Pan Mgr. Karel D. Skočovský, Ph.D., psycholog, katolický kandidát kněžství studující teologii na Lateránské univerzitě v Římě, polemizuje s mým článkem o katolické sexuální morálce. Sice mě nejmenuje, nicméně cituje, takže předpokládám, že jde o polemiku se mnou, respektive s mými názory. Reakce v podstatě nevybočuje ze současného trendu, totiž udržet to, co se považuje za klasickou morálku, jen se to trochu osladí slovy o odpovědnosti a lásce a také lásce k hříšníkům. Tak to dělají duchovní, kteří sami sebe považují za ty otevřenější. Ti ostatní zůstávají v terminologii u "hříchu" a "zvrácenosti" a "nepřirozenosti." Věty napsané panem doktorem Skočovským beru jako polemiku se mnou, popřípadě s lidmi, kteří mají stejné nebo podobné názory jako já.

SvatbaAspoň část za celek, cituji: "Můžu prohlásit hřích za cosi neutrálního, ba dokonce prospěšného, ale tím jen klamu sám sebe." Není mi jasné, kde bych považoval hřích za něco neutrálního a dokonce prospěšného. Hřích je destruktivní čin, který ničí hříšníka, ubližuje druhým a ničí vztahy. S duchovními, duševními i fyzickými následky - v různé míře. Jde ale o to, jaké jednání je hříšné.

V časopise Anno Domini, který se podařilo českým biskupům nakonec nechat uhynout, jsme v 90. letech měli velmi mírný článek o problematice masturbace. (Problematika je to tedy jen pro katolíky, jinak s tím nikdo problém nemá a žádnou škodu tím netrpí, ale říkejme tomu klidně problematika.) Zvláště tvrdě vystoupil tehdy litoměřický biskup Josef Koukl. Patřil k těm, kdo tehdy časopisu velmi ublížili. Zlo ovšem páchal biskup Koukl, když se podílel svým nátlakem na likvidaci oblíbeného periodika, které bez šíření přes církevní struktury nemohlo přežít. Zlem nebyl onen umírněný článek, zlem byla činnost konkrétního biskupa.

Pro dospělého člověka, pokud není svázán normalizačními církevními ohledy, je skoro trapné se těmito tématy "od pasu dolů" zabývat. Ale i do jezera trapnosti je někdy třeba se ponořit, když to nikdo jiný neudělá. Autor ve své polemice říká: "Bible nikde přímo a doslovně neodsuzuje 'masturbaci' a 'předmanželský sex'. Ale činí tak nepřímo – ale důsledně a rozhodně." To je trochu zábavné. Když něco činím "důsledně a rozhodně", nedělám to "nepřímo". Takže vstupujeme na pole interpretací. Jde o to, jaké jsou legitimní.

Citován je apoštol Pavel a jeho výroky proti smilstvu. „Abyste se však uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže.“ (1 Kor 7,2) A ještě údajně proti masturbaci: „Muž ať prokazuje ženě, čím je jí povinen, a podobně i žena muži. Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže. Podobně však ani muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu.“ (1 Kor 7,4n) Autor dále říká: "Masturbace je z hlediska stvoření 'nelogická'. Sexualita je ze své podstaty zaměřená k druhému, k darování sebe v manželství."

Předně by bylo dobře propátrat pojem smilstvo z hlediska různých tehdejších extatických kultů, kde nešlo jen o sex, ale také o službu cizím bohům. Že má mít i lidská sexualita nějaký řád, je celkem jasné. Každá lidská činnost má mít aspoň nějaký řád, což není velký objev. Že by ale předmanželský sex s jedním partnerem, či více partnery po sobě byl smilstvo, z toho nijak neplyne.

Také to, čím jsou si muži a ženy navzájem "povinni", je jiná otázka. Apoštol Pavel tím chce zřejmě říci, že je třeba vyjít vstříc druhému, když má touhu, jednou je to muž, jednou žena, někdy oba – to je ta nejlepší varianta. Jenomže něčí sexuální potřeba může být silná a konkrétní okolnosti častému sexuálnímu styku brání. Pak není žádný morální důvod, proč napětí neuvolnit masturbací. Běžná klišé o tzv. sobectví jsou směšná. Představte si otce několika dětí, jehož žena se právě vrátila z porodnice a má zcela jiné starosti, než jsou sexuální radovánky. Dotyčný už neměl sex několik měsíců a několik dalších ho mít nebude. Napětí ale existuje a je lepší ho uvolnit než se trápit. Kde je ono „sobectví“, není zřejmé.

Podle autora: "Masturbace je z hlediska stvoření 'nelogická'. Sexualita je ze své podstaty zaměřená k druhému, k darování sebe v manželství." Možná se takové věci učí na Lateránské univerzitě, což ještě neznamená, že mají nějaký vztah k realitě. Masturbace je totiž z hlediska stvoření vysoce logická. Řeší problém rozporu mezi sexuální potřebou a reálnou možností sexu. Není o nic sobečtější nebo „autističtější“ než když třeba sami se sebou nebo s nepřítomnou osobou vedeme vnitřní dialog. To přece také neznamená, že se nechceme bavit s druhými.

Za nekonečné utrpení, které církev deformovanou takzvanou "morálkou" způsobila milionům mladých katolíků, se nikdo nikdy z církevních představených neomluvil. Za odchody z církve, formální či faktické, nesou tito lidé odpovědnost. Proč tato praxe přetrvává? Protože vedení církve jde o její legitimitu. Přece nepřiznají, že přinejmenším od 19. století moralisticky běsní kvůli nesmyslu. Že se podobné názory do katolických „zpovědních zrcadel“ dostaly pod vlivem kalvínské morálky. Ostatně sám učitel národů a luterán Jan Ámos Komenský realisticky píše: „Lepší než za ženštinami hampejznými se píditi, jest plodníkem svým dvakrát týdně řádně zatřásti.“ A navíc, přece katoličtí hodnostáři a další duchovní nepřiznají, že navenek souhlasí s podivnou církevní doktrínou, ale ve skutečnosti dělají to samé.

Masturbuje prakticky každý. Je to legální způsob uvolnění fyzického napětí, které nemůže být uvolněno jinak. Nemá to nic společného s manželstvím a partnerstvím. Není to nepřirozené. Nepřirozený je postoj církevních hodnostářů a "morálních" teologů, kteří to neuznávají. Ostatně by pomohl jednoduchý test, zeptat se takového člověka, jestli to někdy dělal a zda vůbec ví, o čem mluví. Jenomže v církvi to není možné. Dovedete si představit, že by se někdo papeže zeptal, jestli s tím má zkušenost? To by byla dost netaktní otázka, uznávám. Kdyby se na to někdo zeptal mne, řekl bych něco ve smyslu: "Tak často jako vy. A dál se neptejte, narušovat cizí intimitu není správné, nic vám po tom není."

Nikdo nechce po církvi, aby hlásala, že masturbace je dobrá a úžasná. Bylo by ale dobré, aby se v lidské intimitě církev nechovala jako slon v porcelánu. A aby o těch věcech zvláště zdrženlivě mluvili především duchovní, kteří o sexu buď z vlastní zkušenosti nic nevědí, nebo naopak vědí, což jsou dva důvody, proč v konkrétních věcech spíše mlčet.

Tím se konečně dostáváme k předmanželskému sexu. Pan doktor Skočovský píše: „Z uspokojování sexuálních tužeb pokřivených dědičným hříchem děláme mravní normu.“ Jak kdo, já ne. Nějak z toho uniká, že dědičný hřích může ovlivnit i oficiální církevní morálku. To je vždycky zajímavé, jak dojde na individuální morálku, hraje tam roli dědičný hřích. Jak dojde na církevní nauku, ta je OK, tam dědičný hřích roli nehraje a nic nedeformuje.

Předmanželský sex není ani dobrý, ani špatný. Stejně jako manželský sex. Dokonce i sex provozovaný podle encykliky Humanae vitae za pomoci všech teploměrů a dalších laboratorních pomůcek, o kterých neměl Ježíš ani tušení, není ani dobrý, ani špatný. Hlavní zlo pokřivené církevní morálky ohledně sexu je, že zatěžuje vinou lidi, kteří mnohdy nic zlého neprovedli, a že odvádí pozornost od věcí, které jsou skutečně důležité.

Které?
Zaprvé: Jak udržet svůj život pohromadě, aby se nám nerozpadl. Zadruhé: Jak srozumitelným způsobem předat lidem to, co říkal Ježíš před dvaceti stoletími. Jenomže to je mnohem těžší než vymýšlet poučky o tom, že masturbovat se nemá, to by mohl kázat rovnou robot Emil.

Pan doktor Skočovský se uchyluje k nefér argumentaci, když posouvá to, co řekl druhý, do jiné významové roviny. Třeba: „Věta ‚Nikdy v dějinách nebyl sex tak bezpečný, jako je tomu dnes,‘ by si zasloužila nominaci na cenu za přínos žánru fantasy. Sex je bezpečný jen ve virtuálním báječném novém světě. V realitě je to trošičku jinak. Nikdy předtím nemělo tolik dospívajících a mladých dospělých (např. v USA) tak pestrou škálu pohlavních chorob jako dnes.“ Konec citátu.

Nikdy jsem neřekl, že sex je bezpečný, ale že „nikdy v dějinách nebyl tak bezpečný jako dnes“. Kdo nechápe ten rozdíl, ať se vrátí do základní školy. (Nemají na Lateránu nějaké přednášky o logice? Nebo aspoň porozumění textu?) Poznámka o „pestré škále pohlavních chorob“ je ostatně bezcenná. Je řeč o počtu pohlavních chorob? Počtu nakažených? O čem vlastně? Skutečně autor věří, že v USA jsou na tom hůře, než tomu bylo u nás za ctnostného Rakousko-Uherska? Má spolehlivé statistiky, aby procentně porovnal Vídeň roku 1914 a New York 2012? Pochybuji. Sex je dnes bezpečnější, ne díky církvi, ale navzdory církvi. Díky antikoncepci a informacím o sexu. Je to ostuda. Počet potratů radikálně klesl. Ne díky církevním aktivitám, ale díky antikoncepci. Vlastně vzdor církvi. Ostuda. Ať už to konečně církevní činitelé přiznají.

Pokud moje pojetí označuje pan doktor Skočovský za „ateismus od pasu dolů“, já to jeho za „ateismus od pasu nahoru“. Člověk tu není vnímán jako sice narušená a nedokonalá bytost, nicméně svéprávná a nadaná schopností řešit konkrétní problém podle okolností – a Boží obraz. Zmiňovaný apoštol Pavel řekl: „Všechno je dovoleno, ale ne všechno prospívá.“ Uzavřená morálka znamená, že plním předpisy vymyšlené někým jiným. Otevřená morálka znamená, že mám nějaké zásady, ale podle své situace je aplikuji na konkrétní problém.

Jan Jandourek, sociolog, publicista, duchovní Starokatolické církve

Článek Karla Skočovského najdete zde

Redakce magazínu ChristNet.eu pro tuto chvíli diskusi ukončuje. Karel Skočovský se domnívá, že vše důležité řekl a v tomto případě se jedná o "střet dvou kultur, dvou odlišných pohledů na místo člověka ve vesmíru".

Foto: Ícaro Moreno Ramos/ CC/ Wikipedia.org