„Protestsongy“

Mladý Bob Dylan byl snad rebelem ve vztahu ke svým  maloměstským a ortodoxně židovským kořenům, jeho označování za „protestního zpěváka“ však představovalo určité nedorozumění. Dylan proti nespravedlivé, chaotické a konzumně zaměřené společnosti zpravidla neprotestoval, ale spíš jí nastavoval zrcadlo tím, že ji stavěl do kontrastu se světem Starého a Nového zákona. Bizarní ironické obrazy tohoto druhu se objevují například v písni „Love Minus Zero / No Limit“ z alba „Bringing It All Back Home“ (1965), ve které neteře bankéřů očekávají dary, přinášené mudrci do Betléma.

 V témže roce 1965 vyšlo i významné album „Highway 61 Revisited“ s Dylanovou nejslavnější písní „Like a Rolling Stone“. Katolické hnutí Comunione e Liberazione letos v srpnu na svém setkání v Rimini uspořádalo výstavu nazvanou „Tři akordy a touha po pravdě: Rock’n’roll jako hledání nekonečna“, na níž byla tato píseň charakterizována jako „největší možný protest“, protest proti vlastní bídě a bídě každého člověka, který se ve světě ztratil natolik, že už neví, kterým směrem má jít, aby se dostal domů.

Hledání

 Roku 1967 Dylan vydal další přelomovou desku „John Wesley Harding“, kterou sám charakterizoval jako „první biblické rockové album“. Sleevenote k této desce obsahuje příběh, ve kterém se na cestu vyptávají tři králové. V nejznámější písni alba, „All along the Watchtower“, se objevují odkazy ke Golgotě. Její poselství lze spatřovat ve vylíčení sporu mezi cynickým lotrem ukřižovaným po Ježíšově levici a kajícným lotrem po pravici, který onen ztracený směr v hodině dvanácté přece jen znovu nalezl.

 Také v Dylanových textech z následujících let figuruje mnoho obrazů svědčících o autorově hledání Krista. Toto hledání vrcholí písní „Señor“ (španělsky „Pane“) z alba „Street-Legal“ (1978). Dylan, procházející právě velkou osobní krizí po rozpadu svého manželství, v ní k tušenému, ale stále ještě osobně nepoznanému Kristu úpěnlivě volá: „Můžeš mi říct, na co vlastně čekáme, Señore?”

Nalezení

 Jak konstatuje teolog Bert Cartwright ve své knize o biblických motivech v Dylanových písních, „zdá se, že Pán s odpovědí na netrpělivost vyjádřenou skladatelem nečekal dlouho”. V listopadu 1978 Bob Dylan prožil hlubokou mystickou zkušenost, ve které poznal Krista jako „Krále králů“ a Pána, který jej vyzývá k následování.

 Dylan pak studoval Kristův život a principy učednictví v biblické škole evangelikálního společenství „Vineyard Fellowship“, ve kterém také přijal křest. Na svých koncertech z konce sedmdesátých let vystupoval jako misionář, hlásající publiku Krista jako jedinou cestu ke spáse. Roku 1979 vydal album „Slow Train Coming“, které se neslo v duchu apokalyptické víry komunity „Vineyard Fellowship“ („pomalým vlakem“, který v názvu desky přijíždí, je míněn blížící se Boží soud nad světem). Z tohoto alba se stala hitem píseň „Gotta Serve Somebody“ (Někomu sloužit musíš), podle níž drama lidského života spočívá v nevyhnutelnosti volby mezi následováním buď Pána, anebo ďábla.

 Na svém druhém křesťanském albu „Saved“ (1980) Dylan ve stejnojmenné písni zpívá o tom, že je „spasen krví Beránka“, který jej zachránil, když „klesal ke dnu“. Vykoupení znázorňuje také kresba na obalu desky, na níž se lidem z nebe podává krvácející probodená ruka Ukřižovaného. Na přebalu nechybí ani citát z knihy Jeremjáš 31:31, vyjadřující Dylanovo přesvědčení, že starozákonní proroctví o Mesiáši se naplnila v Ježíši, skrze kterého Bůh uzavřel novou smlouvu s Izraelem.

Od „Nevěřících“ k „Vánocům v srdci“

 Roku 1983 Bob Dylan znovu překvapil albem „Infidels“ (Nevěřící). Jeho název a množství židovských motivů v textech zmátly některé „dylanology“, kteří usoudili, že se autor začal víře v Krista zase vzdalovat. Ve skutečnosti se však umělec jen vrátil od prvoplánového vyznávání víry ke svému obvyklému ohňostroji biblických narážek, metafor a symbolů. K nejsrozumitelnějším z nich patří betlémská hvězda objevující se v poslední sloce písně „Man of Peace“ (Člověk pokoje), ve které se Dylan vyrovnává s bolestí svých židovských blízkých nad jeho konverzí. Máma zde „pláče pro svého modrookého chlapečka“, zatímco on „jde za hvězdou, za tou samou jako ti tři muži z východu“. Refrén „Satan někdy přichází jako člověk pokoje“ odkazuje k Ježíšovým slovům o tom, že On nepřináší pokoj, ale naopak „meč“ rozdělující rodiny.

 Dylan je Žid věřící v Ježíše Krista a v Boží slovo Starého i Nového zákona. Z bezpočtu jeho „biblických“ písní vystupuje do popředí „Ain’t Talkin’“ z alba „Modern Times“ (2006), ve kterém autor v první osobě vypráví o „dlouhé a osamělé cestě“ člověka, jehož „utrpení je bez konce“ a který se již pod tíhou svého kříže „začíná hroutit“. Tato píseň, jejíž hrdina mlčky prochází „zamořenými městy“, je jedinečným zobrazením pašijí a zároveň typicky dylanovským odkazem ke Kristu, který tiše kráčí i naším dnešním světem.

 Roku 2009 Dylan vydal album „Christmas in the Heart“ (Vánoce v srdci), na kterém se vedle prvků parodujících komerční a odkřesťanštěné „Vánoce“ objevila například i koleda „The First Noel“, v níž se tři mudrci ubírají do Betléma, aby se tam poklonili právě narozenému „králi Izraele“. Jejich putování za zářící hvězdou ukazuje i obrázek na zadní straně obalu alba.

"Tempest“

V nedávném rozhovoru pro hudební časopis „Rolling Stone“ Bob Dylan hovořil o svém přání nahrát album, které by obsahovalo výhradně náboženské písně. Tento měsíc vydané album „Tempest“ jím sice není, zpěvák však na něm rozhodně kráčí uvedeným směrem. Píseň „Soon after Midnight“ například začíná a končí vyznáním: „Hledám slova k tomu, abych Ti mohl zpívat chvály. /…/ A nechci nikoho kromě Tebe.“ Aby nebylo pochyb, že se obrací ke Kristu, používá Dylan už v názvu následující písně „Narrow Way“ Ježíšův obraz „úzké cesty“ a v písni „Pay in Blood“ zase opakovaně vyznává: „/Za své hříchy/ platím krví, ale ne svou.“

Irský duchovní a autor knih o populární hudbě Steve Stockman o těchto dvou písních konstatuje, že evokují Krista a „vykoupení, jehož teologie pochází z židovského náboženského rituálu obětního beránka“. Obraz Vykupitele z alba „Saved“ tedy v Dylanově tvorbě nepřestává být přítomen ani o dvaatřicet let později.

 Na albu „Tempest“ stojí za pozornost i stejnojmenná píseň vyprávějící příběh parníku Titanic. Jeho zkáza představuje pro Dylana metaforu apokalypsy, která čeká náš svět. Ohromná loď klesá ke dnu a cestující na její palubě „směřují do svého věčného domova“. V tomto okamžiku zkoušky se lidé přesně v duchu „Gotta Serve Somebody“ dělí do dvou protikladných skupin: někteří reagují ďábelsky a ve „smrtícím tanci“ se vzájemně vraždí, zatímco v jednání jiných se zjevuje Kristova dobrota. Obrazem toho, k čemu i Bob Dylan touží směřovat, může být pasažér, který „se nikdy nenaučil plavat. Uviděl malé ochromené dítě a přenechal mu své místo. Spatřil světlo hvězdy, zářící od východu. Smrt řádila jak pominutá, ale jeho srdce teď nalezlo svůj pokoj.“

 Betlémská hvězda tak stále září nad krajinou Dylanových písní a ukazuje jejich posluchačům cestu ne k falešnému míru, který nabízí „člověk pokoje“, ale k pravému pokoji v Kristu. Na albu „Tempest“ Dylan zase jednou staví do kontrastu pokoru tří králů, kteří se sklonili před Dítětem, a zhoubnou pýchu „králů“ z rodu Pilátů a Herodesů, o níž zde zpívá v písni „Early Roman Kings“.

Vít Machálek je historik a religionista

Foto: Wikipedia commons

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 

Bob Dylan (*1941), snad nejvýznamnější představitel celé populární hudby, vydává své desky už padesát let. Dne 10. září 2012 vyšlo jeho již pětatřicáté studiové album „Tempest“ (Bouře). Pro křesťanské posluchače může být poslech písní z tohoto alba zážitkem nejen uměleckým, ale i duchovním. Totéž však platí i o celé předchozí Dylanově tvorbě, počínaje jejím „protestním“ obdobím.