Reaguji tímto na článek Martina Lejsala "Odpor proti návratu komunistů je hysterií v nesprávnou dobu". Pan Lejsal se v otázce č. 2 ptá, zda Česká dominikánská provincie, a potažmo Římskokatolická církev obecně, může doložit, že se v uplynulých dvaceti letech byť jediným prohlášením zastala těch, na které nejvíce dopadá nezodpovědné jednání představitelů našeho státu.

Přemýšlel jsem nad celým článkem a pořád mi něco nesedělo. Už vím co. Zřejmě žijeme v době, kdy jsou důležitá prohlášení. Naše média neustále zveřejňují různá prohlášení a protiprohlášení, různé názory a reakce na ně. Výsledkem je, že už je nebereme vážně a ani je snad nevnímáme. Žijeme v době devalvace hodnoty slova. Proto se ani moc nedivím, že církev svými prohlášeními šetří (i když nějaká prohlášení rady Iustitia et Pax při ČBK by se našla – např. zde.

Kde však vidím hlavní a přesvědčivou odpověď církve na situaci dneška je její charitativní činnost. Jménem katolické církve působí v sociální oblasti Charita Česká republika. Je jednou z největších neziskových organizací u nás. Poskytuje s výjimkou čtyř všechny typy služeb definované Zákonem o sociálních službách (108/2006 Sb.) – sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence. Tyto služby navíc doplňuje o další specifická zařízení (hospice, charitní šatníky, půjčovny pomůcek či dobrovolnická a rodinná centra) a okamžitou humanitární pomoc v případě mimořádných událostí (požáry, povodně).

Činnost Charity je projevem víry církve, která se dá vyjádřit slovy z listu svatého Jakuba: „Jako tělo bez ducha je mrtvé, tak je i mrtvá víra bez skutků“ (Jak 2, 26). Již dva tisíce let církev uplatňuje různými způsoby službu milosrdné lásky lidem, kteří to potřebují. Je tomu tak i v dnešní době, i v naší, tolik zkoušené společnosti. Jen to možná není tolik vidět. Proč? Protože to není žádná senzace, ale běžná každodenní práce spousty obyčejných lidí, kteří se podílejí na této službě církve.

Autor je pastorační asistent Oblastní charity Brno.