V životě člověka jsou okamžiky, které mu utkví na dlouhou dobu v jeho mysli a jen čas mu je pomůže zpracovávat. Jedním z těchto silných životních zážitků je, když se člověk stane poprvé otcem.

V pátek jsem byl svědkem narození mého prvorozeného děťátka - syna Tobiáše (z hebr. Bůh je dobrotivý). Neskutečně silné okamžiky čekání, strachu o ženu i radosti se mísily dlouhé hodiny dohromady. A pak tu najednou byl on. Malý, bezbranný, špinavý a přec neskutečně krásný.

Celou sobotu jsem se doslova nechával unášet pohledem na ten malý zázrak stvoření. Takový malý „človíček“ a jak náš život úplně předělal. Ale krásně.

Při dívání či spíše zírání na Tobiáška mě napadlo, jaký je jeden den, obrovský kus pozemského závodu. A on je jen pár metrů za startovní čárou. Nevěděl jsem, zda mám dříve za něj děkovat nebo prosit.

Zpětně jsem si také uvědomoval pravdu, že člověk se v bolestech druhých rodí (pozn. myšleno ženy) a v bolestech druhých umírá.

Nikdy jsme nepochyboval o velikosti ženy v lidském životě. Samotný porod mě v tomto obdivu utvrdil. Poctivě se přiznávám, že jsem byl po celou dobu strávenou na porodním sále neskutečně rád, že jsem muž.

Když jsem v ChristNet.eu začínal s partou mladých lidí, bavili jsme se nejčastěji o partnerských vztazích. V současné době si vyměňujeme rodičovské rady a vzájemně ukazujeme své potomstvo. A pokud dá Bůh a naši dárci, jednou se třeba na ChristNet-u budeme bavit o dobrých domovech důchodců. Tedy, pokud tu díky plánované důchodové reformě nějaké domovy důchodců budou…