Pokoj a dobro!

Rád bych reagoval na článek pana Bohumila Kejře „Jak nám ti Pasovští nakonec zavařili“, který se postupně šíří na internetu. Vážený autor zde uvádí: „Jsem hluboce přesvědčen, že oněch nešťastných 14 františkánských bratří nebylo mučedníky pro svou víru...“ K tomu je třeba říci, že existuje celá řada více či méně významných indikací, které svědčí o opaku. Ty nejzávažnější prezentoval náš br. provinciál Jeroným Jurka přímo při obřadu blahořečení, když četl krátký profil umučených bratří.

Dovolím si nastínit důvodů víc a trochu podrobněji.
1. Události každého mučednictví se dějí v určitém historickém a politickém kontextu, podobně jako tomu bylo při složité situaci během vpádu Pasovských. To však neznamená, že tento kontext ruší všechny motivace, které útočníky k zabíjení vedou. Naši bratři se o tom přesvědčují na různých místech světa i dnes a denně.

2. Jistěže motivy útočníků byly různé a mohly se navzájem prolínat. Nelze vše zjednodušit na to, že bratři byli zabiti jen jako političtí nepřátelé, jen jako nevítaná překážka luze dychtivé se obohatit, nebo jako příležitostná oběť, na které se dav potřeboval vyzuřit. Tím méně byli potrestáni za nějaký delikt.

3. Chování davu bylo poněkud zvláštní, tak se nechová obvyklá luza. Překvapující je systematičnost a námaha, kterou věnovali vetřelci tomu, aby pochytali a zabili všechny františkány v klášteře. Proto jim to trvalo několik hodin, zvláště s potřebou vyslídit bratry ukryté na půdě.

4. Ani sociální složení davu není jednoznačné, svědčící o pouhém návalu chudiny, které se nabídla příležitost. Dokumentuje to vůdčí přítomnost berounského měšťana a rytíře Matouše Hovorčovského z Kolivé hory, který se svými poddanými vedl dav zřejmě přišedší z plenění a asi nejbrutálnějšího vraždění tří augustiniánů na Karlově. Řada útočníků měla střelné zbraně, které i použili, to nebyla zbraň chudých. Myslivec Jakub Raboch byl ještě dva roky poté odsouzen k trestu smrti za zastřelení dvou františkánů.

5. Především: v chování vraždícího davu jsou zřetelné a zdokumentované projevy nenávisti pro víru (odium fidei), jinak by zabití bratři ani nemohli být uznáni za mučedníky v kanonickém slova smyslu. Při zabíjení došlo ke zneuctění Nejsvětější svátosti, po zabití Juana Martíneze, který nesl schránu s hostiemi, vetřelci hostie úmyslně rozdupali. Dále klasické hanobení svatých obrazů, soch v kostele a liturgických oděvů. Očitý a významný svědek Marianus de Orscelar ovšem píše ve své pozdější kronice o další výmluvné činnosti. Někteří bratři, ti, kdo byli svrženi či sestřeleni z věžičky či střechy, byli ještě při svém umírání mučeni tímto způsobem: vetřelci přinesli sochy svatých z kostela a vráželi je těmto bratřím do rozpáraných břich. Zdá se vám to jako důkaz pro mučednictví pro víru málo? Otázkou je pro mě dále význam uřezávání uší, nosů a brad bratřím, jestli to ve skutečnosti také nemá i náboženskou symboliku. Mimo jiné, u nalezených lebek při čerstvém výzkumu chybí kromě jedné spodní čelisti.

6. Dále je nutno připomenout: jako se to děje v různých dobách i v současnosti, řeholníci se stávají určitým viditelným symbolem, takže jsou často prvním terčem v nepřejícím či nepřátelském prostředí. Není náhodou, že jako první byly napadeny právě kláštery. Když komunistický režim po Únoru 1948 začal potlačovat církev, jako jeden z prvních a zásadních zátahů bylo obsazení a zrušení klášterů mužských řádů.

To jsou zhruba argumenty, které jsem chtěl uvést, ale myslím, že by se daly najít i další.

Autor je člen komunity františkánu v Praze.

ilustrace: repro ČT24