Seznamka
Není úplně obvyklé, aby papež psal do deníku, který se točí (téměř výhradně) okolo peněž, trhů a příležitostí, jak vydělat. A ač jeho příspěvek téměř není o penězích, je z hlediska ekonomického mimořádně zajímavý a snad také přínosný pro každého čtenáře. Proto může být zajímavé několik bodů z jeho článku vytáhnout a blíže okomentovat.
Dost možná jednou z ústředních myšlenek je postřeh, že křesťané žijí ve světě, podnikají, vydělávají peníze, dělají vědu či kariéru. A že je to dobře. Často se můžeme setkat s rádoby zbožnými představami o tom, že by církev neměla mít žádný majetek, faráři plat a že křesťanovy by nemělo na penězích záležet. Z tohoto úhlu pohledu je pak podezřelý každý, kdo je při penězích a majetkové vypořádání státu a církví se točí kolem toho, co s penězi bude kdo dělat a kolik že půjde na charitu.
Křesťané jsou ale lidé, kteří žijí ve světě, mají v něm pracovat, posvěcovat jej svou činností a poctivě vydělané peníze mohou s radostí utrácet. Gaudium et spes, jeden ze čtyř nejdůležitějších dokumentů II. Vatikánského koncilu dokonce říká, že by člověk měl nejen pracovat, ale také se vzdělávat, žít kulturním životem a mít přiměřenou životní úroveň, která je vždy závislá na jeho pracovním postavení a kulturním kontextu. Lidé nejsou andělé, mají jíst, radovat se i odpočívat.
Myslím, že jde o myšlenku, kterou řada lidí nemá na paměti. Projevuje se také v určitém kryptoapollinarismu, kdy Ježíšek v jesličkách žehná, jako pan farář při mši. Tako chápaný Ježíš není člověkem (slovy evangelia žroutem a pijanem), ale Bohem v lidském převleku. Důsledky soteriologického charakteru netřeba rozebírat.
Druhou podstatnou myšlenkou zmíněného článku je ale také určité B – křesťan není poslušen ideologii, ale Bohu. Touží odstranit chudobu, protože bídu bližního chápe, jako nedostatek samotného Krista. Boj s chudobou tak není jen otázkou finančních darů, ale antropologického východiska v milování Krista v bližním. Ze stejného důvodu není křesťan vyděračem či vykořisťovatelem.
A je zde ještě jeden rozměr. Jako věřící víme, že je nám dán jen určitý čas, po kterém budeme skládat účty ze svého správcovství. Na jedné straně tak víme, že své hřivny nemůžeme zakopat, ale také v nich nevidíme absolutní hodnotu. Smysl našeho chování a žití je transcendentní. Jestliže se hovoří o syndromu vyhoření, stresu a únavě, možná by bylo dobré říci, že jednou z cest jak je překonat, je právě pohled za obyčejné činnosti. Modlitba je schopnost člověka vidět „za roh“ – přes horizont běžných starostí a problémů.
Samotný závěr článku pak nabízí ještě dvě důležitá poselství. „Poněvadž tyto cíle sdílejí mnozí, je možné dosáhnout velké a plodné spolupráce mezi křesťany a všemi ostatními. Křesťané však dávají císaři, jenom co je císařovo, ale nikoli to, co patří Bohu.“ Právě toto dělení je pro křesťanský život ve světě mimořádně důležité. Není možné vždy dát vše, co vyžaduje diktát doby nebo požadavek státní moci. Ať již jde o zkušenost z pronásledování křesťanů z důvodu neuctívání císařů, nebo pozdější výtky, že nejsme dost moderní, progresivní, že nemáme odvahu jít tvrdě za svým.
Křesťan v tomto kontextu ví, že nejde o žádné zpátečnictví či negativní jev, ale naopak o svobodu od něčeho a k něčemu. Vidí smysl svého chovávání a jedná v širší perspektivě, což je v současném, stále úžeji profilovaném světe mimořádně cenné.
Poslední myšlenkou je význam křesťanství také pro ty, kteří nejsou v současném světě úspěšní, bohatí a populární. „Nyní existuje nový král, který neskládá důvěru v sílu zbraní, ale v moc lásky. Přináší naději všem, kteří žijí jako On na okraji společnosti.“ Právě tato naděje je jednou z pilířů života v Kristově církvi, která není prostorem jen pro ty úspěšné, ale pro všechny.
