V září loňského roku vyšel na tomto webu článek Jeronýma Klimeše o církevním manželství a tzv. církevních rozvodech, na který jsem reagoval stručně v několika bodech svým textem. Na moji odpověď Jeroným sepsal po delší době poměrně obsáhlou repliku. Tímto bych chtěl na ni pro určitou vyváženost alespoň stručně zareagovat. Pro čtenáře této stati bude pro větší pochopení jistě užitečné, pokud si předchozí texty nejprve také přečtou.

Předně je třeba říci, že není pravda, že současná církevní praxe (myšleno řádná církevní praxe, protože samozřejmě nedodržování norem je v lidských dějinách vždy přítomné, to ale je debata ohledně hříchu, ne o podobě svátostného manželství) není schopna řešit situace, kdy jeden z partnerů vážně ohrožuje duchovní nebo tělesné dobro druhého z manželů nebo dětí. Tím řešením je odluka. Tedy takové uspořádání, kdy manželé spolu nemusí (dočasně nebo trvale žít), nicméně nemohou uzavřít další sňatek a před biskupem slíbí sexuální zdrženlivost.

Dále bych chtěl zdůraznit, že trvám na tom, že u nás – alespoň v Brněnské diecézi – neexistuje plošnost prohlašování „manželství za neplatné“. Tvrzení doktora Klimeše v tomto bodě považuji za hrubě zavádějící a unfair, když si vypomáhá i tím, že ve své replice na moje vyjádření dokonce vytrhl poměr podaných žalob k počtu pozitivních anulací z kontextu vztahu k množství všech uzavíraných sňatků. Takové srovnávání však zamlčuje, že ne každý svoji kauzu soudu předloží a že ne každá předkládaná kauza je také přijata. Jinými slovy žalobu podají jen ti, v jejichž případě nějaké oprávněné důvody existují (žaloba stojí peníze), i proto je poměrně vysoká pravděpodobnost kladného vyřízení již přijaté žaloby. Správná proporce, pokud posuzujeme, zda se jedná o plošné prohlašování neplatnosti, je ve skutečnosti mezi množstvím uzavřených sňatků a prohlášením za neplatné – což je celkem dvacet případů za rok, tedy něco přes 1 % všech uzavřených sňatků. To zas není tak dramaticky vysoký počet a je snad uvěřitelné, že ve dvaceti případech za rok (pro celou diecézi) nebyli manželé způsobilí k uzavření manželství, nebo sňatek nebyl uzavřen řádně z jiného důvodu.

Na druhou stranu musím přiznat, že mne poněkud překvapilo, že Jeroným neuvedl ani v jednom ze svých článků ještě „ostřejší“ střelivo, totiž „argument“ poukazující na mnohem pokleslejší praxi v jiných diecézích či státech (s trochou nadsázky a nepřesnosti lze zobecnit, že čím blíže k Německu, tím je situace asi horší). Ale zde platí, že i kdyby praxe byla ještě výrazně neuspokojivější než je v současnosti, tak to nevypovídá nic o podstatě problému – to by v zásadě byla stejná logika, jako když někdo v minulosti popíral existenci očistce jen proto, že se setkal se špatnou praxí v otázce odpustků. Stejně jako tisícinásobným opakováním se z neřesti nestane ctnost, tak ani sebehorším zneužitím nějaké dobré věci se z ní nestane věc špatná. Čili i kdyby všichni církevní soudci byli zbabělci a podléhali mínění stran a společnosti a skutečně plošně prohlašovali manželství za neplatná, tak výsledek bude jen to, že se budou dopouštět hříchu a jednou se z toho budou zodpovídat. Na vlastní základ manželství a podmínek možnosti jeho anulace to nemá žádný vliv. Obdobně lze říci, že i když člověk tisíckrát zneužije svoji svobodu, neznamená to, že lidská svoboda je špatná věc.

Nyní k samotné podstatě problému. Rád bych však, aby argumenty v této debatě byly alespoň v jádru skutečně podepřeny ontologicky, nikoliv utilitaristicky nebo rádoby pragmaticky, jak k tomu často dochází při snahách prosadit permisivnější postoj v čemkoliv, a jak k tomu tenduje i doktor Klimeš ve svých článcích. Rádoby pragmatická argumentace ve smyslu „vždyť to stejně nikdo nedodržuje, a proto je lepší to povolit“ je vždy prvním, avšak téměř nikdy posledním krokem na kluzkém morálním svahu. S touto logikou totiž bychom mohli za chvíli zrušit zákaz i vraždy nevinného člověka, protože ten se „přece taky porušuje“, a v minulém století při komunistických a nacistických genocidách dokonce naprosto masově. Koneckonců tato logika už byla úspěšná při povolení potratů. Proč je to nepřijatelná logika? Z prostého důvodu: Z toho, že je nějaká norma porušována, nelze dovodit, že je nějaká norma dobrá nebo špatná. Nebo zobecněno ještě o jednu úroveň teoretické abstrakce výše: Jak už řekl Hume a po něm i Kant a další: Z toho, že něco je, nelze dovodit, že něco má (nebo nemá) být. K tomu třeba dodat, že toto samozřejmě platí pouze na pozitivistické úrovni; pokud bychom začali uvažovat i na úrovni metafyzické, tento závěr neplatí. To ale už je zcela mimo rozsah této debaty, protože Jeronýmovy argumenty „proti“ jsou vedeny téměř výhradně z pozice psychologie a sociologie, kteréžto vědy jsou samy o sobě v positivismu beznadějně uvězněny. Těch pár argumentů teologických (zřejmě aby bylo dáno za dost tomu, že se jedná o debatu mezi křesťany) je mírně řečeno tak nedostatečných a nepřiléhavých (viz níže), že nejsou schopny dokázat ve smyslu Jeronýmových tvrzení prakticky vůbec nic (viz také např. v minulých replikách užití podobenství O nových měších, principu graduality apod.).

Tak je tomu i v případě Klimešovy argumentace analogií Pavlovského privilegia (které samo jinak v církvi platí). Není dostatečně výstižná, respektive je prostě zavádějící, minimálně z jednoho důvodu: Apoštol Pavel má na mysli situaci, kdy jeden z manželů (původně obou nevěřících) následně uvěří a druhý z manželů odmítá konverzi druhého manžela strpět, respektive z důvodu praktikování víry prvním manželem manželství opustí. Kdežto situace, o které píše doktor Klimeš, je odlišná: Jedná se o dva věřící katolíky, kteří uzavírají manželství jako svátost a při tom výslovně sobě navzájem i Bohu slibují jeho nerozlučitelnost. V prvním případě jednak manželství nebylo uzavíráno jako zcela nezrušitelné (sekulární manželství takové nebylo a není nikdy) a nadto dochází k tomu, že jeden z manželů naprosto změní svůj dosavadní život, hodnoty i cíle již za trvání uzavřeného sňatku a druhý manžel je prakticky postaven proti své vůli do situace, kterou si nejen nepřeje, ale ani na ní nebyl při uzavírání manželství upozorněn či s možností, že se tak nastane, srozuměn. Výše řečené právnickým jazykem, lze vyjádřit i více teologicky: Křtem se z konvertujícího manžela stává nové stvoření („to, co bylo, zemřelo“), a pokud s touto novou „bytostí“ nechce mít druhý manžel nic společného, „nejsou vázáni“.

Ve druhém případě však jednak manželé vědomě a dobrovolně vzali na sebe závazek nezrušitelnosti („v dobrém i ve zlém“), ale hlavně to, co je zde ve skutečnosti ve hře, je podstata samotné svátosti, jakožto viditelného znamení neviditelné Boží milosti, a v důsledku i pravdivost samotného Boha, jakož i pojetí člověka, který je schopný být zodpovědný za své závazky a sliby. Je sice pravdou, že současná kultura Západu pod vlivem sekularizace (která se často projevuje i reduktivním sociologicko-psychologickým nazírání na skutečnost) ztrácí smysl pro posvátno. Nikdo ale nemůže popřít, že v katolickém pojetí je manželství pojímáno jako trojstranný vztah, resp. slib a závazek vytrvat ve věrnosti, přičemž sacramentum (tedy svátost) znamená oddělenost z běžného užívání, zpřítomňování milosti Boha, který je věrný a který je Láska. Láska však není ochota vyhovět všem přáním milované osoby. Ve skutečnosti je láska neoddělitelná od Pravdy a v pozemských podmínkách navíc těžko představitelná bez utrpení („Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“). To je ale ovšem radikálně v protikladu k současné hyperhedonistické kultuře, která samozřejmě v určité umírněnější podobě „prosakuje“ i do praxe a myšlení mnoha současných křesťanů. Ale Bůh se přece nemění. To lidé mají tendenci jeho nároky poněkud snižovat. A je jedno, jestli to je rozlukový lístek (jako ve Starém zákoně) nebo u novozákonního lidu podvádění při řízení o anulaci sňatků u církevních soudů nebo konstruováním tzv. duchovní smrti Jeronýma Klimeše, abych jmenoval jen některé katolické speciality (ohledně těch protestantských by bylo rovněž možno leccos uvést). Ježíš, když opravuje praxi rozlukových lístků, jasně říká, že toto není vůle Boží a její porušení je hřích (cizoložství). Navíc je otázkou, proč bychom měli kompromisy se současným sekulárním myšlením, zcela prokazatelně úpadkové praxe současného Západu, povyšovat za obecnou normu pro univerzální Církev.

Prostě přirozené manželství je něco jiného než manželství svátostné! Přitom nikdo nikoho nenutí, aby jej uzavíral. Dokonce nikdo nikoho nenutí ani, aby svobodně přijaté závazky dodržoval, pouze Církev trvá na tom, že sama nemůže (to je důležité zdůraznit, protože ta věc není v její dispozici, ona totiž není tvůrkyní Pravdy, ale pouze její služebnicí) prohlásit, že nerozlučitelné manželství, jehož garantem je sám Bůh, se rozlučuje. Z toho důvodu se ani nemůže účastnit uzavření dalšího manželství již jednou sezdanými manželi. (Opačný případ by ve skutečnosti odpovídal tomu, co Ježíš kritizoval u farizeů – např. takto: „Vždyť Bůh řekl: Cti otce i matku…vy však učíte: Kdo řekne otci nebo matce: ‚To čím jsem ti měl pomoci je obětní dar‘, ten již to nemusí dát svému otci nebo matce…Tím obcházíte zákony Boží a nahrazujete je lidskými ustanoveními…“ (Mt: 15,4-6 a Mk: 7,10-13) atp. Mimochodem upozorňuji na zajímavou podobnost způsobu, kterým se dotyční i Jeroným snaží obejít zcela jasnou a zřetelně projevenou vůli Boží, totiž změnou pravidel; čili nihil novi sub sole).

A dále: Když už se Jeroným odvolává na apoštola Pavla, měl by si také položit otázku proč sám apoštol Pavel žádnou odluku nebo rozvod z důvodu duchovní smrti partnera nepovolil. Máme si snad myslet, že v té době lidé duchovně neumírali?…Nebo, že Jeroným to zkrátka více domyslel než svatý Pavel pod vlivem Ducha Svatého?...

Prostě není možné ani přijatelné, aby manželský slib v katolické církvi zněl nějak takto: „Slibuji Ti věrnost, úctu a lásku, avšak pouze pokud duchovně já nebo ty nezemřeme, případně z jiného obdobného důvodu se nám nezačne společné břemeno jevit jako nesnesitelné“.

Myslím, že ve stručnosti by mohla výše uvedená argumentace stačit. Proto jen na závěr, byť tyto důvody nepovažuji za rozhodující, bych si dovolil podepřít svá tvrzení i několika ryze praktickými (pragmatickými) argumenty.

Předně si nemyslím, že by mělo být v kompetenci církevních soudů, aby autoritativně vynášely závěry o duchovním stavu manželů, to může totiž ve skutečnosti udělat jen Bůh (a i když si možná někteří psychologové tak trošku myslí, že Mu vidí pod pokličku, je otázkou jestli to Bohu nepřipadá spíše jako dobrý vtip).

Soud může rozhodovat o objektivních skutečnostech: Byl manželka, manžel nucen někým ke sňatku, vyjádřil před sňatkem výhrady k jeho nerozlučitelnosti, otevřenosti pro děti apod. Ve chvíli, kdy se dostáváme více a více na rovinu vnitřního prožívání – vnitřní výhrady, určité psychické indispozice apod., stává se z toho věc čím dál více obtížně rozhodnutelná. Řešit otázku klientova vztahu k Pánu Bohu (což je de facto otázka duchovní smrti nebo života) považuji za naprosto mimo kompetenci lidí. Dokonce ani zpovědník nemůže s jistotou tvrdit, zda je dotyčný v posvěcující milosti, či nikoliv. Navíc je třeba si uvědomit, že se jedná o nějakou jinou kategorii duchovní smrti, protože duchovní smrt v tom pojetí, jak se běžně používá v katolické morálce, nastává po každém těžkém hříchu (ale ani Jeroným asi nebude požadovat, aby po každém těžkém hříchu jednoho z manželů, druhý manžel podal žalobu k DCS), čili by se jednalo o jakousi kvalifikovanou duchovní smrt, jejíž kriteria ale vytváří zcela arbitrárně, respektive na základě svého vědeckého přesvědčení o míře potřebného rozvratu a přiměřenosti délky doby potřebné pro jeho určení. Co když za pár let přijde jiný psycholog s tím, že žít už se nedá s manželem, který např. druhého podvede nebo jako zaručeně správnou dobu pro účely určení duchovní smrti bude považovat pouze jeden rok? A když onen další reformátor bude tato kriteria prezentovat stejně vehementně a sebevědomě, jako nyní Jeroným lhůtu let pěti? Co potom? Řekneme taky O. K.?

Dalším praktickým problémem je: Co kdyby přece jen duchovně zemřelý manžel obživl? Můj diskusní partner tuto otázku bagatelizuje, protože nastává ve statisticky malém počtu případů, nicméně rovněž se statistickou jistotou lze naopak říci, že alespoň někdy nastane. Byť je totiž šance mizivá, přesto jsme nezřídka svědky, že manželství se mohou obnovit i po ještě delší době, než je pět let – viz např. náš současný ministr zahraničí? Nebo, co když manžel duchovně obživne v době, kdy už druhý manžel bude v jiném vztahu? Co potom s ním / (nimi)? A pokud by bylo duchovně zemřelému manželu (který měl vinu na rozpadu manželství) zakázáno uzavřít další sňatek, jak navrhoval Jeroným Klimeš, budeme v případě jeho obživnutí dále trvat na tom, že nesmí uzavřít církevní sňatek? Nebo opět uplatníme pravidlo, že „nás Bůh povolal k pokoji?…“. To bychom těch „obživlých“ za chvíli měli –z pochopitelných důvodů – mnohem více než těch 20 případů v diecézi za rok...! To jsem vyjmenoval jen několik případných praktických obtíží, ve skutečnosti by jich bylo zřejmě mnohem více a takové řešení by přineslo ve svém souhrnu pravděpodobně víc problémů než by jich vyřešilo!

Na závěr bych chtěl říci, že upřímně chápu jistou „napruženost“ nebo kritičnost některých katolíků vůči ne zcela ideální praxi anulace církevních sňatků, a pokud by Jeroným přišel s návrhem, jak praxi skutečně zlepšit ve smyslu respektování pozitivně vyjádřené Boží vůle, byl bych mezi prvními, kteří by mu tleskali. Avšak to co nabízí, je jen špatně skrývaný kompromis s duchem světa, přičemž argumentačně využívá (a dále zveličuje) skutečné nedostatky současné praxe, přesně ve stylu všech „reformátorů“, kteří místo cesty vlastního posvěcování, usilovali o změnu struktur a pravidel. Přičemž jak bylo možno se dočíst v jiném Klimešově článku, jeho zlepšováky nezůstávají jen v oblasti nerozlučitelnosti manželství, ale naposledy míří i na pravidla ohledně např. nemanželského soužití (dokonce nejde ani o tzv. předmanželské soužití, nýbrž vzhledem k připuštění plurality existence takových vztahů během jednoho života člověka, se jedná fakticky o tolerování dlouhodobého, ale v zásadě nezávazného „čistokrevného“ konkubinátu) s čímž je samozřejmě spojena i antikoncepce (viz zde) a – byť to Jeroným neřekne nahlas – logicky v případě jejího selhání vznikne nutně tlak i na povolení…umělých potratů. Samozřejmě, jestliže někdo principiálně vychází z toho, že pro 95% lidí není možné (důležité je, že příčinou je „nerealizovatelnost“ takových morálních požadavků, nikoliv třeba neochota nebo dočasná slabost) ovládnout své sexuální potřeby, pak je jakákoliv debata zbytečná…a Ježíš (respektive Církev) pak z toho vychází vlastně jako nelidský tyran nebo nevyléčitelně naivní idealista. Naštěstí mám ještě dost přátel, kteří mi – díky Bohu – dokazují svým životem, že život v souladu s požadavky Krista a Církve zase taková rarita, jak tvrdí Jeroným, není.

Autor působí na Diecézním církevním soudu v Brně jako tzv. sjednaný prokurátor, v civilním zaměstnání pracuje jako právník.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.