzdělání. Po letech nezájmu církve o učitele v sekulárním školství je smutné dočíst se nakonec jen tohle. Připadá mi to jako velmi jednostranný, subjektivní, černobílý pohled. To má být všechno, co je ČBK schopna k tomu říci? Vybavil se mi úryvek z Písma: Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? (Ř 14,4). Výsledky školství nejsou v silách a možnostech učitelů, kteří klesají pod tíhou přibývající administrativy a přesčasů, často neplacených. Tendence požadovat od zaměstnanců co nejvíce práce za co nejméně peněz.pronikla i do školství. Odnáší to zdraví učitelů, ale trpí tím i kvalita výuky a v dlouhodobém horizontu celý vzdělávací proces.

Současný systém navíc nutí školy přijímat žáky bez ohledu na schopnosti, takže učitel musí pracovat s pestrým vzorkem, který nelze zvládnout odborně, pedagogicky ani komunikačně. Nedávné průzkumy ukázaly - což pozoruji už mnoho let - klesající schopnost žáků porozumět mluvenému i psanému textu. Tím obtížnější je předat jim nějakou odbornost, případně etiku nebo víru, což jinak než slovem to nejde. S touto klesající schopností roste jejich hyperkritičnost a agresivita. Učitel nikdy dopředu neví, kdy na něho některý ze studentů podá stížnost, ani jak se zachová vedení školy nebo nadřízený orgán, na čí stranu se postaví. Práce ve školství je čím dál rizikovější a zdraví škodící profese, která se začíná podobat tanci v minovém poli.

Proto jsem uvítala další iniciativu ČEA. Konference "Bůh ANO, církev NE" o vztahu českých středoškoláků ke křesťanství, která se má konat 17. září. Je určená nejen katechetům a učitelům v církevním školství, ale všem křesťanským učitelům a pracovníkům s mládeží. Oceňuji, že ČEA vnímá školství jako jeden celek a uvědomuje si různorodou skladbu mládeže včetně rozličnosti jejích projevů.

Autorka je doktorka farmacie, učí na Vyšší a střední zdravotnické škole. Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.