Seznamka
„Tiší a srdcem prostí
zrcadlem minulosti
nám hledí v tvář.
Tak mnoha staletími,
dny dobrými i zlými,
prosvítá Anežky zář.“
(Marie Holková, Novéna k svaté Anežce)
Poslušna rodičům, poslušna Pánu
Anežka Přemyslovna se narodila králi Přemyslu Otakaru I. a Konstancii Uherské. Tradice hovoří o dvacátém lednu 1211. Podle legendy ze čtrnáctého století měla Anežčina matka ještě před jejím narozením sen, ve kterém v komoře mez honosnými královskými šaty spatřila šedivý plášť a cingulum, jakým se opásávají sestry klarisky. Když se podivila, jak se tento hrubý, obyčejný šat ocitl v královské komoře, uslyšela hlas, který jí říkal: “Nediv se, neboť dítě, které nosíš, bude užívat takový šat, a bude světlem celého českého národa.“ Již ve třech letech byla Anežka dána i se svou sestrou Annou na výchovu do cisterciáckého kláštera v Třebenici. Zhruba v té době byla zároveň zasnoubena polskému vévodovi. Po smrti snoubence, ve svých šesti letech, byla vrácena otci, který ji poslal do doksanského kláštera. V době jejího pobytu ji Přemysl Otakar I. zaslíbil tehdy devítiletému synovi císaře Fridricha II. Anežka opět musela změnit dočasné bydliště – stal se jím vídeňský dvůr Leopolda VI. Babensberského. Zde se podle legendy Anežka rozhodla pro askezi – zatímco na dvoře vévody se všichni podle tehdejších zvyků oddávali i o adventu hodování, Anežka se v ústraní zřekla tělesných rozkoší a postila se o chlebu a víně. Anežčin mladičký snoubenec byl nakonec sezdán s Markétou Babenberskou, následuje opětovný návrat Anežky do Prahy, další zásnuby, další zrušení. V době, kdy o Anežku začal usilovat Fridrich II., byl již Anežčin otec po smrti, a její bratr Václav dal mladičké princezně plnou svobodu rozhodnutí pro budoucnost.
Královská dcera se rozhodla zaslíbit svůj život Králi nejvyššímu – stát se nevěstou Kristovou. Aktivně se účastnila slavností posvěcení kostelů, navštěvovala sestry v řeholních řádech a po vzoru své sestřenice Alžběty Uherské se rozhodla vstoupit do řádu klarisek. V roce 1232 založila spolu s bratrem Václavem špitál sv. Františka, o několik let později přijala řeholní roucho a stala se abatyší nového kláštera pražských klarisek. Františkánský špitál byl postupně rozšířen a roku 1252 papežem potvrzen jako Špitálský a rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou.
Anežka a Klára – dvě světice a přítelkyně
„Žehnám Ti ve svém životě i po své smrti, seč stačím i víc než stačím, veškerým požehnáním, kterým Otec milosrdenství v nebi i na zemi požehnal a stále žehná své syny a dcery a kterým každý duchovní otec a duchovní matka požehnali a stále žehnají své duchovní syny i dcery. Po všechen čas miluji Tvou duši i všechny Tvoje sestry. Prosím Tě, abys horlivě zachovávala, co jsi Pánu slíbila,“ píše sv. Klára ve svém požehnání Anežce. Klára se stala Anežčinou dobrou přítelkyní, rádkyní a starší sestrou, která s ní po celou dobu zůstávala ve spojení víry. Ve svých listech dokonce Anežku nazývala svou dcerou a vybízela ji k vytrvání v přísné původní řeholi podle ideálu sv. Františka.
Světice, která chudé měla vždy s sebou
Navzdory přísné tělesné askezi a opakovaným půstům Anežka překypovala energií, kterou uplatňovala nejen v oblasti kulturního a politického života, ale zcela se oddala i službě chudým a potřebným. Sama sobě odříkala jídlo i spánek, nocovala na prostém slamníku, a přes den vlastnoručně připravovala pokrmy pro chudé a nemocné a čistila jejich lůžka. Legenda praví, že almužny, které jí posílal její bratr Václav a jiná knížata, pečlivě rozdělovala částečně mezi chudé, vdovy a sirotky, část věnovala na výzdobu ostatků, kostelních nádob a rouch a na potřeby svých sester. Pamětliva chudoby svého Pána, rozhodla se sloužit, nebýt obsluhována, a vejít úzkou branou chudoby do věčného království. Své poklady Anežka po celý svůj život shromažďovala v nebi.
Revoluční svatořečení
Přípravou Anežčina svatořečení se zabývaly dva výbory: římský, v čele s Jaroslavem Škarvadou, biskupem pro československý exil, a pražský, v čele s Antonínem Liškou. Vše se odehrávalo v „revolučním“ roce 1989, ve všeobecně napjaté atmosféře tušení, že „vše konečně praskne“. Zatímco na některých místech to vřelo přípravami na předání politické moci, arcibiskupský palác se stal centrem příprav na události související se svatořečením. Chystala se pouť do Vatikánu, vydávaly se nejrůznější tiskoviny k plánované události. V den svatořečení vysílal Vatikánský rozhlas mši v českém jazyce, účastnil se jí mimo jiné jezuita Josef Koláček a manželé Zdena a Pavel Konzalovi. „Vaše pouť nesmí končit dnes. Její poslání si odnášejte do svého každodenního života,“ řekl na závěr mše papež Jan Pavel II. „Cítíme příchod těchto lepších dob ve vzduchu jako jarní vánek dotýkající se našich srdcí,“ prohlásil tehdy Tomáš Halík. Anežčino svatořečení proběhlo 12. listopadu 1989. O pět dní později brutální policejní zásah proti studentské demonstraci na Národní třídě odstartoval to, co dnes nazýváme „sametovou revolucí“...
Hledání a nenalezení ostatků
V zimě roku 2010 vzburcovaly českou veřejnost zprávy o možném nálezu ostatků sv. Anežky. Ty se měly nalézat v pražském kostele sv. Haštala. Vše vyvrcholilo jedno únorové úterý, kdy archeologové odkryli desku pod oltářem a otevřeli kobku, kde se údajně měly ostatky nacházet. Do kobky byla spuštěna mikrokamera. Zraky řady lidí se tou dobou upínaly k televizním obrazovkám, které pátrání po hrobce přenášely. Kamera však odhalila „pouze“ hrobku s několika rakvemi s barkoní výzdobou. Jedno z míst, kde se měl Anežčin hrob nacházet, označila řádová sestra Anna Koláčková z Kroměříže na základě několika svých údajných vizí. Anežka zemřela 2. března 1282, místem jejího posledního odpočinku měla být hrobka Přemyslovců v kapli Panny Marie. Její ostatky byly ale roku 1322 z nejasných důvodů vyzvednuty a přeneseny. Podle tradice je přenesly a ukryly na neznámém místě řádové sestry z obav před husitskými vojsky. Těžko říct, zda se skutečně naplní slova o blahobytu a míru, který má českou zemi naplnit poté, co budou ostatky světice nalezeny. Snad by bylo lépe, kdybychom dobu čekání na úspěšné nalezení – které koneckonců není jisté – strávili snahou o návrat k původním hodnotám, které vyznávala i sv. Anežka, a sami se tak na dobru země podíleli.
V článku byly použity citáty z knihy Františkánské prameny (kolektiv překladatelů pod vedením P. Jana Bárty OFM, SERAFÍN Bratislava 1994) – úryvek z požehnání sv. Kláry sv. Anežce a Ne vším jsem byl rád (Vaško, Václav; Karmelitánské nakladatelství 2001) – prohlášení Jana Pavla II. a Tomáše Halíka ke dni svatořečení Anežky Přemyslovny.
Úvodní báseň pochází z Novény ke sv. Anežce (Holková, Marie; Lípa Vizovice 1998)
Foto: Wikipedia.org
