Můj nejoblíbenější předmět na ZDŠ v Praze 1 na Uhelném trhu, na který jsem se vždy moc těšil, byla hudební výchova. To proto, že jsme při hodinách sborově či sólově zpívali a později se mohli i prezentovat hrou na různé hudební nástroje, např. klavír, kytaru či zobcovou flétnu. Stejně tak jsem byl šťastný, když jsem mohl zpívat a hrát na varhany v kostelích, až nakonec jsem se stal profesionálním varhaníkem. Od té doby uplynulo mnoho let. Zdá se mi, že dnes děti v základních školách již nezpívají a přibývá stále více bohoslužeb bez zpěvu. Důvody jsou různé, ale jeden z nich je i ten, že služby Boží se tak stávají mnohem "rychlejší". Na ulicích vidíme lidi kolem nás se sluchátky na uších a z různých MP3 a hipotů poslouchají muziku. Stávají se však více konzumenty  nahrávek, než aby sami zpívali, hráli či hudbu tvořili. Stejná situace, ne-li horší, je např. v Itálii, v kolébce evropské kultury. Přitom stále v naší generaci se rodí mnoho mladých lidí, kteří mají hudební nadání a mohli nabídnout tento talent pro církevní společenství. Dnes se již nelze vymlouvat náboženskou nesvobodou, důvody této hudební pasivity jsou jiné, ale je třeba se nad otázkou seriózně zamyslet a situaci radikálně měnit.

Otče biskupe, jak se díváte na význam klasické hudby během bohoslužeb pro dnešního člověka u nás?

Mám-li odpovědět na tuto otázku, je potřebí si nejdříve upřesnit pojem klasické hudby, co může a co nemůže být považováno za klasickou hudbu při liturgii.

Pro liturgii je nesmírně důležité, abychom si vždy uvědomovali, že liturgie je mimořádně závažné dílo samotného Krista a jeho církve, že jde na prvním místě o oslavu Boha a pak také o spásu všech lidí. To samo už vymezuje prostor pro repertoár hudby a zpěvu pro liturgii. Jsem přesvědčen, že podstatné je to, co je v obnovené liturgii po 2. vatikánském koncilu připomenuto, že nemáme hrát a zpívat při liturgii, ale máme hrát a zpívat liturgii, to znamená především samotné texty liturgie. A tady je jistě veliký prostor pro mnohá díla, neboť “moudrý hospodář vynáší ze své zásoby věci staré i nové“.

Jaký je Váš nejoblíbenější hudební skladatel?

Pavel Posád a Miloš BokZdá se mi, že otázka je položena tak, abych řekl jediné jméno. Ale to není úplně možné. Mám velmi rád především Antonína Dvořáka, například jeho snad pro liturgii nejznámější Biblické písně. Musím jistě jmenovat Johana Sebastiana Bacha, Mozarta. Jako ten, kdo působil delší čas v Brně, nesmím zapomenout na Leoše Janáčka. Pokud máte na mysli spíše naše současníky, pak si nesmírně vážím nedávno zemřelého Magistra P. Josefa Olejníka, který nás pět let učil a vychovával. Myslím, že pro liturgii udělal mimořádný kus práce. Nechtěl bych nikoho vynechat, ale připomenu ještě Petra Ebena, Zdeňka Pololáníka a v neposlední řadě našeho Miloše Boka.

Jak vás oslovují hudební kompozice pana    skladatele Miloše Boka?

Přiznám se, že jsem dílo pana Miloše Boka do té doby, než jsem se stal biskupem v Litoměřicích o Vánocích v roce 2003, znal velmi málo, což mne dodatečně mrzí. Myslím si, že to není jenom moje chyba, ale spíše je mu dávána malá příležitost. Protože v litoměřické diecézi bylo po mnohá léta centrum jeho uměleckého působení, zde mnoha díla vznikla a zde také bylo uskutečněno mnoho nahrávek, je pochopitelné, že jsme se potkali a poznali. Mne jeho hudba přímo uchvátila a já jsem si ho nesmírně oblíbil a zamiloval jeho dílo. Jsem přesvědčen, že jeho dílo je určené pro velké příležitosti, pro mimořádné chvíle a že je skutečně vhodné zvláště pro liturgii a oslavu Boha.

Během mého působení v litoměřické diecézi bylo několik mimořádných příležitostí, kdy jsem s důvěrou oslovil pana Miloše Boka a on ochotně vyhověl našemu pozvání. Mám na mysli například 350. výročí založení diecéze, nebo 950 let litoměřické kapituly. Byly i jiné významné příležitosti.

Jaká byla Vaše vzájemná spolupráce?

Na tuto otázku jsem už vlastně zčásti odpověděl. Byl jsem rád za každou příležitost, která se naskytla k tomu, abychom mohli pana Miloše Boka pozvat.

Byl jsem si vždy vědom a stále znovu jsem se přesvědčoval, že jeho hudba není jenom strhující umělecký zážitek, ale že jeho dílo má význam pro evangelizaci. Viděl jsem mnoho lidí, kteří si po setkání s jeho dílem kladli hlubší otázky po smyslu života anebo se často přímo ptali na základní otázku: Je Bůh? A mnozí skrze kontakt s jeho dílem přicházeli do Církve a ke Kristu. To je přece nesmírně závažné.

Myslíte si, že by se měla prohloubit hudební výchova bohoslovců v naších kněžských seminářích?

To je velmi závažná otázka. Já jsem studoval teologii téměř před čtyřiceti léty. Už tehdy zmiňovaný magistr Olejník říkával: „Zpěv je v programu teologické fakulty někde na okraji. Stačí do něj maličko strčit a spadne úplně pod stůl."

Mohu říci, že od té doby se situace podstatně zhoršila. Hudební výchova a praktický nácvik zpěvu mají opravdu marginální postavení v plánu učiva. A přitom je to něco, co bude budoucí kněz téměř každodenně potřebovat. Bohužel v zápase o vyučovací hodiny to zpěv prohrává. Jiné vědní disciplíny se tváří jako důležitější, a na zpěv nezbývá místo. Vím, že v Praze se na fakultě zpěv neučí vůbec a v Olomouci každoročně klesá výrazně počet hodin. Ti, kteří mají tyto věci na starosti, jenom bezradně krčí rameny a říkají, že to ví, ale nemohou nic dělat. Věřím, že i zde jednou dojde k nápravě a bude se realizovat to, co říkal svatý Augustin: „Kdo zpívá, dvakrát se modlí!“

Pane biskupe, děkuji za rozhovor a ať zní krásný zpěv a úchvatná hudba v naší vlasti, která obohatila světovou kulturu o mnoho význačných skladatelů a interpretů, s přáním, aby se u nás co nejvíce zpívalo a hrálo k větší oslavě Boží.

Autor je duchovní, psycholog-psychoterapeut a korespondent Magazínu ChristNet.eu v Itálii.

www.milosbok.com

Foto: It.arautos.org
Foto:
Milosbok.cz