Nemůžeme čekat na restituce, to by klášter spadl

Otče převore, historie vyšebrodského kláštera se datuje do roku 1259. Ač prošel časy lepšími i horšími, největší ranou bylo patrně zrušení kláštera v květnu 1950, přičemž tento stav trval až do 1. dubna 1990. Jaké to bylo obnovovat řeholní život ve Vyšším Brodě po tak dlouhé době?

Náš klášter na Vltavě má za sebou skutečně velmi pohnutý osud. Založen byl Vokem z Rožmberka v roce 1259 jako akt vděčnosti Bohu a Panně Marii za záchranu života. Pozval sem cisterciácké mnichy z hornorakouského kláštera Wilhering na Dunaji. Daroval jim lesy a polnosti, aby klášter mohl být z něčeho budován a udržován. Mniši se zase na oplátku měli za celý tento rod modlit. Zakladatel, Vok z Rožmberka, velmi cestoval a na svých cestách poznal různé kláštery. Jako dobrý hospodář viděl, že mniši hospodaření rozumějí a takto věnovaný majetek přináší jejich přičiněním plody. Druhý důvod založení vyšebrodského kláštera, po duchovním motivu, byl tedy racionální – kultivovat šumavskou divočinu. A právě cisterciáčtí mniši v tom byli odborníci, a proto se rozhodl pro tento řád.

Téměř sedm století v našem klášteře pulsoval harmonický rytmus modlitby a práce. Unikátní architektonický areál kláštera je důsledkem harmonie ducha a hmoty, který zdejší mniši vytvořili. Až po 682 letech byl tento rytmus přerušen. Ve 20. století, které je tak rádo nazýváno humanistické, byli mniši ze svého kláštera vyhnáni hned dvakrát. Poprvé v roce 1941 nacisty. Někteří z bratří skončili v Dachau. V klášteře se usídlilo komando SS, které hlídalo umělecké sbírky zavražděných Židů v koncentrácích, sem deponované, a Hitler je chtěl umístit v budovaném muzeu vymizelých ras v Linci. Po konci války se navrátivší mniši znovu snažili obnovit řeholní život. Ale přišla jiná totalita „komunistická“ a další vyhnání mnichů - teď do komunistických lágrů. V klášteře se znovu usadili vojáci, klášter leží totiž na hranicích s Rakouskem. Hospodářské budovy převzaly státní statky. Celý areál začal chátrat. Kostel a historickou knihovnu převzali památkáři.

Když jsme do vyšebrodského kláštera na počátku devadesátých let přišli, byl klášter z velké části zdevastován. Neměli jsme kde bydlet, a tak jsme zpočátku bydleli u sestry Otce Xavera ve městě. Pomalu jsme si začali opravovat cely v konventu. Zjistili jsme ale, že střecha nad barokní knihovnou a galerií je v havarijním stavu. Proto jsme se za finanční pomoci našich klášterů v Rakousku pustili do její opravy. A pak jsme dál opravovali zázemí pro řádový život. Otec Xaver obnovoval klášter již podruhé, poprvé v roce 1945 a nyní po sametové revoluci. Bylo mu tehdy již 80 let, patřil do poslední předválečné generace mnichů. Byl vezněn jak za nacistů, tak za komunistů. Ale byl velmi šťasten, že se dočkal návratu do svého kláštera, i když zdevastovaného. Nám mladým byl úžasným svědkem víry v Pána a velmi nás povzbuzoval v trpělivém snášení všech těžkostí. Rád na tento čas prožitý s ním vzpomínám a děkuji Pánu, že mi ho poslal.

V první vlně restitucí v roce 1990 byl na základě zákona o nápravě křivd navrácen cisterciákům ve Vyšším Brodě klášterní kostel, konvent a budova nového opatství. O rok později jste ještě získali soudní a administrativní budovu a pozemkové parcely v přilehlých zahradách. V jakém stavu jste dostali zpátky svůj majetek? A jakými způsoby se vám ho daří postupně spravovat?

Na tuto otázku jsem vlastně zčásti odpověděl v předešlé odpovědi. Tedy klášter byl ve velmi zanedbaném stavu. Zvláště jsme to pociťovali v tom, že chybělo zázemí pro nově se rodící řeholní život. Velmi podstatnou roli v mnišském životě hraje klauzura. Ale budova, kde byla, tedy cely, byla bez podlah a oken, stěny pomalované od vojáků a střecha děravá. To samé s refektářem, kuchyní, zimní kaplí atd. A my ještě bez peněz. Ale Bůh působí skrze lidi, a tak nám pomohli cisterciáci ze zahraničí a jiní dobrodinci. Postupně jsme potřebné zázemí opravili a dnes naše komunita má vše, co k observanci dle Řehole sv. Benedikta potřebuje.

Opravili jsme i některé budovy na klášterním nádvoří, které nám byly vráceny. Obnovili kamennou dlažbu na nádvoří. Zrekonstruovali jsme barokní budovu, ve které je nyní klášterní prodejna, WC a cukrárna pro poutníky a návštěvníky. Střechu kostela, kam pršelo, jsme také úplně opravili a nyní rekonstruujeme jeho interiér. Po 83 letech…Tyto renovace jsme financovali z různých zdrojů. Ostatní budovy patří státu a ten se o ně nestará. Za posledních dvacet let velmi zchátraly, nejvíc historický pivovar. A na chlévech již spadly střechy. Je to velká škoda a neúcta k dílu našich předchůdců. Nezodpovědné chování státu!

Problémem nedokončených církevních restitucí je, že řeholím byly navráceny de facto pouze budovy, které vyžadují nemalou péči a investice, ale žádné zázemí, odkud by se mohly čerpat finanční zdroje na pokrytí údržby. Jak se v současném stavu dokážete o dosud vrácený majetek starat? Jaké jsou hlavní zdroje klášterních příjmů?

Naším vlastním zdrojem jsou příjmy z prohlídek kláštera. Ale finanční krize je i tady znát. Náš návštěvnický okruh navštíví přibližně 25.000 až 30.000 turistů ročně. Letos to bude jistě ještě méně. Proto nechceme být závislí pouze na turismu, a tak jsme s pomocí našich rakouských přátel ze Spolku na obnovu vyšebrodského kláštera se sídlem v Linci vybudovali na klášterním potoku, který jsme si nedávno odkoupili od Nemocnice České Budějovice, vodní elektrárnu.Tam jsme instalovali postupně dvě nové turbíny s generátory a vyrobený proud prodáváme společnosti E.ON. Také jsme obnovili starý klášterní vodovod, z kterého část velmi kvalitní vody prodáváme do místní sítě prostřednictvím Čevaku. Nemůžeme čekat na restituce, to by klášter spadl.

Na opravy budov dostáváme něco i od Ministerstva kultury. Klášter je národní kulturní památkou. Jsme za tyto dotace vděční, ale bylo by zapotřebí více peněz. Pro život naší komunity potřebujeme málo. Žijeme pořád v klášteře, na dovolené nikdy nejezdíme, televizi také nemáme a chodíme v hábitech, které vydrží hodně. Máme několik zaměstnanců, kteří nám pomáhají starat se o klášter a v sezóně brigádníky, kteří provádějí turisty. Na zimu je propouštíme, protože bychom je nezaplatili. Na toto vše nedostáváme od státu ani korunu na rozdíl od diecézí. A jiných církví. Je to vlastně už ta proklamovaná odluka církve od státu. Nebylo nám vráceno, co bylo ukradeno, a na vlastní provoz nám stát nic nepřispívá.

Vláda Mirka Topolánka chtěla církvím vrátit třetinu majetku (v hodnotě 51 miliard) a postupně vyplatit zbývajících 83 miliard. Současný návrh počítá s vrácením 56 procent majetku (v hodnotě 75 miliard) a postupným vyplácením 59 miliard. Jaký je Váš osobní názor na majetkové narovnání? A který z návrhů je podle Vás pro církve výhodnější?

Nedá se říci, který návrh je nejvýhodnější, spravedlivější nebo nejlogičtější vzhledem k poslání jednotlivých komunit. My jsme od začátku preferovali naturální restituce. Problémem je, že část lesů nám pohltilo Lipno.

Jakým způsobem by se týkalo majetkové vyrovnání vyšebrodského kláštera? Máte již nějakou představu, jak byste se znovunabytými statky hospodařili? Jaké by byly vaše priority?

V případě naturálních restitucí bychom měli dostat hlavně lesy, polnosti a rybníky. To je ten historický majetek, který darovali klášteru pro jeho udržování Rožmberkové, a patřil nám až do vyhnání komunisty. Chtěli bychom znovu hospodařit, tak jak to dělají i naše bratrské kláštery v cisterciáckém řádu, o jejichž pomoc se jistě na začátku budeme moci opřít.

Ovšem je otázkou, kolik hektarů lesů do případných restitucí ještě pro nás zbude. V poslední době se enormně kácí stromy v našem historickém lesním území. Několikanásobně více než v předchozích letech. Každý den vidíme spoustu kamiónů, naložených dřevem z klášterních lesů, jedoucích hlavně do Rakouska. Když jsme se proti tomu ohradili, bylo nám sděleno, že kácí podle plánu. Přitom zdejší pily musí propouštět zaměstnance a krachují, poněvadž nemají dřevo, které je prodáváno za více peněz do ciziny. Je to smutné.

Na vašich webových stránkách věnujete větší pozornost klášternímu pivovaru, který byl za komunismu značně zdevastován a jeho vnitřní zařízení rozkradeno. Uvažujete v případě jeho navrácení o obnovení tradice vaření piva, která ve vyšebrodském klášteře sahá přinejmenším do roku 1380? A zachovala se vůbec vaše původní receptura na jeho výrobu?

Ano, původní receptura se zachovala. Obnova pivovaru by byla jistě velmi náročná, více než padesát let chátral a je to ruina. Nyní ho máme pronajatý, abychom ho mohli alespoň nějak zabezpečit. Pozemkovému fondu platíme nájem i za parcely, na kterých stojí některé klášterní nemovitosti. Snad se to také brzy vyřeší.

V rámci restitucí vám bylo navráceno i vnitřní zařízení kláštera. Spoustu věci si může návštěvník prohlédnout během turistických prohlídek. Vlastníte ale i velmi cenné předměty jako např. obrazy Mistra vyšebrodského oltáře (z nichž jsou některé zapůjčeny v Národní galerii) či proslulý Závišův kříž. Přemýšleli jste o jejich zpřístupnění v rámci stálé klášterní expozice?

Jak jsem se již zmínil, máme rozsáhlou návštěvnickou trasu včetně dvou obrazových galerií i galerií soch, kde jsou vystavena velmi hodnotná umělecká díla, která nám byla navrácena. Zdrojem obdivu našich návštěvníků jsou i unikátní barokní knihovní sály se 70.000 svazky a s krásnými nástěnnými freskami. První obrazárna byla již zpřístupněna za pana opata Valentina v roce 1837. My jsme navázali na tuto tradici.

V současné době připravujeme novou expozici gotického umění i tzv. Rožmberskou galerii. V gotické rožmberské oratoři budujeme kapli Relikviáře sv. Kříže - tzv. Závišova. Tam budou moci věřící uctít tuto vzácnou Relikvii a ostatní zájemci si ji prohlédnout. Vždyť tzv. Závišův kříž byl po staletí v našem klášteře uctíván a od roku 2013 budeme mít tuto možnost opět i s doprovodnou výstavou o jeho historii. Nákladné bezpečnostní práce k jeho instalaci jsou financovány převážně z prostředků EU v rámci přípravy Zemské výstavy Horní Rakousko/jižní Čechy v roce 2013. Cyklus obrazů Mistra vyšebrodského oltáře nám nebyl vrácen a je v Národní galerii v Praze.

A jak se rozvíjí duchovní život kláštera? A jaké jsou vyhlídky do budoucna?

Vyšebrodský klášter, to není jen komplex historických budov a sbírek, muzeum, především je to opět živý organismus. Žije v něm, po desetiletích vyhnání, opět komunita mnichů podle Řehole sv. Benedikta. Hlavním posláním nás, cisterciáckých mnichů zde, není udržovat památky, vytvářet kulturní život, ale je to, jak říká náš řádový světec sv.Bernard, – „Querere Deum“ - hledat Boha. To je klášter - klanět se Pánu, prosit Ho za celý svět, děkovat Mu. Proto se sedmkrát denně, dle žalmu 118, scházíme v klášterním chóru a přednášíme mu žalmy. V nich je obsaženo vše, co lidské srdce obsáhne - vzpomeňme na krále Davida. Je v nich radost, vděk, hluboká lítost nad naší nevěrností a pády, prosba o odpuštění atd.

Nejústřednější událostí dne je slavení mše svaté. V ní se setkáváme s tím, který nás sem do kláštera povolal, Pánem Ježíšem umučeným a znovu vzkříšeným. Z toho jsme pak celý den sytí. Tedy náš život zde v klášteře je postaven na třech sloupech: 1. Ora – modlitba, 2. Lectio Divina -duchovní četba, 3. Labora - práce. Tak to moudře uspořádal sv. Benedikt již v 6. století ve své Řeholi, je to tedy lety osvědčené. Na těchto sloupech vyrostla Evropa, a tedy i náš klášter. To je naše cesta a i vyhlídka do budoucnosti. Jsem přesvědčen, že to Benediktovo ,,nedávat ničemu přednost před službou Boží“ je inspirující pro nás i budoucí generace mnichů. Máme tedy dobré vyhlídky, vždyť Pánem dějin je Bůh.

Kde u nás v současnosti ještě působí cisterciáci?

U nás je ještě jeden cisterciácký klášter, a to ženský Porta coeli u Tišnova.

Heslem cisterciáckého řádu je v souladu s benediktinskou tradicí „Ora et labora.“ Mohl byste našim čtenářům stručně přiblížit běžný den vyšebrodského cisterciáka? Máte krom klášterních povinností např. i služby v okolních farnostech?

Vstáváme ráno ve 3.45 hod a chórové modlitby začínají vigiliemi ve 4.15. Následuje rozjímání a ranní chvály, na které navazuje slavení mše svaté. V 7.45 je snídaně a po ní začíná další modlitba, tzv. prima, uzavřená kapitulou v kapitulní síni. Při ní se čte Řehole sv. Benedikta s krátkým výkladem a rozdělením práce. Cca od 9.00 hod se pracuje až do 11.45 hod, kdy nám zvon oznamuje konec práce a přípravu na polední modlitby tercii, sextu a nekrologium za mrtvé toho dne. Pak je oběd, siesta a od 14.00 do 17.00 hod opět práce. Tu na chvíli v 14.45 hod přerušuje modlitba nona. Po práci je duchovní četba. V 18.00 hod následují nešpory, tichá adorace a večeře s tzv. rekreací.

V 19.45 hod začíná poslední modlitba dne, tzv. kompletář s mariánskou antifonou Salve Regina a požehnáním. Pak už je noční klid, přísné silentium – mlčení až do rána. A tak to jde každý den. Modlíme se cisterciácký žaltář, tedy všech 150 žalmů týdně. Prosíme a děkujeme Pánu za všechny lidi, za Církev a za Svatého Otce tak, jak nás k tomu vyzývá sv. Benedikt ve své Řeholi. To je tedy naše pastorace. Jsme mnišský řád, a proto nemáme farní správu, ale tzv. pastoraci v rámci kláštera. Zvláště v létě přichází dost lidí k duchovním pohovorům, na chórové modlitby anebo ke svaté zpovědi.

Na závěr bych se chtěl zeptat, co Vás poslední dobou nejvíce zamrzelo a z čeho máte naopak radost?

Mrzí mě často hlavně mé vlastní nedostatky, ale utěšuji se slovy z Písma svatého: slabé si vyvolil Pán, aby zahanbil silné… Pak mě také mrzí nedostatek modlitby v křesťanských rodinách. Odkud má být tvořena dobrá křesťanská společnost, když ne z věrných rodin? Mám radost, že se k nám opět připojil další mladý muž, který se připravuje na vstup do řádu, a že u mladých lidí je velká touha po Bohu. Hodně jich hledá pravdu - viz Madrid 2011 (tj. Světové dny mládeže Madrid 2011, pozn. red.).

Velmi Vám děkuji za rozhovor a přeji Vám i Vašim bratřím ve Vyšším Brodě hojnost Božího požehnání!

_{Zdroj fotografií: Archiv vyšebrodského kláštera}