V soupeření mezi eurooptimisty a euroskeptiky se ztrácí podstata věci

Debatu o společných evropských vizích zdá se zcela zastínilo řešení dílčích praktických otázek. Bez široké shody na základních východiscích a dlohodobých vizích budou ale sebelépe míněné dílčí kroky často vnímány jako diskutabilní a nedostatečně legitimní.

Události donedávna chápané jako milníky na úspěšné cestě – jako kohezní politika (dotace méně rozvinutým regionům), možnost volného pohybu osob (Schengenská dohoda), společná měna či možnost pracovat v té zemi, kde chceme, jsou najednou vnímány rozpačitě, ne-li rovnou odsuzovány jako cesta špatným směrem.

Přitom, jak se zdá, není na vině jenom krize společné měny, léta fungující bez dostatečně provázané fiskální politiky. Někteří politici a snad i část veřejnosti vnímají citlivě i volný pohyb lidí – když jde například o uprchlíky, kteří pronikli do jižních zemí Evropy a snadno mohou zamířit na sever. Nezávisle na tom se obávají nekontrolovaného pohybu mafiánů a také nejsou nijak nadšeni z toho, jak snadno – alespoň slovně – mohou slovenští lékaři zanechat své pacienty a vyrazit podobně jako jejich čeští kolegové za lepším živobytím dál na západ.

Ostatně politici často citují politology a právní experty, kteří evropské smlouvy charakterizují jako smlouvy odlišné od smluv "národních" i mezinárodních. Jde o novou, nevyzkoušenou podobu vztahů, které možná usilují zlepšit život Evropanů, zároveň však jejich originalita živí značné pochybnosti. Výsledkem je, že debata o budoucnosti Evropy se v médiích zplošťuje na podporu společné měny v rámci více integrovaného Starého kontinentu, či na posílení role národních států a rozvolnění unijních smluv na klasické mezinárodní dohody. Skutečně je ale cílem desetiletí vytvářené společné Evropy "jen" ta či ona podoba státního uspořádání? Netápeme v debatách o dalším směřování společné věci prostě proto, že považujeme samotný cíl procesu sjednocování za samozřejmý, aniž by o něm panovala shoda mezi starými a novými členskými zeměmi? Mezi bohatými i chudšími regiony? Shodnou se vůbec Evropané, jimž záleží na budoucnosti jejich dětí a jejich země, na tom, k čemu by principiálně měla Unie směřovat – bez ohledu na politické uspořádání?

Zabezpečení lidské důstojnosti pro všechny

Smysl Evropské unie bývá jedněmi zdůvodňován rozšířením vnitřního trhu, hospodářským růstem a větší rolí v globalizujícím se světě. Druzí zdůrazňují, že jedině vzájemná provázanost napříště zabrání bratrovražedným válkám mezi evropskými zeměmi. Jiní vidí evropské vazby spíš jako doplněk individuálních a svrchovaných států. Protože lidé "potřebují hranice" a demokracie je možná jen v rámci klasických evropských států. Jde ovšem vposledku o politické uspořádání či výhodná pravidla volného obchodu? Nenaznačuje sama Charta lidských práv OSN, že cílem není ta či ona podoba monarchie, demokracie, svrchovanosti či federace a tak dále, ale životní podmínky lidí, zabezpečení lidské důstojnosti pro všechny?

O sjednocení Evropy usilovali mnozí panovníci a diktátoři. Existoval i koncept komunistické Evropy. Prosadila se však jiná varianta. Robert Schuman a Jean Monet svoji vizi postavili na smíření evropských národů a odpuštění (namísto poválečné odplaty), na vytváření vztahů na základě soutěživé spolupráce, solidarity a subsidiarity. Je zvykem při vzpomínání na kořeny Evropské unie a "otce zakladatele" vyzdvihovat, že jejich záměrem bylo, aby už nikdy nedošlo k vzájemným válkám v Evropě. Jejich touha přirozeně vyplývala z jejich pojetí lidské svobody, jež je výsostným projevem lidské důstojnosti, o jejíž docenění jim šlo především. Schuman, jakožto politik, usiloval především o vymanění těžkého průmyslu z politicko-mocenských her a o podporu evropského občanství formou vytvoření evropského parlamentu. Otázku konkrétní institucionální podoby unie nechával otevřenou. Monet, ekonom a národohospodář, zdůrazňoval ekonomické přínosy volného obchodu a viděl evropskou budoucnost v konkrétním federativním uspořádání. Jaksi samozřejmou hybnou myšlenkou obou mužů ovšem byl křesťanský důraz na respekt k lidské důstojnosti člověka jako obrazu Božího a odtud vycházející křesťanské pojetí svobody spjaté s osobní odpovědností, schopností odpouštět, solidárností a odvahou přenechávat rozhodnutí na úroveň těch, jichž se týká (subsidiarita).

Stojí-li dnes Evropa na rozcestí, nejde „jen“ o krach společné měny a jí zosobněné důvěry, nejde „jen“ o riziko poklesu HDP o desítky procent a o hry tržního mechanizmu. Nejde dokonce ani „jen“ o zřetelný pokles životní úrovně. Jde o debatu o vizi Evropy hájící svobodu a bezpečnost jednotlivců: Pokud se nedokážeme přihlásit k tomu nejlepšímu z živého historického odkazu Evropy včetně výše uvedených hodnot, těžko dokážeme nalézat trvalá řešení aktuálních naléhavých výzev.

Autor je biskup a předseda rady Iustitia et Pax při ČBK
Titulky redakční

^{Foto: Wikipedia.org / Petr Vilgus / CC BY 3.0}