Je možno tak činit s mnoha otazníky. Číst ji jako beletrii, detektivku, notovou osnovu, zápis kronikáře, filosofický spis, náboženskou příručku? Nakládat s ní jako s klasickým literárním, hudebním či uměleckým dílem? Jako s dívkou, do které jsme se zamilovali a pak ji poznáváme? Naslouchat jí jako orchestru, nebo ji jako orchsetr dirigovat? Je třeba ji nahlížet jako mosaiku, ledovec, nebo „puzzle!“? Tyto a mnoho jiných podnětů a různých alternativ nám předkládá Jaroslav Vokoun ve své knize Číst Bibli zase jako Bibli (Česká biblická společnost, prosinec 2011, 238 stran, 249 Kč).

Docent Jaroslav Vokoun vyučuje na katedře filosofie a religionistiky Teologické fakulty Jihočeské univerzity. Autor není až tak kontroverzní. Snad jen místy trochu provokativní, aby narušil zažité zvyklosti a jednostrannosti, jimž jsme přivykli. Stává se nám to každému. Z toho nás má vyvést deset, dvacet, třicet rozlišných přístupů, jak s Biblí nakládat, což je třeba ocenit. Autor se váže jednak na různé autory, jichž prostudoval skutěčně spoustu. Předkládá nám jeich koncepty a komentuje různé interpetační „školy“. Dostává se nám tak do ruky kniha, která je dobrou příručkou a rádcem, jak k Bibli přistupovat, jak s ní nakládat, čeho se varovat, oč se pokusit.

Zkrátka nepřijde čtenář, ať je z kterékoli církevní tradice. Zastavme se u toho, jak nám jsou zde předloženy. V „konfesijní hermeneutice“ nejprve připomene základní římskokatolické principy výkladu Písma (Písmo svaté je Božím slovem v lidských slovech; je zdrojem víry, naděje a lásky Božího lidu a světlem pro svět; Zjevení v Písmu má historický charakter a je užívána historická metoda ve výkladu; Filologická a litarární analýza textu; Poznání ve víře se děje pod vedením Ducha svatého; Předporozuměním je celá tradice víry; interpretace je součástí živé tradice; Obsah Písma je ozřejměn vedle doslovného smyslu duchovním a hlubším s bohatstvím významů a aktualizací); Pro římskokatolickou tradci zůstává ovšem stěžejní autoritou magisterium.

Pro pravoslavnou tradici jsou ústřední spásné události, společenství Božího lidu, zvěstování a kázání. Jedná se o svátostné a liturgické dění. Individuální četba Písma v pravoslavném pojetí vnáší nebezpečí individualistického přijímání spásy, „zatímco podle Písma Bůh zachraňuje v prvé řadě svůj lid a pak teprve jednotlivce, když je zapojuje do svého lidu“. Podstatné jsou čtyři principy pravoslavné tradice:

1)Věrnost Písmu jako Božímu slovu;
2) Věrnost tradici;
3)Věrnost kritickému rozumu jako daru Božímu;
4)Věrnost Duchu svatému.

Anglikánský přístup k Bibli je líčen jako spojení reformačního důrazu na evangelium s historickou strukturou církve. V mnohotvarém anglikanismu rodící se metodismus je vypodobněn se svým důrazem na osobní zkušenost, lásku a rozumnost - spíše ve služebné roli. Konečně luterský přístup je určen tím, že Boží slovo je nejdříve Bůh v Ježíši Kristu.

Luterské principy pak jsou shrnuty do pěti bodů :

1) Nový zákon interpretuje Starý,
2) Jasná místa vykládají to, co je nejasné,
3) Písmo vykládá samo sebe,
4) Co přináší Krista, je pravda,
5) Interpretace Písma se děje v církvi.

Dále se můžeme více dovědět o hermeneutice evangelikální, charismatické a judaismu. Podnikneme výlety do mladé církve, stejně jako středověké. Také se dočkáme i „sedmi pravidel midraše“:

1) Vyvozování významnější z méně významného,
2) Vyklád podobným biblickým místem,
3) Vytvoření obecnější pravidla z implikace určitého místa,
4) Vytvoření obecnější pravidla z kombinace určitých míst,
5) Shrnutí dílčích pravidel do obecného,
6) Vyvozování souvislostí,
7)Výklad instrukce z celku Písma.

Vše je aplikováno a novozákonních textech. Dále se dovíme o pnutí přístupů moderny a postmoderny, historicko-kritickém přístupu a jeho ziscích i ztrátách. Vlastní autorova reflexe se v druhé části klnihy děje na řadě biblických textů, zvl. ze Skutků sv. apoštolů a hledá paradigmata pro naši dobu. Docela na závěr se zabývá vztahem teologie a filologie na příkladech třech autorů: Jany Nechutové, Petra Pokorného a Petra Piťhy. Kupodivu Jaroslav Vokoun pominul homiletický a liturgický přístup prof. Pavla Filipiho.

Poté, co se probereme spoustou nejrůznějších konceptů, jak s Biblí nakládat, chce se nám samovolně říci: „číst ji - jako samu o sobě“. Prostě nechat ji na sebe působit, text sám. I jako ten inkoust, literu, tisk, což má zaslíbení apoštola Pavla ohledně Ducha, který mrtvou literu oživuje. Průvodce texty si toho je vědom, když zdůraňuje duchovní četbu Písma. Snad mohl běžné čtenáře (nemusí jimi vůbec být jen faráři!) také více vést ke konkordančnímu zkoumání. Doporučit pomůcky jak knižní (odkazy u veršů a výkladové poznámky, aktuálně v Jeruzalémské Bibli a Českém ekumenickém překladu aj.). Doporučeny mohly být také různé cizojazyčné i české překlady Bible na internetu (http://www.bibleserver.com ; http://www.biblenet.cz  České biblické společnosti s vyhledáváním pojmů). Nicméně Jaroslav Vokoun zřejmě dosahuje svého cíle, pokud naplníme jeho přání. Například budeme číst Bibli jako setkání s Bohem. Budeme číst Bibli ve vztahu k dnešnímu světu a životu. A také „musíme připustit, že to, co říká, může být i proti mně“. A pokud porozumíme, budeme i aplikovat. Prostě: Budeme číst Bibli zase jako Bibli!