Romuald Štěpán Rob ve své reakci vyzval k diskuzi. Mohu ho ujistit, že naši akci, ať již ji nazveme demonstrací, modlitbou či prostě veřejným vyjádřením názoru, provázejí od počátku vážné a dlouhé diskuze o jejím smyslu a obsahu. Budeme v nich podle svých možností pokračovat, s každým, kdo o to bude mít zájem, na prvním místě s panem arcibiskupem Dukou, jemuž jsme dopředu poslali oznámení o akci s osobním dopisem.

Výtka, že si k protestu vybíráme příležitost, kdy osoba, kterou kritizujeme, není přítomná, je vážná. Přesto si myslím, že načasování naší akce lze ospravedlnit. Hlavním motivem, který nás vedl k tomu zvolit právě tu formu vystoupení, kterou jsme zvolili – veřejnou formu nenásilného shromáždění, či „demonstrace“, spojené s přímluvnou modlitbou, je starost o to, že církev, k níž se skutečně hlásíme, ztrácí schopnost oslovovat mnohé lidi a skupiny obyvatel, které by podle nás oslovovat mohla i měla.

Bojíme se, že v situaci, kdy je církev vystavena řadě žalob kvůli restitucím a čelí vlně negativních reakcí, může symbolika spojená s udělením kardinálské hodnosti, symbolika moci, ještě přispět k tomu, že církev bude vnímána jen jako bohatá, zabezpečená instituce, která se přátelí s mocí a s mocnými.

A to navzdory tomu, že církev u nás a její pastýři včetně Dominika Duky toho formou charity dělají mnoho pro chudé, nemocné a potřebné, jak správně napsal autor. Normální komunikace s demokraticky zvolenými představiteli státu je určitě potřebná. Nikomu není možné upírat jeho názory. Ale k demokracii patří i možnost veřejně projevit nesouhlas.

Prezidentův projev ve Staré Boleslavi s jeho jednostranným odsouzením sociálního státu je podle nás v rozporu s jednou podstatnou částí sociální nauky církve. Vždyť to byly právě křesťanskodemokratické strany, kdo v poválečné Evropě uváděl myšlenku sociálního státu do života.

Představitelé církve tím, jak nekriticky prezidentův projev přijali, podle nás promeškali příležitost postavit se za sociální učení církve. Třeba tím, že by se zamysleli nad tím, jaký model sociálního státu je pro současnost a budoucnost nosný. Je poctivé přiznat, že máme svoje politické přesvědčení. Myslíme si, že církev málo oslovuje ty, kdo jsou nejvíc zasaženi dnešními úspornými opatřeními a reformami. Nechceme se ale schovávat za církev a využívat toho k politické propagandě.

Neděláme si nárok na to mluvit za celou církev. Nemyslíme si ani, že máme patent na to být „sociální“. Asi to, jak napsal o. Romuald, ani sami pořádně neumíme.

Opravdu si nemyslím, že by náš protest mohl získat víc mediálního času a prostoru než slavnost přenášená v přímém přenosu v televizi. Divil bych se tomu. A jestli ten mediální prostor skutečně získáme, věřím, že pro mnoho lidí u nás to může být malý důkaz toho, že církev mluví mnoha lidskými hlasy a k různým lidským uším.


Autor vystudoval historii, bohemistiku a ekumenickou teologii. Pracuje jako redaktor nakladatelství Vyšehrad a externě vyučuje na ETF UK v Praze. Je členem ČSSD a podílí se na fungování Křesťansko-sociální platformy této strany.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.