Směle k rudým zítřkům?

Standarta prezidenta ČR
Autor: Wikipedia.org / David Sedlecký / Creative Commons

Naše společnost je na rozcestí, kam se dostala ve službě „pokroku“, konzumu, individualismu a dalším modlám. Buď se vydá normalizační cestou společenského vlastnictví výrobních prostředků a jediné státostrany, nebo diktaturu proletariátu odmítne. Načrtněme si další možný normalizační vývoj. Sloučení komunistů se sociálními demokraty již máme vyzkoušené, tentokrát by byl jistě použit „lidový“ název – například Všelidová národní sjednocená dělnická strana (VNSDS). Uliční výbory VNSDS převezmou kontrolu nad tím, kdo dostane doporučení ke studiu na vysoké škole. Jak jinak by mohli dobře fungovat vysokoškolští informátoři VNSDS, kdyby neměli k dispozici kádrové profily studujících od uličních výborů? Studenty je nutno hlídat – nelze riskovat jejich problémová vystoupení (únor 1948, 1968, listopad 1989).

Průzkumy pro sněmovní volby uvádějí 40 % hlasů pro ČSSD a 20 % pro KSČM. Levice má v senátu ústavní většinu, pokud by se volilo nyní do sněmovny, získala by též sněmovní ústavní většinu. Je potřeba vnímat vážnost situace, reálnou hrozbu provedení zásadních levicových ústavních změn. Prezidentova pravomoc ve smyslu jmenování soudců Ústavního soudu není zdaleka zanedbatelná.

Poučíme se z kruté historie?

Jak se chopili moci soudruzi v roce 1948? Komunistické hlasy z voleb 1946 samy nestačily. Proto pod pláštíkem demokratických stran působili skrytí spolupracovníci. Fierlingerovo křídlo sociální demokracie a Plojharova parta v lidové straně umožnily „legalizaci“ komunistické diktatury. Soudruzi si tehdy s ústavou velmi pospíšili, za necelé tři měsíce od února byla schválena ústava, která naši zemi vyslala na „pokojnou“ cestu k socialismu – samozřejmě garantovanou „nezávislými“ soudy (ala Vaš). Právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoliv náboženskou víru Ústava 9. května zaručovala (§ 16) – P. Toufar toho byl výmluvným svědkem.

Místo pokojné cesty byl dle Leninova a Stalinova vzoru zahájen nemilosrdný třídní boj. Sovětští poradci měli cestu přes mrtvoly již dobře vyzkoušenou – vždyť Lenin ještě jako sociální demokrat v r. 1917 slíbil ukončit prolévání krve (přes milion ruských padlých) v první světové válce a podařilo se – za cenu 9 milionů obětí v bratrovražedné občanské válce. A Stalin navázal hladomorem, kde se cíleně zbavil 10 milionů politicky nespolehlivých občanů. Také naši soudruzi postupně objevili miliony nepřátel socialistického pořádku – křesťany a buržoazii, samostatně hospodařící rolníky, živnostníky a „nepracující“ inteligenci. Teror a popravy probíhaly jako na běžícím páse. Když došel rudým aparátčíkům hospodářský dech, tak si od každého „vypůjčili“ měnovou reformou. Imperialisty na západní hranicí jsme si museli držet od těla – i pokojný německý houbař v německém příhraničí byl komunistům tak nebezpečný, že musel být ještě v roce 1986 zastřelen. Nezapomínejme na vymyté mozky pohraničníků a zejména na ty, kteří do nich nenávist k bližním sousedům nalévali.

O novém prezidentovi rozhodnou křesťané

Vraťme se od historické faktografie k současnosti. O novém prezidentovi rozhodnou křesťané, pokud půjdou volit. Pokud volit nepůjdou, rozhodnou zřejmě hlasy komunistů – současných i bývalých. Mezi voliči je polovina pokřtěných a asi osmina komunistů v různobarevných pláštích, pouze 0,6 % voličů má nyní rudou legitimaci. Jak budou volit křesťané? Jsou si všichni ti křesťané, kteří v krajských volbách volili ČSSD, vědomi toho, že to jsou právě oni, kdo pomohli vynést do krajských rad KSČM? Znovu musíme poslouchat normalizační rétoriku soudruhů, kteří opět přepisují dějiny. Komunistům zřejmě vadí volná západní hranice, v zájmu zachování „pořádku“ se tedy můžeme těšit na nové příběhy hrdinských pohraničníků. To poslední, co soudruhy zajímá, je to, že realizace jejich programu „rovnoprávného“ postavení soukromého/společenského vlastnictví výrobních prostředků, jak jinak než znárodňováním, může znamenat totální hospodářský propad. Několikanásobné zvýšení exportu zbraní do bratrské spřátelené KLDR těžko vyrovná odklon západních investorů do politicky stabilnějších zemí. Hlavně ideová čistota musí být zachována – okupace se nazve bratrskou internacionální pomocí.

Zkusme se podívat na stálost víry v Boha, je-li víra v silných protivenstvích. V roce 1950, tedy po prvních dvou letech totality, se ke katolické víře přihlásilo 73 % obyvatel. Soudruzi se až do roku 1989 v proticírkevním boji velice činili – katolická mládež měla zakázáno se scházet, křesťané byli vražděni, špiclováni , zesměšňováni a jinak všemožně terorizováni. Církevní tajemníci se opravdu snažili – již okolo roku 1980 dosáhli toho, že se v severočeském kraji na žádné škole nevyučovalo náboženství. Světským výsledkem soudružské péče o ústavou zaručenou svobodu vyznání by byl nepatrný podíl katolíků při prvním svobodném sčítání v r. 1991. Zjištěná katolicita ve výši 39 % byla mimořádným svědectvím vytrvalosti a odvahy upřednostnit Boha před rudými šidítky. Jak klesá víra v Lenina v naší vlasti, kde KSČM má plnou svobodu k hlásání třídní nenávisti? Porovnáme-li počet členů KSČ v r. 1989 a letošní počet členů KSČM, zjistíme, že rudých straníků ubývá ročně minimálně 25 x rychleji než ubývalo katolíků v době totality. Na výsledek posledních krajských voleb se můžeme podívat také tak, že minimálně polovina těch, kteří ještě v r. 1989 tvořili uvědomělý předvoj dělnické třídy, letos KSČM nevolila.

Třídní boj mají komunisté v Manifestu, hledání nepřítele tedy mají „v popisu práce“. Nyní, posíleni volebním úspěchem, vytáhli těžký kalibr – plně normalizační slovník. Vskutku zarážející je ale nadbíhání současného vedení ČSSD vůči KSČM. V touze po moci neváhá ČSSD útočit na církev, strašit Vatikánem a podobně – viz např. hrubě zavádějící informace oranžového volebního webu o restitučních „záluscích“ církve na Pražském hradě. Jaké to divení nad tím, že katolíci chtějí od státu zpět získat baziliku sv. Jiří? Nebylo by vhodnější tyto prostory upravit na náborovou kancelář ČSSD? Zdůvodnění pro tuto transakci by bylo asi totožné jako tvrzení stínového ministra kultury pro Christnet – Kristus byl levicový politik. Sociálně demokratická strana by přitom mohla pro naši zemi vykonat mnoho pozitivního. Nebude-li kormidlována krajně nalevo, měla by v sociální oblasti podporu mnoha křesťanů, milosrdně konajících v duchu sociálního učení církve. Škoda, že se v Lidovém domě neinspirují konáním německé SPD.

Mediální masáže ohledně volby prezidenta i restitucí jsou veliké. Všeobecně silná shoda ve společnosti panuje snad jen nad tím, že kněží nemají dostávat plat od státu. A přesně toto zákon pozitivně řeší. Proč další oblasti zákona, který nemohl překročit hranice možného, nejsou formulovány jinak a lépe? Důvodů je mnoho – alespoň jeden vnitřní a jeden vnější považuji za nutné uvést:

1) Zdaleka ne všichni katoličtí laici přijali církev za vlastní, tedy se cítí její aktivní součástí. Církev není něco, co funguje samo o sobě mimo osobní přičinění, zajišťováno shora ( kněžími a státem). Ochota pro církev dobrovolně pracovat a finančně přispívat je poměrně nízká – laici se po r. 1989 hromadně nepřihlásili k tomu, že kněžské platy budou hrazeny z farních sbírek. V této situaci přišel J. Lux s návrhem daňových asignací.

2) Naši politici měli již v 19. století pro financování církve moudré řešení – na rozdíl od těch, kteří v Česku vládli v letech 1993-2006. K obecní dani platili dříve farníci dodatečnou církevní daň – financování církve bylo tímto průhledné na úrovni každé rakousko-uherské obce. Vlády V. Klause toho ve smyslu vypořádání státu s církví mnoho nevykonaly. Ke cti první vlády ČSSD (M. Zeman od r. 1998) nutno uvést vypracování prvotního soupisu církevního majetku, určeného k restitucím – komisní součet činil tehdy 100 mld. Kč. Tím to ale skončilo, šanci na zavedení asignací jako vhodné formy církevního financování až do r. 2006 vládní ČSSD nevyužila.

Pouze nynější vláda dokázala vyjednat kompromis se širší podporou (Svaz měst a obcí, Asociace soukromých zemědělců) a předložit takový návrh restitučního zákona, který byl schválen. To je v zemi, kde 40 let učitelé nemohli chodit otevřeně do kostela a novináři byli vychováváni jako frontoví bojovníci k vymetání církve na smetiště dějin, téměř neuvěřitelné. Svůj postoj k restitucím sdělovali také prezidentští kandidáti - Katolickému týdeníku odpovídali v anketě. Přehled stanovisek:

Prezidentští kandidáti a restituce

Nejvolněji se vyjádřil pan Zeman – restituoval by dle výsledků referenda. Pan Dienstbier preferuje restituce formou církevního fondu, paní Bobošíková podporuje pouze fyzické vydání majetku církvím, nikoliv finanční náhradu. Pan Franz podporuje vrácení komunisty odebraného majetku církvím, čas a formu ale nespecifikoval. Paní Fischerová podporuje vydání majetku církvím s přísnou vazbou na konkrétní činnost, pan Fischer zákon o vydání majetku hodnotí jako složitě vyjednaný kompromis a podepsal by jej. Pan Sobotka, paní Roithová i pan Schwarzenberg podporují vyrovnání s církvemi dle schváleného zákona. Výslovně se proti navracení majetku tedy nevyslovil nikdo, pouze kandidát ČSSD by nenechal církve spravovat majetek přímo, ale prostřednictvím fondu. Krokodýlí slzy levice nad nepřijatelnou rozpočtovou zátěží jsou dojemné. Desetinásobně větší roční finanční zátěž, oživující solární byznys, je sociálně jistě zcela v pořádku – tyto miliardy určitě školství nebo zdravotnictví nepotřebuje.

Vaše osobní preference ve srovnání s odpověďmi kandidátů mnohé napoví – viz www.volebnikalkulacka.cz. Většina prezidentských kandidátů odpověděla i na duchovní otázky ankety www.krestandnes.cz – odpovědi stojí za přečtení. Ježíš, ne Caesar, toť smysl našich dějin a demokracie (TGM). Žádný z kandidátů není dokonalý – kdo je bez viny, ať hodí kamenem. Selhání, pokud následuje účinná lítost, není ničím neodpustitelným. Nejhorším řešením je nevolit – a potom se divit, jakého to máme prezidenta.

Co je důležitého u prezidenta?

Prezident by měl přinášet pozitivní poselství všem, tedy levým i pravým. Neměl by být do sebe zahleděným sólistou a vnímat to, že on sám není nositelem absolutní Pravdy, která vítězí. Měl by dokázal vzhlížet k vertikále – k tomu, co přesahuje náš omezený lidský horizont. Dokázat přiznat chybu a být schopen pokání. Při jmenování nových ústavních soudců nesmí přihlížet jen k úzkým stranickým zájmům. Pohlédněte na svého kandidáta a zvažte, zda pouze neposuzuje a neodsuzuje, ale účinnou láskou dokáže přinášet ovoce dobré. Šance zvolit prezidenta s vysokým morálním kreditem a potřebným nadhledem je uchopitelná. Vyšleme i do zahraničí dobrý signál, že nejsme jen národem tunelářů a vyznavačů Lenina, ale následníky prvních Evropanů, Cyrila a Metoděje, Karla IV. a J. A. Komenského. Lékem na neduhy Evropy není neUnie, ovládaná Ruskem a Čínou, ale zdravá a silná Evropa. Bez životadárné mízy, čerpané z duchovních kořenů, se nemůže dobře dařit nikomu – ani Česku, ani Evropě.

Spektrum politických názorů je široké. Katolické extrémy v podobě ultralevých vyznavačů teologie osvobození a ultrakonzervativních nacionalistů jsou ve společenské rovině kopírovány krajní levicí a krajní pravicí. Problémem je, že realisticky uvažující levý i pravý střed nedokáže spolu účinně pozitivně komunikovat. To dává zbytečně velký prostor levopravým extrémistům a populistům. Jak se dostat ze slepé uličky současného směrování české politiky ven? Kdo jiný může do politických stran vnést dlouhodobé pozitivní cíle než reální křesťané? Pokud toto jako křesťané nebudeme činit, můžeme si sice stěžovat na poměry, ale nebude nám to nic platné. Dobrou politiku nemohou dělat lidé, pro které je prvotní brát a nenávidět, nikoliv dávat a milovat. Bude-li nejprve hledáno, poctivě a pracně, království Boží, bude nám to ostatní přidáno. Jak řekl kardinál F. Tomášek: „Boží slovo není pro diskusi, ale k akci.“

Autor je matematik a IT specialita, místopředseda farní rady.