Vydáním posledního dílu své trilogie Ježíš Nazaretský dokončuje Benedikt XVI. zcela bezprecedentní krok směrem k novému chápání víry, církve, ale také papežství jako takového. S tím souvisí také další jeho aktivity, jako je jmenování šesti neevropských kardinálů nebo dialog s umělci.

Bude nepochybně úlohou historiků, aby posoudili s patřičným odstupem to, jakým způsobem se Joseph Ratzinger osvědčil jako 255. papež. Jistě se najde celá řada oblastí, kde je možné vnímat jeho selhání či nedůslednost, ale osobně se domnívám, že jde o osobnost, která proměnila fenomén papežství jako žádný jeho předchůdce a to v relativně krátké době. V čele církve totiž stojí špičkový teolog, pro kterého jsou některé problémy jistě pod rozlišovací schopnost, ale nepochybně vidí celek, má představu o tom, jak by měla církev vypadat a snaží se jí k tomuto obrazu přivést.

Na tomto místě se proto pokusíme naznačit některé zajímavé kroky Benedikta XVI. z posledních týdnů, které tento zřetelný myšlenkový, ale i obsahový posun zásadním způsobem dokumentují.

„Joseph Ratzinger publikoval poslední díl své trilogie o Ježíši Nazaretském.“ Touto stručnou zprávou uvedla česká sekce Vatikánského rozhlasu informaci o uvedení posledního třetího dílu na knižní trh. Sám autor přitom byl na počátku své práce k možnému dokončení mírně skeptický – nebyl nejmladší a měl řadu povinností. Je to vůbec poprvé, co se papež pustil do oblasti teologie a vyzval veřejnost, aby se k ní stavěla kriticky. Joseph Ratzinger je tak papežem, který neformuluje dogmata, ale vytváří prostor pro diskusi. Jestliže čteme zpětně jeho odůvodnění, která odsuzují to či ono učení, jsou pevná, jasně strukturovaná a jejich argumentace je jen obtížně napadnutelná. Je jistě vhodné si všimnout toho, že jako prefekt kongregace nikdy neodsoudil člověka, ale vždy jen určitou formu učení. To jen ilustruje jeho intelektuální vytříbenost, serióznost a přitom nadhled a lidskost.

Krok, kdy papež nechá nahlédnout do svých osobních teologických názorů, kdy podává výpověď mimořádně hluboce věřícího člověka v kontextu všeobecně možné kritiky je něčím, co zásadně mění pohled na to, kým papež je. Je zřejmé, že tímto krokem neodložil úlohu ochránce pravdy, ale spíše monarchy.

Druhou poznámku, kterou lze říci k jeho pontifikátu je, že se rozhodl církev otevřít i mimoevropských vlivům. Na konzistoři jmenoval šestici nových kardinálů, z nichž žádný není nejen Ital (po 85 letech(!)), ale ani Evropan. Církev je univerzální, pro všechny a tato skutečnost musí být podle Benedikta v církvi zastoupena. Zajímavé je, že ač se hovoří o jeho neschopnosti vést ekumenický dialog, jmenoval za kardinála patriarchu maronitské církve, kterým je Béchara Boutros Raï. Je třetím patriarchou, který přijímá kardinálský titul, a prvním kardinálem členem maronitského mnišského řádu Panny Marie.

Na tomto místě je třeba říci, že je to právě Benedikt, který přišel s tématem dialogu uvnitř katolické církve a snaží se v ní integrovat všechny dílčí proudy a skupiny. Včetně těch, kteří rádi pěstují předkoncilní liturgii nebo východní křesťanské církve, které jsou v jednotě s Římem, ale zatím se jim nikdo příliš nevěnoval.

Zajímavá je také snaha současného papeže o dialog se světem, který se odvíjí typicky katolicky a intelektuálně. Benenedikt XVI. všemi prostředky usiluje o to, aby zde existovala platforma křesťanských umělců a vědců, aby to byla církev, která bude moci přispívat ke kulturnímu a intelektuálnímu bohatství naší civilizace.

Benedikt XVI. tak oproti svým předchůdcům zcela zásadně mění pohled na to, jaká je úloha církve ve světě. Nabízí její integrující celosvětovou formu, snaží se o rozvoj umění, vědy a vzdělanosti. A to vše s odložením štítu osobní teologické neomylnosti, zlidštěním pontifikátu. A to vše bez liturgických výstřelků, opuštění tradic nebo relativizujících tendencí.

Požadavek na pravdivost a boj proti relativismu tak v jeho podání získává zcela nový rozměr. Jednoznačně pravdivý, osobně angažovaný. Takový, ke kterému se může připojit každý člověk, bez ohledu na to, v jaké funkci se nachází, či na formu svěcení, které se mu dostalo.