Turínské plátno naruby

Nová kniha přináší novou hypotézu o Turínském plátnu - obrací ho proti církevnímu učení

Kultura a recenze / Rostislav Matulík / 23. dubna 2012

Turínské plátnoPo dlouhá staletí bylo takzvané Turínské plátno považováno svými příznivci za pohřební roucho Ježíše Krista, a svými kritiky za jeden z nejdokonalejších podvodů v dějinách křesťanství. Papežové, knížata i prostí poutníci už sedm století putují k této relikvii, aby ji uctili, zatímco vědci se ze všech sil snaží dokázat, že jde o falzum. Zejména v katolické církvi se traduje, že jde o plátno, do nějž bylo krátce po ukřižování zahaleno tělo Ježíše Krista, poté co jej z kříže sňali Josef z Arimatie a Nikodém. Plátno je unikátní tím, že je na něm pouhým okem viditelný negativní otisk mužské postavy. Název relikvie je odvozen od italského města Turín, kde je od roku 1578 uchovávána. Definitivní odpověď na otázku pravosti však neznáme, i když zatím nejdůkladnější průzkum radiouhlíkovou metodou z roku 1988 dospěl k závěru, že jde o podvrh, píše britský deník Daily Telegraph

Nyní přichází s novou teorií badatel z univerzity v Cambridge, který vydal knihu nazvanou Znamení. Čtyřicetiletý Thomas de Wesselow v ní prezentuje novou hypotézu, podle níž plátno skutečně nese otisk události vzkříšení, která je společně s ukřižováním v centru křesťanské víry. „Od dětství mě tato záhada zajímala a verdikt z roku 1988, podle něhož jde o falzum, na mě hluboce zapůsobil,“ řekl listu další z dlouhé řady badatelů, který nechal kariéry a zaměřil se na záhadu plátna. 

Před osmi lety byl de Wesselow úspěšným historikem v Královské koleji a získával si renomé novým a originálním pohledem na staleté debaty o renesančních obrazech. I když zůstal věrný staroslavnému anglickému univerzitnímu městu, slibnou kariéru pustil k vodě. Dnes patří do spíše obskurní skupiny, kterou sám s nadhledem označuje přezdívkou „rubášovci“. „V akademických kruzích je toto téma nevítané. Nikomu se nechce otevírat Pandořinu skříňku, ale mně ta záhada prostě nedala spát,“ přiznává v rozhovoru s reportérem Daily Telegraphu

Pro většinu stoupenců Turínského plátna ovšem nejde jen o výzkum, nýbrž o otázku jediného existujícího hmatatelného důkazu, že vzkříšení proběhlo přesně tak, jak to líčí evangelia. Věc je ovšem složitá, protože Vatikán, který od roku 1983 relikvii vlastní, oficiálně připouští pouze to, že jde o působivou připomínku Kristova utrpení a jeho ukřižovaného těla, nikoli o skutečné pohřební roucho. Navíc Svatý stolec akceptuje závěr radiouhlíkového testu jako definitivní. Týmy z univerzit v Oxfordu, Curychu a Tusconu v roce 1988 zkoumaly radiokarbonovou metodou odstřižený vzorek o velikosti jeden krát sedm centimetrů, který byl pro tato pracoviště rozdělen na tři díly. Došly shodně k závěru, že látka byla zhotovena kolem roku 1325 s 95procentní pravděpodobností plus minus 65 let. To odpovídalo známému faktu, že první historicky doložené vystavování plátna se konalo roku 1389, což vedlo k domněnce, že plátno je církevním padělkem. 

De Wesselow odmítá tento výzkum jako od základu chybný. Jako ateista se tak stává jedním z nejparadoxnějších stoupenců Turínského plátna. Věří v něj totiž více než papež. Je přesvědčen, že jde o pohřební plátno, do nějž bylo zahaleno nabalzamované tělo Ježíše Nazaretského. To by ovšem nebylo nic nového. Jeho 450stránková kniha Znamení, opatřená více než stostránkovým poznámkovým aparátem, však přináší ještě radikálnější tvrzení. Ustrašené Ježíšovy učedníky prý přivedlo k víře právě plátno, nikoli setkávání se vzkříšeným Ježíšem, jak to líčí evangelia. Jinými slovy, nebýt plátna, nebyla by ani víra ve vzkříšení a křesťanská víra vůbec. 

Na námitku reportéra Daily Telegraphu, že by tím vzaly za své dva tisíce let křesťanské teologie a víry, de Wesselow nedává odpověď. Není tedy jasné, zda je autorem, který opravdu věří ve svou teorii, anebo dalším chladně vypočítavým autorem, který kráčí ve stopách Ericha von Dänikena či autorů knihy Svatá krev a svatý grál, kteří také centrální událost víry interpretují krajně divoce a bizarně – od odhalení potomků Ježíše a Marie Magdaleny v jižní Francii po mimozemšťany. „Nejsem teolog, nýbrž historik umění. Snažím se nalézt nový úhel pohledu,“ říká pouze badatel. 

„Je zřejmé, že de Wesselow se pouští do zásadní debaty o fyzické povaze vzkříšení – šlo o tělesnou událost, nebo o symbolickou a nefotografovatelnou, jak tvrdíval kontroverzní durhamský biskup David Jenkins?“ Je pravda, že de Wesselow pochází z anglikánského prostředí a za své exotické jméno vděčí francouzsko-ruskému původu. Přestože však vyrostl v církvi, necítil se jí příliš ovlivněn. Pro formulování svých teorií má volné ruce. 

Plátno, které začal vystavovat v roce 1350 rytíř Geoffrey de Charny, se prý dostalo do Francie s křižáky, kteří do něj zabalili Svatý Mandylion neboli „obraz z Edessy“, další z údajných otisků Kristovy tváře a také jedna z nejsvětějších relikvií východního křesťanství. V desátém století obraz dovezl do Konstantinopole vojevůdce Ioannes Kurkuas a v době čtvrté křížové výpravy byl obraz uloupen a odvezen do Paříže, kde byl uložen ve sbírce relikvií krále Ludvíka IX. De Wesselow upozorňuje, že na záhadném vynoření se pláten plných 500 let po ukřižování není nic podivné. „Carravagia také objevili v 19. století a nikdo netušil, kde obrazy celá ta staletí byly,“ argumentuje. Hlavní důkaz pravosti však spatřuje v tom, že jako příměs tkaniny je použita bavlna bavlníku bylinného, běžně rozšířeného v zemích Blízkého východu, přičemž v Evropě nebyla bavlna známa až do 16. století, kdy ji Arabové přivezli na jih dnešní Itálie. 

Reportér Daily Telegraphu k tomuto výkladu namítá, že de Wesselow vychází v drtivé většině ze sekundárních zdrojů a vlastní výzkum plátna neprovedl. Opírá se především o britského badatele Iana Wilsona, který dělal radiouhlíkové testy a dnes žije na odpočinku v Austrálii. Autor to s určitým váháním připouští, brání se však poukázáním na plochost reportáží v první osobě. Idea souvislosti mezi plátnem a vzkříšením byla prý dílem okamžiku a napadla jej na zahradě jeho domku v Cambridgi. 

Jak ale vysvětí tvrzení evangelií, že vzkříšeného Ježíše vidělo kromě učedníků a žen celkem asi 500 lidí? Podle badatele nešlo o kolektivní halucinaci ani zázrak – zástupy se prostě chodily dívat na plátno a uvěřily, že vidí vzkříšeného Ježíše. Když mu redaktor Daily Telegraphu namítá, že je to tvrzení vhodné spíše do parodií skupiny Monty Python, brání se historik tvrzením, že pro učedníky muselo být samotné plátno velmi podivné. „Viděli otisk těla, které znali. Lidé na Blízkém východě v tehdejších dobách nebyli vůbec zvyklí vidět obrazy či zpodobnění těla. Proto na ně mohlo mít plátno takový vliv, že ztotožnili obraz se skutečným člověkem. Vnímali obrazy téměř animisticky. Kdykoli viděli odraz skutečnosti, domnívali se, že vidí samotnou skutečnost. Obraz měl pro ně obrovskou psychologickou váhu,“ přibližuje jádro své argumentace de Wesselow. 

Svérázný badatel navíc dokáže citovat Bibli lépe než leckterý farář. Upozorňuje tudíž na jedno z prvních svědectví o vzkříšení, které pochází od apoštola Pavla z 1. listu Korintským, kde apoštol dovozuje, že vzkříšení se netýká pomíjitelného těla. V knize opírá kunsthistorik svá kontroverzní tvrzení o všechny biblické pasáže o vzkříšení, včetně několika mimobiblických zmínek, které hovoří o Ježíšovi. Koneckonců pracoval na své knize osm let, tak by nás nemělo překvapovat, že je připraven odrazit každou námitku. „Přesto každá jeho odpověď přináší řadu dalších problémů,“ konstatuje Daily Telegraph

Především není uspokojivě vysvětleno, jakou metodou otisk vznikl. Hypotézy uvažovaly o reakci nabalzamovaného těla s povrchem roucha, působení plynů nebo elektromagnetických nebo radioaktivních vlivech. Skupina italských vědců, kterou vedl Luigi Garlaschelli, se nedávno pokusila vyvrátit domněnku, že plátno nese znaky díla, které nemůže být lidského původu, a že lidé ve 13. nebo 14. století by nebyli schopni podobný obraz vyrobit. Jeho tým dosáhl velmi podobného efektu tím, že plátno nahřál v peci a pak potíral vodou a poté do něj otiskl tvář dobrovolníka. 

„Možná pro nás zůstane Turínské plátno navěky záhadou,“ říká na závěr rozhovoru reportér Daily Telegraphu. De Wesselow to však rozhodně odmítá. „Jsem optimista. Myslím, že jednou budeme znát celou pravdu. Nevěřím v nevyřešené problémy a záhady,“ říká závěrem kontroverzní badatel. 

Rostislav Matulík je spolupracovníkem Českého rozhlasu 6 (www.rozhlas.cz/cro6)

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Jste spokojeni s výsledky voleb?
Ano, bude líp!
0%
 
Ne, ale neuhneme!
0%
 
Komunistům odzvonilo!
100%
 
Klidná síla se Starosty!
0%
 
Pustili jsme je na ně!
0%
 
(Počet hlasů celkem: 1)