V reakci na náboženské války 17. století koncipoval anglický filosof Thomas Hobbes představu Leviathana, pozemského boha – státu, jenž by jako odpověď na nejistoty a strachy oné doby garantoval svobodu jednotlivce a mír. Toto řešení problému společenského řádu se ovšem dnes ocitlo v krizi. V posthobbesovské společnosti se proto objevuje volání po životaschopných alternativách. Jednou z těch nejpropracovanějších je subsidiarita, a proto bych ji alespoň krátce na základě výsledků práce italské Nadace pro subsidiaritu představil.

Klasického vyjádření se subsidiaritě dostalo v encyklice Pia XI. Quadragesimo Anno z roku 1931: „To, co mohou jednotlivci provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, to se jim nemá brát z rukou a přenášet na společnost. Stejně tak je proti spravedlnosti, když se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou vykonat a dobře provést společenství menší a nižší. Neboť každý společenský zásah svým působením a svou přirozenou povahou má přinášet pomoc údům těla společnosti, nikdy je však nemá ničit a pohlcovat.“

Subsidiarita není jen mrtvým principem z církevních dokumentů, nýbrž živou součástí politické zkušenosti. Tak např. na jejím základě byly formulovány a realizovány v posledních dvaceti letech různé politiky (sociální, vzdělávací či zdravotní) nejbohatšího italského regionu Lombardie. V jádru subsidiarity leží, podle jednoho z nejvýznamnějších současných italských sociologů Pierpaola Donatiho, odlišná antropologie než ta, která charakterizuje osvícenský suverénní stát. Jeho východiskem je totiž nedůvěra a podezření. V hobbesovské vizi, která je matricí pro její moderní, tu více liberální, tu více socialistické varianty, navíc existují jen dva hlavní hráči: majetek vlastnící jednotlivci a suverénní stát. Tím je ovšem devalvována sociabilita člověka jakožto konstitutivní element obecného dobra. Subsidiarita chce naproti tomu dát prostor svobodným iniciativám jednotlivých osob i sociálních skupin, aby mohly být odpovědi na potřeby člověka co nejblíže lidským tužbám. Jejím východiskem je pozitivní antropologie, která uznává hodnotu každého individua a důležitost občanské společnosti.

Mezi dědice Hobbesovy vize politického univerza patří podle Donatiho jak klasický liberalismus, tak etatistický model sociálního státu. V jádru klasického liberalismu leží představa čistě jen sobeckého individua hnaného výlučně ekonomickými motivy. Mechanismem napravujícím zla způsobená chováním jednotlivců je trh, jenž je tajemně veden prozřetelností (neviditelná ruka trhu). Pro zastánce sociálního státu je zase stejně tak prozřetelným stát, avšak jak je stále více vidět, ten již není schopen odpovídat na výzvy komplexní postmoderní společnosti i na potřeby jednotlivých občanů. Jak ukázal britský ekonom Julian Le Grand, nedostává se mu stimulů k efektivitě a inovaci služeb; navíc je založen na povrchním chápání lidských potřeb. Ty umožňuje mnohem lépe vnímat subsidiarita, a to právě díky pozitivní koncepci lidské osoby. Podporu nachází i u papeže Benedikta XVI., který v encyklice Deus Caritas est napsal, že to, co dnes potřebujeme, je takový „stát, který by na základě principu subsidiarity velkodušně uznával a podporoval iniciativy pocházející od různých společenských sil, jež propojují bezprostřednost s blízkostí k lidem, kteří potřebují pomoc.“

Subsidiarita ukládá vládě jak negativní, tak pozitivní povinnosti. Vláda se jednak musí zdržet zásahů, pokud jednotlivci a jejich sdružení mohou vhodněji provést danou úlohu. Na druhou stranu má také pozitivní závazek pomáhat a podporovat, pokud je to nutné, svobodné iniciativy jednotlivců. Na lidskou bytost není pohlíženo s podezřením, ale naopak je vnímána jako někdo, komu je vlastní touha po dobru. Pozornost je třeba upřít i na rozvoj vztahů, jež realizaci dobra umožňují. Skrze lidské vztahy (tj. nejrůznější iniciativy osob a společenských skupin) dochází k socializaci lidských tužeb (tento termín si zastánci subsidiarity půjčují od nositele Nobelovy ceny za ekonomii Kennetha Arrowa). Právě tak je uznána hodnota lidského já v plnosti jeho přirozenosti a je možno přesněji odpovídat na konkrétní potřeby jednotlivců. Stát má být založen na respektu k důstojnosti každé osoby, a proto musí vždy jednat tak, aby zvyšoval autonomní schopnosti občanů. V tomto může být subsidiarita přitažlivá i pro nás.

foto: Thomas Hobbes - Wikipedie.com