V Římě zasedala Papežská akademie věd, která v těchto dnech pořádá své plenární zasedání na téma „Komplexnost a analogie ve vědě: teoretické, metodologické a epistemologické aspekty“. Jde o zajímavé téma, které je v naší společnosti stále živé a aktuální a kterému je třeba věnovat náležitou pozornost.

Myslím, že prvním zajímavým postřehem může být sama skutečnost, že existuje Papežská akademie věd a že je to právě Vatikán, který stojí za jednou z nejúspěšnějších astronomických institucí posledního století. Obraz církve tmářské, tak jak ji s oblibou líčil Jirásek a po něm komunistický režim, evidentně zcela neodpovídá skutečnosti. Situace je právě opačná – podíváme-li se na dějiny vědy, můžeme směle říci, že žádný stát či instituce na světě nikdy nepodporovala vědu a vědecký pokrok tak intenzivně, dlouhodobě a systematicky, jak právě katolická církev. Pokud bychom se ale vrátili zpět k plenárnímu zasedání, dovolím si tvrdit, že téma „Komplexnost a analogie ve vědě: teoretické, metodologické a epistemologické aspekty“ nikdy nebylo aktuálnějším a důležitějším než dnes.

Papež se v rámci své úvodní řeči obrátil na vědecké pracovníky se slovy: „Disponibilita mocných výzkumných nástrojů a potenciálu k provádění vysoce komplexních a přesných experimentů umožnila v naší době přírodním vědám přiblížit se k základům hmotné reality jako takové, aniž by však dovedla plně pochopit její jednotící strukturu a nejzazší jednotu. Nekonečná posloupnost a trpělivá integrace různých teorií, kde dosažené výsledky samy slouží jako předpoklady nového zkoumání, dosvědčují jednak jednotu vědního procesu a jednak stálost snahy vědců o náležitější pochopení pravdy o přírodě a její všezahrnující vize.“

Právě spolupráce jednotlivých přírodních, ale i společenských věd je dnes více než důležitá. Nové obory jako sociální informatika, bioinformatika, kvantová chemie, biofyzika či nerovnovážná termodynamika vytvářejí mimořádný prostor pro společnou práci vědních oborů, které se mohly ještě nedávno jevit jako jednoznačně oddělené, se dnes spojují. Tato syntéza oborů s sebou přináší nejen nové možnosti poznání, ale také zásadní otázky po metodologii a limitech těchto věd.

Může teorie her z matematiky nebo modelování jevů v sociální informatice říci něco o tom, že by se měl člověk chovat dobře, spolupracovat, nelhat atp.? Jaká je vypovídací hodnota těchto modelů? To jsou zcela zásadní otázky, na které je třeba začít hledat odpovědi. Zatímco meze poznání, tak jak je charakterizuje Popper, byly jasné a známé, spojováním věd se stávají stále méně zřetelnými.

Etika vědy patřila vždy mezi disciplíny aplikované etiky, kterým se přikládal velký význam. Zatímco o klasické filosofii můžeme nalézt celou řadu otázek, etika vědy je tak důležitá, že je nedílnou součástí výuky přírodních věd na gymnasiu. Poctivost vědce, širší chápání souvislostí i vědomí toho, že pracujeme na poznání pravdy, jsou axiomy, které nejsou vůbec samozřejmé.

Teorie velkého sjednocení

Fyzika, ale také další vědní disciplíny, hledají možnosti teorie velkého sjednocení, či chceme-li teorii všeho. Jednu rovnici, která by dokázala popsat celý vesmír, jeden zákon, který by platil pro malé i velké objekty. Stojíme před otázkou, zda je či není možné, aby bylo něco podobného nalezeno či odhaleno, což má samozřejmě své netriviální důsledky.

Benedikt XVI. ve své úvodní řeči nastínil, že vesmír není chaosem. To, nad čím můžeme žasnout, je jeho mimořádná uspořádanost. To, že vůbec nějaké zákony, které jsme schopni matematicky popsat, existují, je samo o sobě důvodem k velké pokoře a úžasu. Alexander Pope ve svých básních rád zdůrazňoval, jak je příroda spoutána zákony fyziky. Myslím ale, že situace je právě opačná. Popis zákonů je dán chováním přírody.

Hledání nových oblastí synergie, tedy spojení s přidanou hodnotou vědních oborů, ale také jejich hlubší filosofické zkoumání by mělo být jednou z náplní práce papežské akademie. Nejde přitom o nějaké plané řeči, ale intelektuální činnost, která má zcela konkrétní přírodovědecké výsledky podobně jako třeba známý antropický princip.