Erasmus Rotterdamský a jednota křesťanů

Po roce 2000 se zdá, jako by intenzita těchto snah u nás i ve světě slábla. Mnozí křesťané však doufají, že ekumenismu dodají novou dynamiku události spojené s množstvím významných výročí, která nás očekávají v nejbližších letech. Ve světovém měřítku půjde mj. o 1700. výročí milánského výnosu císaře Konstantina (313), 50. výročí Druhého vatikánského koncilu (1962–1965) a 500. výročí zveřejnění 95 tezí Martina Luthera (1517) , v českých zemích pak o 1150. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu (863), 400. výročí posledního vydání Bible kralické (1613) a 600. výročí upálení Mistra Jana Husa (1415).

Významný účastník českých ekumenických snah posledního půlstoletí, křesťanský filosof doc. Karel Floss (*1926) nedávno publikoval podnětný článek „Hledají se nosiči pochodní“ (Křesťanská revue 1/2011), ve kterém jménem účastníků někdejších jirchářských seminářů navrhl jejich obnovení v podobě Desetiletí ekumenického dialogu, zahrnujícího léta 2011 až 2020. Desetiletí začalo loňským Rokem Erasma Rotterdamského.

Biblický humanista Erasmus Rotterdamský
Desiderius Erasmus, známý jako Erasmus Rotterdamský, vstoupil roku 1486 (ve věku zhruba dvaceti let) do augustiniánského kláštera a v roce objevení Ameriky byl vysvěcen na kněze. Podle konstatování Karla Flosse byl Erasmus po celý svůj život „zasvěcená osoba, věnující se Kristově věci“. Na tom nic nemění ani skutečnost, že si brzy vyžádal povolení opustit klášter a po získání doktorátu z teologie se stal nezávislým učencem cestujícím po Evropě. V Erasmově pojetí křesťanství neexistoval rozdíl mezi následováním Krista kněžími a laiky.

Erasmus se stal nejslavnějším představitelem biblického humanismu. Ten se na rozdíl od světsky zaměřeného renesančního humanismu, který svou pozornost obracel k „pohanské“ antice, vracel k antice křesťanské – k řeckému originálu Nového zákona, ke spisům církevních otců a vůbec ke křesťanské zbožnosti prvních staletí církevních dějin. Právě zde našel Erasmus jediný možný základ jednoty křesťanů a lék na všechny rozkoly. Paul Johnson o tom v knize „Dějiny křesťanství“ píše:

„Ve svém komentáři k Hilariovi z Poitiers se /Erasmus/ táže: ,Což není možné být zajedno s Otcem, Synem a Duchem svatým, aniž bychom byli schopni filosoficky vysvětlit rozdíly mezi nimi, jakož i mezi zrozením Syna a vyzařováním Ducha svatého?’ To byla vskutku rozumná, leč také troufalá otázka – Erasmus tak konstatoval, že právě jen tolik lze říci k rozepři, jež vyústila v arianismus, monofyzitské schizma a islám, i k onomu osudovému slovu, které od roku 1054 rozdělovalo Východ a Západ a které způsobilo, že /katolický/ křesťanský svět přišel o Byzantské impérium. Erasmus se tu ale nezastavil: odmítl význam velké většiny teologických úvah a formulací a místo toho opětně postuloval ctnosti, které Ježíš nastínil v Novém zákoně a které pro něj samého byly podstatou křesťanství: ,Jestliže nevíte, zda Duch vychází z Otce a zda má Syn jeden či dva počátky, nebudete zatraceni; zatracení však neuniknete, nepěstujete-li plody ducha: lásku, radost, klid, snášenlivost, laskavost, dobrotu, trpělivost, milosrdenství, víru, skromnost, zdrženlivost a cudnost.’“

V době zesvětštělého renesančního papežství Erasmus usiloval o obnovu církve v duchu evangelia. Vždy přitom trval na tom, že má jít o pokojnou vnitrocírkevní reformu a že reformovaná církev musí být jedna. Jeho nejslavnější dílo „Chvála bláznivosti“ z roku 1511 však přesto může být považována za rozbušku reformace. Odkryla hluboký rozpor mezi běžným fungováním církevních struktur tehdejší doby a poselstvím o kříži, které je podle Erasmem zdůrazněných slov svatého Pavla „bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě“. V roce 1516 pak Erasmus vydal vůbec první tištěnou verzi Nového zákona v řečtině se svým latinským překladem, který byl o pět let později použit Lutherem jako základ jeho překladu Bible do němčiny.

Erasmus a Luther
Když roku 1517 začalo veřejné působení Martina Luthera, Erasmus reformátora dílem podporoval, dílem vybízel k umírněnosti. Každopádně projevil nesouhlas s označováním Luthera za kacíře a v roce 1520 ostře kritizoval protiluterskou papežskou bulu „Exsurge Domine“. Ve chvíli rozkolu odmítl Luthera následovat a zůstal katolíkem, právě tak ale odmítl i tažení proti luteránům.

V době rozpadu Evropy na dva nesnášenlivé náboženskopolitické bloky se stal představitelem „třetí cesty“, kterou dnes nelze označit jinak než jako ekumenickou. Byla založena mj. na rozlišování mezi základními články víry, s nimiž křesťanství stojí a padá, a dogmaty nižšího řádu, jejichž nesdílení by nemělo vést k něčí exkomunikaci či ke zničení takové hodnoty, jakou je jednota církve. Tuto myšlenku Erasmus roku 1524 rozvinul ve spisu „Zkoumání víry“, představujícím dialog mezi luteránem a katolíkem. V tomto Erasmově textu katolík, původně vůči „heretikovi“ negativně předpojatý, přezkušuje luterána z víry, přičemž vychází najevo, že luterán ve skutečnosti plně přijímá apoštolské vyznání víry a v důsledku toho shledává své stanovisko ortodoxním. K témuž hodnocení posléze s překvapením dospívá i jeho katolický partner.

Jako stoupenec „třetí cesty“ se ovšem Erasmus Rotterdamský ocitl ve dvojím ohni. Oba tábory se jej snažily buď získat pro svou věc, anebo ho poplivat jako slabocha, který evangelium ze zbabělosti zrazuje. Na obvinění ze strany luteránů, že zapírá své skutečné přesvědčení a přebíhá na druhou stranu fronty, Erasmus v roce 1524 reagoval spisem „O svobodné vůli“ (zvaným také Diatriba), ve kterém jasně vysvětlil, že se s Lutherovými vyhraněnými stanovisky nemůže ztotožnit.

K polemice s Lutherem si Erasmus vybral jeho tezi, že „svobodná vůle je po prvotním hříchu záležitostí pouhého jména“. Shrnul různé biblické výpovědi k danému tématu a konstatoval, že Písmo na problém svobodné vůle nedává jednoznačnou odpověď. Nijak nezpochybnil Lutherův důraz na Boží milost, odmítl však reformátorův dogmatický postoj v jedné z otázek, které podle Erasmova přesvědčení dogmaticky pojímány být neměly. Když jej Luther ve své odpovědi „O zotročené vůli“ označil za skeptika pohrdajícího ujištěním Ducha svatého, Erasmus v replice „Štítonoš hájící Diatribu proti Zotročené vůli M. Luthera“ znovu zdůraznil, že jeho skeptický přístup se týká jen sporných otázek typu role svobodné vůle ve vztahu ke spáse, v žádném případě však ne ústředních článků víry, ke kterým se naopak staví tak neskepticky, že by pro ně neváhal obětovat život.

Erasmův ekumenický odkaz
I po rozchodu s Lutherem si Erasmus, stále více odsuzovaný luterskými i katolickými fundamentalisty, zachoval úctu smířlivějších osobností na obou stranách. Patřil mezi ně i Filip Melanchthon, zastupující luterány na augsburském jednání s katolíky z roku 1530. Erasmus na něj i na papežského vyslance apeloval dopisy vybízejícími obě strany k vzájemnému dorozumění, avšak vliv Martina Luthera, který už věroučnou jednotu s Římem nepokládal za možnou, se ukázal být silnějším.

Erasmus ani po tomto nezdaru na snahu o znovusjednocení křesťanů nerezignoval a v roce 1533 napsal knihu „O obnovení jednoty církve“, která by mohla být považována za jeho ekumenickou závěť. Vyzval v ní teology, aby se shodli na definování věcí nezbytných, jako jsou Boží láska, milost, ospravedlňující víra a ke spáse sloužící skutky, a oddělili je od otázek méně podstatných, ve kterých postačí vzájemná tolerance. Katolická církev by měla ke znovusjednocení přispět potlačením všeho, co v jejím životě zavání pověrčivostí, a představitelé reformace zase uznáním práv tradice. Všichni by si podle Erasma měli dávat pozor na zraňování, očerňování, vylučování a proklínání druhých. Pak se Bůh jistě smiluje nad tímto společným úsilím o pokoru, lásku a křesťanské sebezapření…

O tři roky později Erasmus Rotterdamský zemřel. V následujícím období byla jeho ekumenická vize pošlapána a takřka zapomenuta. Erasmova naděje na svolání všeobecného koncilu, který by na novém základě víry dosáhl opětovného sjednocení, se částečně naplnila až více než čtyři století po jeho smrti Druhým vatikánským koncilem, na kterém se začala rýsovat cesta ke znovusjednocení mezi katolickou církví a „odloučenými bratřími“. Přihlášení se k ekumenismu, uznání reformace jako významné náboženské události, vyzdvižení významu Bible, zdůraznění všeobecného kněžství všech pokřtěných či zavedení liturgie v národních jazycích, to vše jsou příklady kroků, kterými poslední koncil nejenže vykročil uvedenou cestou, ale zároveň také přijal za své důrazy Erasma Rotterdamského. Ne náhodou je také většina nejlepší erasmovské literatury posledních desetiletí dílem katolických učenců, kteří se inspirovali Druhým vatikánským koncilem a jeho reformním programem.

^{foto: wikipedia.org}