Je zajímavé sledovat, jaké pozornosti se dostává papežům až po jejich smrti. Jako by nebylo snadné jejich práci ohodnotit již za jejich života. Proto si myslím, že je důležité se zaměřit na současnou reflexi toho, jaký směr nabírá církev s Benediktem XVI., který je překvapivě mnohem progresivnější než jeho předchůdce.

Jan Pavel II. byl nepochybně papež zcela mimořádných proporcí. Jako Polák a Slovan vnesl do Vatikánu zcela nový směr uvažování a otevřel tak cestu k hlubokému a dodnes velmi populárnímu studiu tradic křesťanského východu. Nepochybně se významně podílel na rozvoji ekumenického dialogu a to nejen uvnitř křesťanského společenství, ale také v oblasti mezináboženské. Byl výjimečný také tím, že nebyl teolog, ale filosof a básník.

Když se dnešním pohledem díváme na řadu jeho teologických rozhodnutí a prohlášení, je možné říci, že byla vedena především konzervativním pohledem na svět a nebyla příliš koncepční. Síla Jana Pavla II. byla v tom, že dokázal reagovat na problémy poměrně rychle, avšak ne kontextuálně a často ani s patřičnou rozvahou.

Přesto byl papežem, který se stal společenským fenoménem – většina lidí neví nic o jeho teologii ani nečetla jeho encykliky. Stačí jim, že na něm bylo vidět, že má rád lidi a že mu na nich záleží. Osobně si myslím, že právě takový postoj by měl být především vlastní všem místním biskupům.

Dogmatik Benedikt? Nikoliv! Modernější a progresivnější papež

Benedikt XVI. vstoupil do svého úřadu s nálepkou „dogmatika“ (nikoli vědce v oblasti dogmatické teologie, ale spíše tmáře), akademika, milujícího více knihy než společnost, a krajního konzervativce. Ihned se začaly objevovat informace o tom, že církev zařadila zpátečnický směr atp. Osobně si ale myslím, že nic z toho není úplně pravda a že jde o papeže mnohem modernějšího a progresivnějšího, než byl jeho předchůdce.

Změna, která nemá v historii církve obdoby, je především liberalizace ritu. Tím, že umožňuje všem kněžím si vybrat ritus, ve kterém slouží liturgii, je něčím novým a neopakovatelným. V tomto kontextu je třeba říci, že jde o významný krok nejen směrem ke kněžím, ale především k věřícím. Zajímavé je, že ve Francii jsou kněžská povolání téměř výhradně z moderních a silně řádových komunit nebo naopak právě z konzervativních kruhů.

Benedikt dokázal také zahájit intenzivní dialog s lefebristy a dalšími skupinami, které jsou velmi blízko katolické církvi. A zde jde také o anglikány, kteří poměrně ve velkém počtu přecházejí právě do církve, díky otevřenému a jasně definovanému přístupu papeže.

Ten obecně postupuje velice systematicky. Podařilo se mu encyklikami významně modernizovat sociální učení církve i její spiritualitu. Myslím, že jeho encyklický triptych novým způsobem definuje postavu křesťana jako člověka naděje, lásky a víry v jedenadvacátém století. To vše bez kontroverzí, jednoduše a s výbornou přesností. Benedikt se obecně snaží činit své kroky v kontextu tak, aby vytvářela církev jednoznačný myšlenkový rámec, ve kterém se bude moci každý člověk svobodně pohybovat.

Velice pečlivě se také snaží pracovat s mládeží, se kterou se setkává stejně jako jeho předchůdce. Jen je vzhledem ke svému zdravotnímu stavu mnohem aktivnější. Podobně bychom mohli hodnotit také jeho početné cesty do zahraničí. Zvláštní péči pak věnuje také italskému kléru.

O činnostech papeže bychom mohli mluvit ještě dlouho. Ať již co se týče jeho práce v oblasti humanitární pomoci, snahy o rozvoj teologie, špičkové publikační činnosti nebo přístupu k moderním technologiím.

Myslím, že současný papež může být směle označen za jednoho z nejlepších za poslední roky. Je jen otázkou, kdy se to naučíme ocenit.

Ilustrační foto: Jan Pavel II. / Wikipedia.org a Benedikt XVI. / Filip Kotek - Navstevapapeze.cz