Vyhlašování nejrůznějších roků, jež jsou tematicky definovány, je v současné církvi relativně populární a protože spadá do gesce jak Svatého otce, tak také biskupů, dochází často k jejich překrývání až splývání. Jednotlivá témata přicházejí tak často, že se v nich velká část lidí nedokáže vůbec orientovat, a tak je prostě přechází bez většího povšimnutí.

Pavel VI. vyhlásil již v roce 1967 podobný Rok víry, který přitom respektoval dvě významná výročí. Tím prvním bylo 1900 let od mučednické smrti Petra a Pavla, tím druhým 450 let od zveřejnění Lutherových tezí o odpustcích. Ve světle právě proběhnuvšího koncilu tak šlo o poměrně jednoznačný krok, který měl v praxi ukázat, že učení o odpustcích v katolické církvi má své místo a význam, že jej lze chápat moderní a smysluplným způsobem, který reflektuje tradici a že nejde o žádný nástroj korupce či svatokupectví, jak to (především u nás Jiráskovou optikou) často vnímá široká veřejnost. Celý rok měl navíc silně ekumenický rozměr.

Situace církve v roce 1967 byla přitom v mnohém podobné té dnešní. Ač bylo čerstvě po koncilu, bylo možné hovořit o určité krizi důvěry v církevní instituce, počet věřících klesal a stále obtížněji se prosazovalo nějaké konzistentní a věrohodné stanovisko k problémům současného světa. Církev se tak jako dnes dostávala do pokušení o problematických či nemoderních tématech nemluvit, protože to by ji mohlo v očích veřejnosti jen zdiskreditovat.

A právě na tuto situaci měl být vyhlášený rok odpovědí. Jistě, křesťanství bude věrohodné jen tehdy, když bude skutečně žité, autentické a doprovázeno světci. Ale to neznamená, že by člověk slabý a hříšný neměl hlásat pravdu, ať již vhod či nevhod. Jistě je možné řešit formu a kulturní kontext, ale není možné z požadavku na pravdivost nijak ustupovat.

Letošní rok víry je tak třeba chápat v celkovém Benediktově kontextu pastorace a teologické reflexe světa. Hlavním nepřítelem církve je relativismus a z něj odvozené proudy jako krajní neoliberalismus, socialismus či utilitarismus. Jednoznačné pojmenování pravdy a přijetí Boha, jako pravdivého a jediného spasitele je klíčovým bodem celého jeho programu. Je to Bůh, který vstupuje jako prubířský kámen do postmoderny – není možné jít cestou synkretismu či eklektismu, protože se rozcházejí s pravdou. Pojmy jako dobro, život a spása nejsou relativní a vyprázdněné, ale mají jednoznačný obsah, který je nezpochybnitelný, dán samotným Stvořitelem.

Také druhý aspekt tohoto roku, který Benedikt akcentuje, je návrat ke koncilu a koncilním dokumentům. Upozorňuje, že představují neocenitelný poklad a zdroj inspirace pro dnešní věřící. Není možné číst jen knihy o koncilu či sumarizační články, ale skutečně jít k pramenům. Každý věřící by jistě měl znát alespoň konstituce. Osobně se domnívám, že by jejich znalost do velké míry mohla proměnit to, co je často mylně označováno jako křesťanská politika.

Právě cesta k dokumentům, nové reflexe důležitých témat – liturgie, církev, občan a věřící či Písmo svaté – představuje dost možná jeden z imperativů tohoto roku. Pokud se dokáže každý věřící k těmto tématům vrátit, přečíst si dokumenty koncilu a sám je zvažovat a promýšlet, půjde jistě o krok správným směrem. Jsou to nepochybně laici, kteří od koncilu nesou na svých bedrech velký díl zodpovědnosti za směřování církve a neměli by se své role zbavovat.

Rok víry tak může být překvapivě svěžím a zajímavým impulsem pro celou církev. Ať již v uvědomění si, že současná situace není bezvýchodná, novým čtením církevních dokumentů i spisů Otců a v neposlední řadě v racionální reflexi problémů, do kterých se člověk dostává v bezbřehém relativismu, který je kolem nás často tak silně rozšířen.


Michal Černý vystudoval učitelství fyziky a informatiky pro střední školy na PřF MU a teologické nauky na CMTF. Nyní působí na FF MU a studuje v doktorském studijním oboru Obecné otázky fyziky na PřF.