Je spočítáno, že stát za 50 let vydělá 28 miliard korun oproti stavu, kdyby restituční zákon přijat nebyl (vypočetl Jiří Schwarz, člen NERVu – předpokladem je zdravé hospodaření s restituovaným majetkem). Lid této země finančně získá – proti restitucím tedy neuspěje finanční námitka. A potom zde máme církev, chápanou jako veškerý Boží lid, tedy duchovenstvo + laiky. Jaký zde bude „zisk“?

1) Úplné oddělení financování církve od rozhodování světské vlády. Duchovní přestanou být státními zaměstnanci. Malý příklad – až státní sociální inženýři naleznou hospodářské východisko z propadu příjmové stránky důchodového systému velkoplošnou aplikací eutanázie, měli by katoličtí duchovní jako státní zaměstnanci tomuto požehnat? Zde jsem si zcela jist, že oddělení církve od státu je přínosem. O tom, co církev bude dělat, již nebude rozhodovat ani soudruh církevní tajemník, ani úředník státního fondu – a to je dobře.

2) Závislost pouze na vlastních příjmech bude silnou motivací pro duchovní i laiky. Duchovní již nedostane každý měsíc od státu mzdu - ať je výjimečně pracovitým, nebo nedělá skoro nic. Bude muset opustit formálně úřední roli, někde i dnes ještě dokonce předkoncilně absolutistickou, a snažit se jako administrátor především o reálný přínos svěřené farnosti. Jinak farníci budou směrovat své finanční příspěvky jinam – na charitu nebo do jiné farnosti, kde užití peněz ze sbírky budou považovat za efektivnější. Laici, kteří opravdu Krista následují a jsou pro Boha a farnost připraveni pracovat, budou duchovními vyhledáváni a respektováni. Faráři budou vědět, že tito jsou tím nejcennějším, co farnost má – sami duchovní nejsou schopni dobře veškeré farní aktivity zajistit tak, aby se farní obce rozvíjely i ve třetím tisíciletí. Farnost se bude moci hospodářsky udržet jen tam, kde budou ochotné ruce i hlavy úročit všechny obdržené hřivny. Mnohem tvrději než dnes bude oddělováno zrno od plev – to ale je přesně to, co církev potřebuje. Výkazy formálních katolíků, jejichž jedinou aktivitou je čárka jednou za deset let ve statistickém archu, budou muset být nahrazeny reálnou a efektivní prací pro farní obec a společnost.

3) Církev bude muset znovu táhnout na branku – tak, jak to v minulosti již mnohokrát dokázala. Společnost nás nehodnotí dle toho, jak dobře konáme bohoslužebné úkony. Pro svět je důležité, co pozitivního přinášíme do života obcí a měst. Zda nedělní vyslání „Jděte ve jménu Páně“ opravdu funguje. Nemůžeme zůstávat v ghettu, kam nás bolševici čtyřicet let tlačili a z něhož jsme učinili sice významný, ale velice krátký hromadný odskok ke společenské aktivitě v listopadu roku 1989.

Někde jsou již na dobré cestě. V plzeňské diecézi již dávno pochopili, že církev nemůže spravovat farnosti v josefínském modelu. Sdružování mrtvých a skoromrtvých farností s těmi farnostmi, které žijí, je celoplošnou nezbytností. Krok správným směrem je jistě i plzeňské Fórum laiků, svolané k tématu předávání víry na 1. prosince. Fóra se zúčastní zástupci z každé farnosti diecéze.

Společnost stojí převážně na písku přehnaného individualismu, spojeného s naučeným očekáváním neustálého materiálního růstu – obojí je důsledkem soudružské devastace. Řešení není v útěku od společnosti, ale naopak v její kultivaci. Křesťané zde musí být svorníkem, nikoliv klínem. Politické názory se mohou lišit, to hlavní směrování křesťanů v politice by ale mělo být společné. Všichni musí vědět, že se individuálně k pravdě a spravedlnosti mohou pouze blížit. Půjdou-li k Bohu, budou se blížit i sobě navzájem. Ti praví nesmí přehnat individualismus, aby nebyli asociální. Ti leví nesmí přehnat sociálno – to by vedlo nejprve ke stagnaci a potom ke komunistickému úpadku.

Věřme, že restituční tečka bude tolik potřebným restartem pro většinu farních společenství. Je jisté, že se vše pastoračně ani ekonomicky zcela nepovede, to ale není důvodem k tomu, abychom zůstali zakonzervováni v modelu církve, který již nevyhovuje.

Základní restituční fakta:

Restituce byly našimi vládami „připravovány“ přes dvacet let. Daňové asignace jako trvalý zdroj příjmu církví byly odmítnuty. Objem restituovaného majetku byl vyčíslen v r. 1999 za ministra P. Dostála na 100 miliard korun. Dnešních inflačně narostlých 134 miliard je tudíž prakticky stejným rozsahem majetku, potvrzeným mimo jiné i Kasalovou komisí, tedy rovněž B. Sobotkou za ČSSD. Stát přes šedesát let zabavený církevní majetek hospodářsky využíval a zisk utrácel. Zisk stát nestřádal, aby byl jednou vrácen – lze to chápat i tak, že církve si takto restituce bohatě předplatily. Mimo platy duchovních měl stát zajišťovat i veškerou péči o církevní stavby. Jak se stát „staral“ bylo dobře dokumentováno např. na výstavě Zničené kostely severních Čech.

Nutnou podmínkou pro to, aby restituovaný majetek církvi pomohl, je to, že církve manažersky správu tohoto majetku zvládnou. Věřme, že představitelé sedmnácti církví, kteří se s vládou a Svazem měst a obcí na návrhu zákona shodli, jsou s restituovaným majetkem připraveni efektivně hospodařit. Jde mimo jiné o to, aby péče o majetek významně neubírala farářům čas na jejich hlavní poslání – pastoraci. Dokonalé to nebude, slovenskou cestou bychom se ale vydávat neměli. Církevní restituce jsou nejen přínosem pro stát, ale též šancí na duchovní obnovu církví. Duchovní i laici mohou tuto šanci využít, ale i zahodit. Budou-li křesťané vždy nejprve sloužit Bohu a teprve potom majetku, mohou této zemi přinést stonásobný užitek. Vždyť milostí Boží můžeme být spaseni, ne zákonem.

Zajeďme všichni, tedy duchovní i laici, na hlubinu a vraťme se k cyrilometodějským kořenům – nechme se doprovodit pátou slokou písně 707:
Ježíši, Králi nebe a země, přitáhni k sobě náš český lid, ať v jeho srdci a jeho mysli vládne tvůj řád a bezpečný klid. Ó, dej mu víru, naději, lásku, uchraň ho hříchů, nesvornosti, ať opět uzná království tvoje, sklání se před tvou velebností.