Marek Orko Vácha se zajímá o velice široký okruh činností a témat. Vystudoval molekulární biologii, genetiku a teologii. Působí jako vysokoškolský pedagog, je administrátorem ve farnosti Lechovice u Znojma a farním vikářem ve studentské farnosti u Nejsvětějšího Salvátora. Publikuje v řadě periodik, přičemž se zabývá především evoluční biologií a lékařskou i environmentální etikou. Účastnil se dvou výprav na Antarktidu a žil šest měsíců ve francouzském trapistickém klášteře Sept-Fons. Právě proto, že jeho zaměření přesahuje obvyklé hranice, jsme se jej zeptali i na jeho pohled na dění v Národním parku Šumava.

Co Vás na Šumavě nejvíce oslovilo?

Je to snad už dva roky, co jsem byl pozván na přednášku na německou stranu Šumavy do Bavorského lesa, která se konala v chatě, jež byla původně určena německo-českému přátelství. Měl jsem tam řeč o enviromentální etice a vztahu člověka, Boha a přírody. Následující den se konala pro mě neobyčejně zajímavá exkurze – šli jsme se podívat do bezzásahové zóny, kde německá strana parku uvedla v život pozoruhodný koncept toho, jak přírodu skutečně nechávají být. Je to snaha o takový středoevropský Yellowstone, jestli to takhle můžu říct.

Když vznikal Yellowstonský národní park, byli z něj vyhnaní původní obyvatelé. Objevily se hlasy proti takovému pokusu v Bavorsku?

Ten ekonomický argument, proč bychom nechávat území v bezzásahovém režimu, byl naprosto jasný. Chodili jsme kolem stromů, které buď ještě stály, nebo právě spadly kvůli kůrovci. Ekonom by jistě na místě těch padlých stromů viděl svazečky bankovek. Kůrovec ničí jenom lýko, dřevo stačí jenom stáhnout, pořezat a prodat. A přesto se německá strana Šumavy pustila do odvážného experimentu. Nechala to tam ležet.

 

Proč se tedy Němci tam rozhodli dřevo ponechat?

Důvod, proč by to tak mělo být, byl podle mého názoru neméně logický. Tamější les se sám obnovuje, což jsme při naší návštěvě viděli na vlastní oči. A to od malých semenáčků až po polodospělé, polovzrostlé smrky. Náš průvodce nám velmi zasvěceně připomínal, že les, který je uměle vysazený, roste pospolu a všechny stromy v něm jsou stejně vysoké a stejně staré. Když potom přijde kůrovec, tak to zlikviduje všechno.

Zatímco pokud se les přirozeně obnovuje, tak kalamity přichází a odchází v určité periodicitě naprosto nezávislé na člověku. A pokud je les přirozeně rostlý, tak kůrovec nikdy nezasáhne všechny stromy. Je schopný s lesem koexistovat. Na mě to tehdy udělalo velký dojem. A když nic jiného, tak jsem si říkal, jak je fajn, že aspoň někdy a někde v Evropě zájmy neekonomické převáží nad zájmy čistě ekonomickými.

Není ale smrt – a tedy třeba i vykácení lesa – nutnou součástí životního koloběhu?

Jistěže, všechno v přírodě umírá; zabíjení a umírání je principem hry, jenomže pokud vykácíme les, tak důsledky toho kácení si nějakým způsobem ponesou třeba ještě naši vnuci. Tady je strašně důležitá myšlenka, že v každém ekosystému, a ten Šumava je tímto úplně typický, běží čas úplně jiným tempem než v Praze.

 

To zní, jako byste říkal, že se na Šumavě zastavil čas. Tak to ale asi není, že?

My uděláme nějaké rozhodnutí, a to jestli to rozhodnutí bylo dobré, nebo špatné, se z pohledu krajiny ukáže nejdřív za čtyřicet, za padesát roků. Z pohledu těch kopců se ministři, ředitelé a jejich různá protichůdná rozhodnutí mění jak zrychlené postavičky na Staroměstském orloji; různorodí ministři, lobbistické skupiny a ředitelé tam přináší různorodé koncepce. Pokud plánování Šumavy bude do budoucna stále takto nesourodé, je téměř jisté, že konečné rozhodnutí bude špatné. Čas prostě běží úplně jinak v šumavských lesích a úplně jinak v Praze. Důsledky toho, co se děje teď, pocítí ještě naši vnuci, kteří už si ale dávno nebudou pamatovat jména těch konkrétních ředitelů a ministrů.

Čili je kácení jednoznačně špatně za všech okolností? A i při značném přemnožení kůrovce, jaké Šumava tyto roky zažívá?

SumavaJeden z možných způsobů obrany proti kůrovci kácení nepochybně je. Ovšem je velká otázka, na kterém místě a v jakém rozsahu. Řekl bych, že pokud vědecká komunita varuje proti tomu, co se na Šumavě děje, je opatrnost minimálně na místě. Je nepochybně potřeba celou tu věc zastavit, rozvážit a uvědomit si, že pokud uděláme tak razantní zásah do přírody, tak důsledky si poneseme minimálně dalších čtyřicet roků.

Problém tedy vidíte v přílišné zbrklosti státních úředníků?

Bohužel důvěra občanů ve vládní instituce je u nás jedna z nejhorších v rámci celé Evropské unie, a to naneštěstí oprávněně. Mezi lidmi panuje naprosto pochopitelná, oprávněná a empirií podložená nedůvěra k vládním ůředníkům. Pokud se občas rozkryje nějaká kauza, je to jen špička ledovce. Domnívám se, že nikdo soudný si nemyslí, že se při rozhodování v této zemi zohledňuje příroda. Pokud je v šumavské kauze něco takhle temného, nejasného, nevysvětleného a právnicky nepodloženého, tak je nejvyšší opatrnost na místě.

Máte se Šumavou spojené nějaké osobní vzpomínky?

Šumava je pro mě určitou paradigmatickou zemí. Kdysi, když mi bylo asi devatenáct roků, šel jsem sám v šumavských kopcích a sledoval mne tam nějaký ochránce přírody. Dával pozor, jestli sejdu z označené stezky, a když jsem sešel, tak hned se za mnou hnal, aby mně domluvil a pokutoval. Shodou okolností to bylo přesně na místě, kde se to mnohem později, v první vlně kácení, celé vykácelo. Od té doby jsem si říkal, že už nebudu respektovat žádná pravidla, která se týkají bivakování v přírodě. Protože najednou si člověk uvědomí absurditu celé věci. Tam, kde se dřív pokutoval ten jeden neopatrný krok z cesty, potom vjede těžká technika a celé to zlikviduje. Pro dospívajícího člověka to byl hodně silný argument.

Co si myslíte o letní občanské blokádě těžby v cenných částech šumavských lesů?

Pokud má fungovat občanská společnost, tak se má projevovat právě tímto způsobem. Ten projev je hodný obdivu a konec konců kázeň a řekněme zdvořilost těch ekologických aktivistů je bezděčným svědectvím toho, že v našem státě ještě existují lidé, kterým o něco jde a kteří neváhají obětovat svůj čas a své finance, aby zdarma posloužili dobré věci.

Odnášíte si z této letní kauzy aspoň něco kladného?

Myslím, že poselství té kauzy spočívá v tom, co si díky ní můžeme uvědomit. Málo naplat, máme-li my i náš národ za něco stát, je potřeba si aspoň někdy uvědomit, že peníze jsou až na druhém místě. Jsou důležitější hodnoty, než jsou ty ekonomické. Pokud máme něco předat dalším evropským generacím, má smysl chránit nejen druhy, které považujeme za důležité, vzácné či vymírající, ale i krajinu okolo nich. Národní parky jsou tedy úplně stejné kulturní bohatství jako slavné chrámy, hrady, zámky či obrazy. Patří naprosto rovnocenně do celého kulturního dědictví. Takže podobně jako obětujeme velké částky a velké úsilí, abychom chránili architekturu středověku, sochařská díla a podobně, tak úplně stejně má smysl chránit i přírodu.

Může se k současným otázkám životního prostředí nějak postavit křesťanství? Má k těmto problémům přírody vůbec nějak promluvit?

Tradiční etika se vždycky zabývala třemi důležitými rozměry. Vztah ke druhému člověku - nezabiješ, nepokradeš, nebudeš lhát. Vztah ke mně - jak zacházím se svým časem, jak se vzdělávám, pracuji na sobě a podobně. A za třetí pochopitelně v náboženském kontextu - vztah k Bohu. Teprve v druhé půlce 20. století jsme k tomu byli nuceni přidat i čtvrtý vztah. A to vztah k přírodě. Do 60. let nikoho nenapadlo, že se můžeme chovat neeticky nejenom na Zemi, ale také vůči Zemi. Tím vzniká enviromentální etika, tedy odpovědnost nejen za sebe, za druhého člověka a za vztah k Bohu, ale také odpovědnost za krajinu, ve které žijeme. Dle křesťanského či židovského chápání je ochrana přírody něčím intuitivním a velmi zásadním.

Přestože říkáte, že příroda je pro křesťany důležitá, příliš často se o ní nezmiňují. Jak konkrétně může vypadat křesťanský příspěvěk do debaty o životním prostředí?

Pokud přijmeme vizi Tomáše Akvinského Bůh jako velký umělec a příroda jako umělecké dílo, pak každou procházkou v přírodě jako bychom se procházeli vnitřkem sochy, vnitřkem nějakého obrazu. Tomášovými slovy řečeno přibližně jako: ta krása uměleckého díla mně otevírá oči pro krásu umělce. Tedy pokud bych měl napsat článek o nějakém slavném malíří, nejdříve bych se podíval na to, co namaloval. Poznávání přírody je z židovsko-křesťanského úhlu pohledu teologickou záležitostí. Je to v zásadě způsob modlitby. A vyhubení každého dalšího rostlinného či živočišného druhu jako by umenšovalo obraz Boží v očích člověka. Jako bychom při studiu toho zajímavého malíře zlikvidovali jeden, dva nebo tři jeho obrazy. Tím se už cosi důležitého o malíří nikdy nedozvíme.

O jaké kořeny se zájem o přírodu může v křesťanské víře opřít? Navazuje na nějakou mohutnější tradici?

Ochrana přírody má být něco velmi intuitivního. Aniž bychom k tomu měli teoretické znalosti, tak by se věřící člověk měl naprosto bezděčně zabývat ochranou přírody. Konec konců, křesťanství se vždycky staralo o ty, kteří byli nějakým způsobem bezmocní: domovy důchodců, hospice, špitály, dnes nemocní AIDS. Ale také ochrana života, který buď ještě anebo už není schopný artikulovat svá práva. Tím připomínám nervozitu, která se týká potratů či eutanasie. Otázka dnes zní, zda nemáme hájit také „němé tváře“, které nejsou schopné artikulovat svá práva vůbec. Neměli by křesťané jít v první linii a bojovat za ochranu, řečeno slovy svatého Františka z Assisi, malých bratří a sester?

Moderní biologie se ale dnes spíše než na druhy soustředí na zachování přírodních prostředí a procesů. Překračuje i křesťanství zmíněnou rovinu „lásky ke zvířátkům“, jakou bývá přístup Františka často zjednodušovaný?

Tuto zemi máme z židovsko-křesťanského úhlu pohledu v pronájmu. Křesťanství jde ještě mnohem dál. Je mnohem radikálnější třeba i než ta představa sedmé generace, která říká, že se máme starat o přírodu tak, aby to pocítili ještě naši vnukové v sedmé generaci. Křesťanství naproti tomu říká: „Ne, my jsme tady na Zemi jenom v podnájmu, my nejsme odpovědní našim dětem či vnukům, ale my jsme odpovědni Bohu.“ Stejně jako nemůžu vykládat rodičům, jak je mám rád, a přitom domlouvat rozprodání jejich skříní, stolů a celé domácnosti, nemůžu likvidovat zařízení planety a druhy, se kterými sdílíme tento prostor a čas, a přitom vykládat Pánu Bohu, jak jsem zbožný.

Nemluvil byste jinak, pokud byste na Šumavě žil a doslova za humny vám v rozpadajícím se dřevě „tlely miliony“?

Chápu, že pro všechny obyvatele Šumavy, a to jak vesniček na české, tak na německé straně, je důležitá otázka využívání prostoru národního parku. To se týká užitku ze dřeva, které tam roste, případných sjezdovek, hotelů a podobně. Je přirozené, že obyvatelé těch vesnic se chtějí mít ekonomicky dobře. Na druhé straně, má-li náš život k něčemu být, pak stojí za to, máme-li to štěstí, že žijeme v místě, které je tak neobyčejně cenné, tohle místo chránit. Jsou totiž zájmy, které jsou důležitější než ty ekonomické.

Tyto neekonomické zájmy na nás ale často doléhají menší silou než nedostatek peněz nebo ztráta zaměstnání.

Z lékařské etiky víme, že anglické slovo zdraví - health je odvozené ze slova whole – celek, anebo dokonce holy - svatý. Byla by iluze si myslet, že jsme schopní žít zdravé a šťastné životy uprostřed rozbitých rodin a rozbité přírody. Tedy pokud máme to štěstí a žijeme v místě, které má svoje charisma, kouzlo a kulturní bohatství, které je stejně cenné jako kulturní bohatství všech schraňovaných staveb, obrazů a soch, tak potom jsou věci, které jsou důležitější než zájmy ekonomické. I když často smýšlíme opačně, tak málo naplat. Má-li náš život za něco stát, peníze nesmějí být na prvním místě.

Rozhovor vedl Jan Skalík za Zelený kruh, občanské sdružení. Projekt byl spolufinancován grantem Ministerstva životního prostředí ČR. Fotografie šumavských lesů: Wikimol / Wikipedia.org / CC-By-Sa