Přelom starého a nového roku vnáší do života mnoha lidí touhu, aby se tento okamžik stal i zlomem jejich života. Snad  právě proto o silvestrovské noci začínáme nový život, bez přejídání, alkoholu, se včasnými příchody do práce, zkrátka život plný ušlechtilých činů. Naše předsevzetí vykvetou opravdu bujnými květy.  Jde však o rostlinky rychlené, vzešlé většinou z hojného zalévání alkoholem, které uvadnou, aniž by přežily první leden.

Ví Bůh, co nás vlastně žene k tomu, abychom se tak záhy v novém roce ztrapnili před sebou samými, i před svými bližními. Možná je to jakási odvěká touha a snaha být lepšími. Nedovedeme si ale na té cestě mnohdy spočítat své možnosti, a proto rychle s oním „novým životem“ končíme. Všechno je ve starých kolejích a tak třetího ledna přicházíme do zaměstnání s obvyklým desetiminutovým zpožděním a výmluvou na hromadnou městskou dopravu, náledí či jiné kalamity. Také naše rozhodnutí zhubnout a shodit všechny rychle nabrané vánoční přírůstky, se ukáže jako liché. Není přece dost možné vyhazovat zbylé cukroví, to by byla velká neúcta ke zručnosti výrobců. S pocitem sebeobětování ještě na Hromnice přežvykujeme zbytky vánočního perníku. A tak je to s většinou předsevzetí.

Za dávných časů, před mnoha a mnoha lety se namísto slova „předsevzetí“ začalo užívat slovo „závazek“. Ono to „předsevzetí“ bylo asi moc patetické, velkolepé a navíc tak trochu zavánělo církevním slovníkem. Se závazky asi máme zkušenosti lecjaké, jedna je však všem společná: aby se naplnil požadavek závazků, zavazovali jsme se k naprostým samozřejmostem. Třeba k tomu, že na pracovišti budeme mít pořádek, že v práci budeme opravdu pracovat, že starý papír budeme odevzdávat do sběrny a podobně. Mne to, upřímně řečeno, vždycky docela rozveselovalo. Říkal jsem si, že snad zavázat bychom se měli k něčemu neobvyklému, k tomu, co je jaksi navíc, nad rámec našich povinností.

Jenže jak stárnu, stále víc a víc vidím, že zavazovat by se člověk měl klidně i k úplným samozřejmostem. Ona ta naše předsevzetí vůbec nemusí být nějak velkolepá. Nemusíme do světa vytrubovat, že v příštím půl roce zhubneme o šest kilo, ani že se vynasnažíme zabránit konfliktům na Blízkém východě.

Zdá se mi, že by bylo docela povedené učinit nějaké to předsevzetí, či zavázat se na začátku roku k něčemu běžnému. Jen si to představte! Malý synek Pepíček večer doma prohlásí, že napříště už bude chodit s odpadem do popelnice bez toho, aby mu to rodiče museli každý den osmkrát připomínat. A maminka slíbí, že už na Pepíčka a jeho tatínka nebude křičet, i když to nakrásně občas zaslouží. Také tatínek se vzmuží a vyhlásí předsevzetí, že po příchodu z práce sebou nehodí do křesla, ale pomůže s nákupem a jednou týdně i umyje nádobí.

A šel bych ve svých představách klidně i dál. Co kdyby se tak sešli zástupci různých institucí – neřeknu schválně kterých, abych neurazil či nenarazil -  a nějaký ten předseda by řekl: Tedy, dámy a pánové, bratři a sestry, soudruzi a soudružky, co kdybychom se zavázali, že celý tenhle rok nebudeme krást? A pak by vystoupil pan místopředseda a vzal by si slovo a vyzval shromážděné k závazku, že celý rok nebude nikdo z nich lhát. Také by mohl někdo další říci, že bychom měli opravdu, ale opravdu myslet letos na lidi a ne jen na sebe. Už vidím, jak je všechno jednomyslně odhlasováno. A to, prosím, by byla vlastně jenom dvě přikázání z Desatera – nekrást a nelhat. Ale přesto by to byl docela slibný začátek.

Právě proto bych radil vyhlásit jen tak pro sebe sama maličké a obyčejné předsevzetí: budu žít tak, abych, když se ráno podívám do zrcadla, neviděl v něm moc velkého darebáka. A pro věřící to přeložím trochu do církevního jazyka: budu se snažit žít tak, že kdybych náhodou letos měl stanout před tím, který mne stvořil, abych před ním mohl stát bez velkého červenání a bez přílišného zahanbení. Zkrátka aby On, který je laskavý a milosrdný soudce, mohl palcem ukázat nahoru a ne dolů.