Čekáme v letištní hale v Ammánu. Noc je dlouhá a únavná. Právě máme za sebou putování po Jordánsku, Sýrii a Libanonu. Vzpomínek je bezpočet a nadšení neutichá. Jenže ta únava… Zkoušíme zavřít oči a snad i spát, moc to nejde. Spravit náladu by nám možná mohlo jedno kapučíno. Jenže to čekání… Kapučíno je náhle tatam a čas, zdá se, nespěchá. Ne teď. Čím víc se TAM přibližujeme, je to náročnější. V tu chvíli jako by jedna jordánská noc byla delší než šest let a čtyři měsíce jiného čekání. Otvírám jedno oko, druhé by ještě radši spalo. To první pozoruje začínající ruch v okolí našeho dočasného letištního přebývání, to druhé sleduje matně blikající písmenka na monitorech opodál. Konečně to naskočilo. Letíme, směr Tel-Aviv! Takový krátký let, říkám si. To je dobře, budeme tam hned. Takový krátký let a abychom se při něm případně nenudili, piloti nám jej „zpestřují“ houpajícími turbulencemi. Izraelští mladíci se, zdá se, baví. Asi jsou na takové pohyby zvyklí. No, já bych už raději stála pevnýma nohama na zemi.

Na zemi svaté. To přistání na její půdě na mě moc zapůsobilo. Je to druhé setkání s ní, po více než šesti letech. Čeká nás nové svatozemské putování. Ještě chvíli však musím jinak hýčkat svoje natěšené srdce. Při procházení k celní kontrole se kochám pohledem na kolemjdoucí ortodoxní židy. Je prostě skvělé vidět je zas. Pomalu se řadím do fronty směřující k pasové kontrole. Kterou si vybrat? Dobře si uvědomuji, že jsem byla od sousedů obdarována razítky, které mohou vzbudit nejednu pozornost. Zvláštní, divím se, ta paní nic nenamítá. Vítězoslavně kráčím dál a ejhle, jedna mladá žena mi pas kontroluje zas a dokonce nechce dát zpět, když po něm natahuji ruku. Téměř z ničeho nic k ní přispěchá nějaký mladík. Zával otázek už je tu. Proč a proč a proč? No, protože, protože, protože…, vysvětluji a přestávám si libovat v zajímavém cvičení jazyka v okamžiku, kdy bystrá oka začínají zkoumat administrativu kolem mého zavazadla. Zavazadlový lístek je totiž na jiné jméno. Náhle se objeví i naši průvodci a už v tom nejsem sama. Na lístku je totiž jméno jednoho z nich a to stejné je na lístcích kufrů našich všech. Zvláštní šlamastyka. A co víc. Mezitím zmizela i sestřička. To už zavání dobrodružstvím… Naštěstí se zase objevila! Po asi hodinovém výslechu v odvlečeném ústraní konečně nasedáme do našeho auta a míříme do Davidova města – do Betléma. Během cesty mě provází takový zvláštní pocit utlumující prvotní nadšení, ale věřím, že záplata se jistě brzy najde a ne jen jedna.

Betlém Projíždíme svatým městem Jeruzalém, na chvíli se zastavujeme cosi vyřídit a netrvá dlouho a město vánočního příběhu v Palestinské autonomní oblasti nás vítá. Připojujeme se k nové skupině a prvním místem našeho betlémského putování se stává Pole pastýřů na betlémském předměstí Beit Sahur. Na tomto místě pastýři přijali od anděla radostnou novinu o narození Božího dítěte, které se odehrálo nedaleko odtud – v centru všeho betlémského dění. Rozhlížíme se po polích a pastvinách v okolí, prolézáme staré jeskyně a navštěvujeme taky jednu z těch novějších, zbudovanou ke slavení mší. Tady jsme slavili první betlémskou mši kdysi a v sousední za malou chvíli prožijeme nyní. Připadá mi, že dosud stále sním. Ba ne, sen se splnil a skutečná realita je tu. Budeme procházet Betlémem individuálně (!), napadlo mě. Mým velkým štěstím je, že mám k sobě někoho, kdo souhlasí. S Polem pastýřů se loučíme u brány, kde nejen místní nápis volá „Sláva na výsostech Bohu“. Je to nápis tyčící se u brány našich minulých modliteb. Ještě se chvíli vezeme autobusem do obchodu se suvenýry patřící místním křesťanům. Nákupem je chceme podpořit. Líbí se nám ručně zhotovené výrobky z vonícího olivového dřeva: růžence, křížky a hlavně malé či o kapku větší betlémy. Zamlouvají se mi také čajové hrnky s barevnými obrázky Betléma i dalších svatozemských měst nebo výmluvným nápisem „šalom.“ V obchodě nabízejí taky dobrá vína ze zdejších vinic. Hned je letím koštovat a hlavně kupovat. Nákupům jinak moc neholduji a tak už pokukuji, jak odtud vykročit „do světa“.

Procházíme Betlémem. Zanedlouho zahlédneme kostel sv. Josefa s hotelem, v němž jsme bydleli tenkrát, a navštěvujeme to místo i teď. Odtud je vidět až tam, kam právě míříme. Plni očekávání pokračujeme do středu Betléma, k bazilice Narození Páně, k mystickému místu s hvězdou. Z prostranství před bazilikou procházíme nizoučkým vchodem (120 cm) a skláníme se před tajemstvím, které chrám uchovává. K posvátné hvězdě je blízko a my se k ní dostáváme s laskavým dovolením místních v protisměru a nemusíme tak čekat na ono mimořádné betlémské setkání dlouho. Pomalu a jistě sestupujeme dolů a za okamžik pokládáme svoje ruce a především srdce na čtrnácticípou hvězdu naděje – na místo, kde se z Marie Panny narodil Ježíš Kristus, na místo, kde se zrodila Láska pro celý svět. Po zastavení v katolické části jeskyně Narození zvané jeskyně Mágů se uchylujeme úplně vzadu k tiché modlitbě. Jsme přímo u zdroje – tady se narodil Boží Syn a náš Spasitel. Tady před dávnými časy zasvitlo světlo svítící a hřející v lidských srdcích dodnes. Tady jsme nyní s Ním a zároveň se všemi, jež nosíme ve svém srdci. Prožitek je ještě umocněn významnou skutečností – uvědomuji si znovu a zas, že jsem na tomto posvátném místě s někým, koho mám ráda. To je velký, veliký dar.

Betlém Odebíráme se dál a v kostele sv. Kateřiny potkáváme naši poutnickou skupinu. Meditujeme u povedeně zhotovené podobizny Jezulátka ležícího na slámě a navštěvujeme také tři jeskyně blízké jeskyni Narození: jeskyni sv. Josefa, snoubence Panny Marie, jeskyni sv. Jeronýma, který se tu dlouhá léta zdržoval a sepsal latinský překlad Písma a malou jeskyňku sv. Mláďátek – chlapců, které dal zabít Herodes. Posledním místem prvního poutního dne v Betlémě je jeskyně Mléka s novou kaplí, kterou tu nechali postavit věřící ze Slovenska. Proč jeskyně Mléka? Vypráví se legenda, že před útěkem do Egypta zde Panna Maria kojila Ježíška, mléko jí ukáplo a celá jeskyně zbělela. Mléčná jeskyně se stala jeskyní útěchy především pro ženy a matky volající o pomoc v těžkém období jejich života. Modlitba v jeskyni je zároveň příležitostí děkovat za mimořádný dar života, jejž jsme obdrželi od Boha skrze naše rodiče. Den se schyluje ke konci. Zastavujeme se ještě v místní kavárně na čaj a z hotelového pokoje pak posíláme pozdravy k místu nám tolik drahému. Také je odtud v dáli vidět pevnost krále Heroda Velikého – Herodium. My se vrátíme…

Opravdu. Do jeskyně Narození Páně opět směřujeme z Jeruzaléma, kde jsme strávili nezapomenutelný den s vlastním programem. V Jeruzalémě nasedáme do místního palestinského autobusu plného Arabů. Během jízdy městem přistupují na křižovatkách další domorodí pasažéři, takže je cesta veselá. Projíždíme někde podél Betléma, cestou nám dosud neznámou, čemuž se trochu divíme. To je přece jiná trasa než obvykle. Pohled na krajinu je zajímavý, ale… kde je Betlém a autobusové nádraží? Na konečné zastávce nás vítá místní taxikář. Naším přáním je vrátit se k vánoční hvězdě, prý jsme celkem daleko a máme se tam nechat odvézt. To se podařilo a my u ní klečíme znovu…

Jsme tu. Vrátíme se zas? To přání si uchovávám v srdci a uvědomuji si, že tak jako nyní, můžeme do Betléma putovat dnes a denně. Putujeme spolu se všemi, které vnímáme jako dar, se vším, co jsme, máme i nemáme. Se všemi starostmi i radostmi, o Vánocích i mimo ně. Při tomto putování nechť je vždy naším cílem Betlém jako domov lásky, naděje, přátelství, porozumění, radosti a dobroty.