V současné době paří otázky dokazatelnosti Boží existence do disciplíny, která se označuje jako fundamentální teologie. Předmětem jejího zkoumání je zjevení a to způsobem, který by co nejvíce užíval jen světla přirozeného rozumu. Mezi nejdůležitější otázky tak patří, zda je či není víra v rozporu s rozumem, zda se teologická výpověď o světě nerozchází s přirozeným poznáním věcí anebo právě důkazy existence Boží.

Formálně první důkaz Boží existence se pokusil vytvořit svatý Anselm. Ten nabízí ontologický důkaz na základě toho, jak myslíme. Říká, že Bůh je to, nad co většího není možné myslet. Vyvrácení tohoto argumentu je všeobecně známé – můžeme myslet největší ostrov, který byl v principu větší než všechny možné jiné ostrovy? Jistě ano, ale to ještě neznamená, že takový ostrov musí existovat. Jinými slovy – pokud Bůh existuje, jistě bude tím, nad co většího nelze myslet, ale to nijak neznamená, že by existoval nutně. Ostatně sám Anselm říká, že jde spíše o potvrzení správnosti úsudku již věřících než o důkaz, který by k víře někoho mohl přivést.

Podstatně dokonalejší důkaz ontologický nabízí později Scotus a je předmětem úvah až do dnešních dnů. Je možné jen vyjádřit politování nad tím, že se mu nevěnuje téměř žádná pozornost. Vychází přitom jen z požadavku na kauzalitu a existenci příčin a následků. Důkaz je velice pěkný, přehledný a velice obtížně vyvratitelný. Pět cest Tomášových je všeobecně známých. Na tomto místě snad stojí za zmínku alespoň jejich rozdělení na apriorní a aposteriorní.

Mezi filosofy se těší větší vážnosti tradičně důkazy apriorní, mezi přírodovědci aposteriorní. Také proto můžeme dnes vidět stále dvě silné linie těchto důkazů. Vrcholem důkazů apriorních je slavný Gödelův důkaz, který stojí na modální logice a teorii množin. Sám autor jej nikdy veřejně nepublikoval a považoval jej spíše za intelektuální cvičení, které ukazuje význam a hloubku modální logiky, než za nějaký přesvědčivý argument pro nevěřící. Ostatně také jeho složitost jej z oboru běžných evangelizačních prostředků vylučuje.

Druhou velkou skupinou důkazů Boží existence jsou aposteriorní, tedy ty, které se opírají o stvoření a jeho řád. V padesátých letech byl moderní koncept inteligentního designu, který u nás zastávala řada osobností, jako je profesor Vácha. Základní myšlenka je fenomenologická – stvoření je natolik dokonalé, že není možné, aby vzniklo na základě náhodného vývoje. Musí za ním stát nějaký designér. Již Kepler argumentoval složitostí oka člověka, které se nemohlo vyvinout prostou evolucí.

Jisté vědecké opodstatnění získal tento směr až s rozvojem nerovnovážné termodynamiky. Prigogine ukázal, že vývoj živých organismů je možné chápat jako nerovnovážný termodynamický systém s bifurkacemi. Co to znamená? Ve vývoji organismů nastávají situace, které mohou skončit dvěma či více způsoby a není možné předpovědět, jak dopadnou (například kvadratická rovnice, která je popisuje, má dvě reálné kořeny). Vývoj složitých struktur živočišného charakteru stojí na tak velkém množství mimořádně subtilních jevů (změna gravitačního pole o jednotky procent by měla zcela fatální následky, stejně tak třeba teplota či tlak) a bifurkacích. Designér může být tím, kdo o řešení rozhodne. V rámci matematicky či fyziky je vše v pořádku a život i člověk mohou vzniknout.

Mezi přírodovědci je tradičně silně oceňován antropický princip, který říká, že fyzikální konstanty jsou nastavené tak, aby zde život mohl vzniknout. Zjednodušeně si to můžeme představit, tak, že horké kvark-gluonové plazma velkého třesku bylo nastaveno správným způsobem. Kdyby se fyzikální konstanty lišily jen málo od současných hodnot, život by nebyl myslitelný. Výhodou tohoto přístupu je, že nevyžaduje nikoho, kdo by přímo nutně „šťouchal“ do nerovnovážných systémů.

Když První vatikánský koncil hovořil o tom, že je existence jednoho Boha a Stvořitele poznatelná rozumem, neměl k dispozici nic z moderních důkazů. Vrcholem byl Tomáš a jeho pět cest. Jeho snaha o to, najít rozumnou pozici mezi fideisty a racionalisty budí do dnešních dnů pochybnosti a diskuse. Dodnes nikdo neví, jak přesně tento výrok magisteria interpretovat. Koncil by k němu jistě řekl ještě mnohé, kdyby nebyl rozpuštěn.

Sami autoři téměř nikdy neprezentovali důkazy jako něco přesvědčivého pro druhé, ale spíše jako údiv nad dokonalostí stvoření a řádu v něm, který by člověk na první pohled nečekal. Myslím, že právě to je také jediný způsob, jak k podobným důkazům přistupovat.

Ostatně víra je tajemstvím integrity člověka a není možné ji rozumem odůvodnit. Co ale možné je, a snad právě k tomu vybízí Dei Fillius také dnes – racionálně o ní uvažovat a ukázat, že nabízí snad ještě více odpovědí než nevíra. Myslím, že Boha nemůžeme v pravém slova smyslu dokázat, ale ukázat, že věřit je racionální, můžeme a máme. Ostatně to by měl být také program, se kterým je možné k těmto důkazům přistupovat.